Trpělivě, trpělivost, trpělivý

Trpělivě, trpělivost, trpělivý. Pro biblické pojetí je t-ý především Bůh ve svém jednání s vyvoleným lidem a s hříšníky. Odkládá, zadržuje, zpomaluje svůj spravedlivý hněv a čeká nápravu. Ale Kral. v tom případě užívají raději výrazů dlouhočekající, dlouhočekání, dlouhoshovívající, dobrotivost [viz tato hesla v Doplňcích], *shovívání, shovívati, *poshověti, *prodlévání, *snášelivost [Ex 34,6n; Nu 14,18], kdežto výrazy trpělivě,-ost, -ivý vyhrazují převážně člověku, při čemž ovšem podle bibl. názoru nejde o vlastnosti lidské statečnosti a lidského sebeovládání, jež dovedou kdeco vydržet, nýbrž o důsledky spolehnutí na Boha a věřícího *očekávání na něj.

Tak Pl 3,26 mluví o tom, že je „dobré trpělivě [mlčelivě] očekávajícímu na spasení Hospodinovo“ Karafiát překládá v souhlase s předchozími a následujícími verši: „Dobrý jest [Hospodin] trpělivě očekávajícímu“ a dovolává se Ž 37,7. Rovněž Pl 3,28 má v hebr. textu dámam = býti tichý, mlčeti, přestávati na něčem [sr. Jb 29,21], spokojiti se [sr. Pl 2,18].

V NZ-ě jde především o výrazy makrothymein, makrothymia [původně vlastně: míti dlouhý dech, potom dlouhoshovívati, dlouhoshovívavost], jež se vztahují především na Boha [Ř 9,22], ale v důsledku této Boží shovívavosti i na poměr mezi věřícími v církvi. Kral. řecké makrothymia překládají někdy výrazem tichost, Karafiát snášelivost, Žilka shovívavost, ale nejde tu o pouhou ohleduplnost, nýbrž o potlačení rychle vybuchujícího hněvu. Pavel tuto „ctnost“ pokládá za výsledek působení Ducha sv., nikoli za přirozenou vlastnost člověka. V 1K 13,4 ji spojuje s láskou, jež je největší z darů Ducha sv. Její ženoucí silou je právě láska. Od pracovníků v církvi očekává Pavel, že se budou vyznačovat nejen vyšším poznáním na základě toho, co jim Bůh zjevil v Kristu Ježíši [Kral. ‚umění‘] a neošemetnou láskou, nýbrž také dlouhočekáním [řecky makrothymia], jež je právě umožněno tímto poznáním a láskou [2K 6,6; sr. Ko 1,11, kde trpělivost (řecky hypomoné, viz níže!) stojí také ve vztahu k známosti Boží a radostné dobrotivosti]. Právě proto, že Pavel u věřících předpokládá Ducha sv., může je napomínat, aby se „trpělivě měli ke všechněm“ [1Te 5,14], aby se oblékli jako vyvolení a povolání Boží, svatí a Bohem milovaní v trpělivost [Ko 3,12; sr. Ef 4,2]. Pisatel 2Tm 3,10 klade Timoteovi sebe sama za příklad t-sti a lásky a doporučuje mu, aby tohoto příkladu následoval ve své práci kazatelské „ve vší tichosti“ [makrothymia, 2Tm 4,2].

U Jk má t-ost ráz vítězné vytrvalosti, jež se přese všechny nesnáze, těžkosti a utrpení nedá strhnouti k myšlenkám na pomstu anebo k naříkání [Kral. ‚vzdychání‘] jednoho na druhého. Příkladem t-osti má být čtenářům oráč, který t-ě očekává na úrodu, dále proroci, Job a sám Pán, povzbuzením pak bezprostřední blízkost příchodu Páně, který jako soudce stojí přede dveřmi [Jk 5,7-11; sr. L 18,7]. Žd 6,11n spojuje tuto t-ost [Kral. ‚snášelivost‘] s vírou. Žilka tu mluví o vytrvalé víře, jež se nedá ničím otupit a zlhostejnit a je plna naděje. Příkladem takového trpělivého očekávání byl pisateli Žd Abraham [Žd 6,15], který tak dosáhl toho, co mu bylo zaslíbeno.

