Abba

Abba, důrazná forma aramejského výrazu, znamenajícího otec [hebr. 'ab]. V náboženském významu užívalo židovstvo tohoto slova jen zřídka; bylo totiž všedním názvem pro rodného otce. Ve starých dobách zato bylo velmi rozšířeným označením pro božstvo, chápané v postavení otce celé čeledi nebo kmene. [Srov. *Abiram!]. I ve SZ se vyskytuje jako oslovení pro Hospodina, přímo arci jen ojediněle [Jr 3,4.19; Iz 63,16], nepřímo častěji [Dt 32,6; Mal 2,10 a j.]. Pohanštější Izrael spíše v Bohu viděl Krále, nepřístupného, svrchovaného Pána, který jediný byl schopen člověka sraziti s jeho titánství a odkázati jej do náležitých mezí. Jen výjimečně se v těchto dobách ozývá volání: „Otče!“ Bylo nutno, aby člověk poznal Boha jako Hospodina, přísného a spravedlivého, nadobro odloučeného ode všeho stvoření, a uvědomil si vlastní nemohoucnost. Tu teprve, když lid už klesal pod tíhou hříchu, na pokraji zoufalství, krátce „v plnosti času“ [sr. Ga 4,4] vrátil se Bůh k člověku jako Otec v Ježíši Kristu. Ježíš tak často oslovoval Boha, aby tím předznamenal prostou, neslavnostní řeč dítěte k *Otci [Mk 14,36]. Užíváním tohoto slova navázala prvotní církev vědomě na Ježíšovo označení Boha a tím i na vztah k Bohu, jak on jej zvěstoval a jím žil. Že jde o vědomé navazování, vysvítá i z toho, že Pavel v řecky psaných epištolách užívá tohoto aramejského označení. Možná, zeje v tom vzpomínka na prvokřesťanskou liturgii nebo na počátek modlitby Páně [Ř 8,15; Ga 4,6.].