Další výrazy, jež Kral. překládají t-ě, t-ost, t-ý, jsou sloveso hypomenein [= zůstati pod něčím, vydržeti; statečně vzdorovati, ale také: na někoho nebo něco trpělivě čekati] a příslušné podst. jméno hypomoné [= statečný odpor, vydržení]. Rozdíl mezi makrothymein a hypomenein je snad v tom, že u prvního slovesa jde spíše o poměr k osobám, u druhého více k nepříznivým okolnostem, ač tento rozdíl je v jazykové praxi řecké již do velké míry setřen. Přesto se Bohu nikde nepřipisuje hypomoné, poněvadž nikdy netrpí nepříznivými okolnostmi. V těchto výrazech nejde jen o trpné snášení, nýbrž o činný odpor proti nějaké nepřátelské moci, ať už jde o nemoc nebo o tělesná muka nebo o různá pokušení a pod. Ve SZ-ě překládá LXX těmito výrazy především ta hebr. slova, jež znamenají trpělivé a doufanlivé *očekávání na Boha a *naději v Bohu, ale také výrazy, jež znamenají statečně snášeti, vydržeti. Podobně je tomu v NZ-ě [*Snášelivost. *Snášení, snášeti]. Tak 2Te 3,5 vybízí „k trpělivému očekávání Krista“, což možno pochopit také: „k trpělivosti Kristově“, t. j. k té vytrvalosti, která je výsledkem přebývání Kristova ve věřících a je spojena s přesvědčením o jeho druhém příchodu. Tak také v 1Te 1,3 se mluví o „t-osti naděje Pána našeho“, t. j. o vytrvalé naději, že Kristus přijde na svět v poslední den a vezme své věrné s sebou do své slávy. Podobně jest snad rozuměti Zj 1,9, kde Kral. mluví o „t-osti Ježíše Krista“ [některé rukopisy mají „t-ost v Ježíšovi“]; jde tu snad o vytrvalé a statečné očekávání na jeho příchod podobně jako ve Zj 3,10, kde vyvýšený Kristus praví: „Ostříhal jsi slova t-osti mé“, t. j. věrně ses držel zvěsti o mém příchodu, očekával jsi na mne. Jiní vykladači však mají za to, že ve všech těchto případech jde o t-ost, jakou projevoval Ježíš za svého pozemského života.

Ve většině případů jde v NZ-ě o statečné snášení těžkostí a zkoušek, jimiž prochází věřící za svého života. V podobenství o rozsévači [L 8,15] mluví Ježíš o těch, kteří přijali slovo Boží a přese všecky překážky a všecka pokušení vydávají ovoce „v t-osti“[Kral.], t. j. vytrvale [Žilka], ve vytrvalosti [Škrabal]. U L 21,19, jež Škrabal překládá „Svou vytrvalostí zachráníte své duše“, Žilka „Svou vytrvalostí získáte své životy“, zaslibuje Ježíš svým učedníkům, že věrností a vytrvalostí ve všech těžkých pokušeních a zkouškách dosáhnou věčného života [sr. Mk 13,13; Sk 14,22]. Nejde tu o nějakou osobní statečnost anebo o chtěnou otupělost k utrpení, nýbrž o sílu, jež je čerpána hlavně z křesťanovy lásky [1K 13,7] a naděje [Ř 8,25]. Člověk musí být k t-osti Boží mocí zmocněn [Ko 1,11], musí ji dostat od Boha, jenž je dárcem t-osti [Kral. ‚snášelivosti‘, Ř 15,5]. Poněvadž se křesťan veselí nadějí, může být v souženích t-ivý [Ř 12,12]. Pavel se po sborech chlubil t-ostí [vytrvalostí] a vírou tessalonických křesťanů ve všech jejich protivenstvích a souženích [2Te 1,4]. Především ovšem pracovníci v církvi mají podávat důkaz o své vykoupenosti t-ostí, t. j. statečným snášením všech protivenství [2K 6,4nn; 2Tm 3,10. Ve 2Tm 2,24 je užito řeckého anexikakos = neochvějný ve snášení zlého], mají všecko „snášet pro vyvolené, aby i oni spasení došli“ [2Tm 2,10], ale také pro svůj vnitřní vzrůst, neboť t-ivost je jen průchodiskem k osvědčenosti a k pevnější naději [Ř 5,3 v překladu Žilkově: „Trápení působí t-ivost, t-ivost působí osvědčenost, osvědčenost naději“; sr. Jk 1,2n]. Ovšem, t-ivost musí být dokonalé dílo [Jk 1,4 v překladu Žilkově], ne něco polovičatého. Proto ji 2Pt 1,6 staví do blízkosti sebekázně, sebeovládání [Kral. ‚zdrželivost‘]. Příkladem tu je Job [Jk 5,11] a ovšem sám Ježíš [Žd 12,2n; 1Pt 2,20n]. Věřící musí o t-ivost usilovat, prosit za ni právě tak jako za spravedlnost, pobožnost, víru, lásku a tichost [1Tm 6,11; sr. Zj 2,19]. Neboť křesťan potřebuje t-osti [vytrvalosti], aby sklidil splnění Božího slibu [Žd 10,36]. Musí vytrvale podstupovati závodní běh života [Žd 12,1 v Žilkově překladu], aby dosáhl vítězné koruny [sr. Zj 2,2n.19]. Zejména v poslední zkoušce, k níž dojde v eschatologických dnech, musí ‚svatí‘ plně uplatnit svou t-ivost a víru [Zj 13,10; 14,12].

V Žd 13,22 je užito řeckého slovesa anechesthai = dát si líbit.