Shovívání, shovívati

Shovívání, shovívati. Těmito výrazy je popisována základní vlastnost Boží lásky. Bohu trvá dlouho, než se rozzlobí [tak doslovně hebr. ’erek ’appajim = dlouhý, zpozdilý k hněvu, čekající s hněvem, Ex 34,6; Nu 14,18; Neh 9,17; Ž 86,15; 103,8; 145,8; Jr 15,15; Jl 2,13; Jon 4,2; Na 1,3; sr. Př 14,29; 15,18; 16,32]. Napětí mezi přísnou Boží spravedlností a milosrdenstvím je podivuhodně popsáno u Oz 11,8n. Patří to k Boží slávě, že je ochoten zdržet svůj hněv ve prospěch svého milosrdenství a odpuštění. Toto s-í však neznamená lhostejné přehlížení hříchu, jak výstižně ukazuje Ex 34,6n a Nu 14,18. Je to jen odsunutí důsledků hněvu. Nedojde-li přes Boží shovívání ke změně v člověku, dostaví se důsledky Božího hněvu ve zvýšené míře [Ž 7,12]. „Nebo lítost i hněv rychlý jest u něho, a na hříšníky dolehne prchlivost jeho“[Ecclesiastikus 5,4-9]. Lze tedy říci, že shovívání Boží je jeho darem, na který člověk nesmí hřešit. Někdy se ovšem i věřícímu člověku zdálo, že Bůh hříšníkům dlouho shovívá [Jr 15,15; Jon 4,2]. 2Mak 6,13nn ukazuje na to, že Bůh shovívá pohanům více než svému lidu, protože chce, aby se hříchy pohanů nakupily ke dni hněvu, kdežto svůj lid chce včasným trestáním vychovávat, aby jej nepostihl jeho hněv. Právě z tohoto místa je vidět, jak člověk těžko chápe, že v Bohu je obojí: hněv i shovívání, a že obojího je Bůh svrchovaným Pánem. Jinými slovy: shovívání Boží je projevem jeho milosti.

Toto přesvědčení je patrno zvláště v NZ, kde ovšem řecké anoché [= shovívavost], makrothymia [= dlouhoshovívavost] a makrothymein [= býti trpělivý, shovívavý] překládají Kral. nejen výrazy shovívání, poshověti, prodlévati, dlouhočekání, ale také trpělivostí [Ř 9,22], trpělivě se míti [1Te 5,14], býti trpělivý [1K 13,4], dobrotivost [1Tm 1,16], snášelivost [Ef 4,2] a pod. Zde si všimneme hlavně těch míst, v nichž se v Kral. překladu mluví o shovívání, shovívavosti, dlouhočekání Božím a jeho důsledku pro chování věřících navzájem. Je snad možno říci, že za všemi těmito výroky prosvítá podobenství Ježíšovo o nelítostném služebníku [Mt 18,23-35], který se dovolával poshovění svého pána, jemuž nemohl zaplatiti 10.000 dlužných hřiven, t. j. 60 mil. denárů [denár = denní mzda dělníka]. Pán se nad ním slitoval a nesmírný dluh mu odpustil. Ježíš tím popisuje Boží nezměrnou, ničím nezdůvodněnou a nevysvětlitelnou milost, jež přesahuje každou představu o lidské shovívavosti a znamená více než pouhé oddálení trestu. I když nepoctivý služebník v zoufalosti slibuje, že „všecko zaplatí“, bylo každému posluchači zřejmo, že tak velký dluh nebylo možno ani odpracovat ani zaplatit. Bůh však podle tohoto podobenství očekává, že člověk, jemuž takto poshověl, bude sám shovívavý. Nestane-li se tak, Boží hněv [v. 34] se obnoví se všemi důsledky. Nečinit pokání tváří v tvář takové shovívavosti znamená pohrdat jí [Ř 2,4] a tím znovu uvolnit Boží hněv. Neboť Božím odpuštěním nebyla odstraněna skutečnost, že člověk propadl Bohu pro své hříchy celou svou bytostí. Ale v aktu shovívání Bůh lidské hříchy nepočítá, ani se jimi nedá vyprovokovat k náhlému projevu hněvu. Bůh svůj spravedlivý hněv zadržuje [to jest význam řeckého anoché, Ř 3,26]. Jen tak je možná existence omilostněného hříšníka před svatým Bohem. Tak snad jest rozuměti okrajové poznámce, která se dostala do L 18,7. Kral. tu překládají obrat s řeckým makrothymein „Ačkoli i prodlévá jim“, Žilka: „A je váhavý při nich“. Zdá se však, že nutno překládat: „A on je i k nim shovívavý“ a chápat to jako okrajovou poznámku, že Bůh i věřícím dává lhůtu milosti, aby osvědčili svou víru a modlitební důvěru [sr. L 17,6] právě v utrpeních. Vykladači však mají velmi různá pojetí tohoto místa. Ap. Pavel staví vedle sebe a proti sobě Boží hněv [soud] a Boží dlouhočekání. Hněv Boží se už nyní zjevuje proti každé bezbožnosti [Ř 1,18], ale současně se projevuje i jeho svrchovaná shovívavost, jež má člověka vést k pokání [Ř 2,4]. Ovšem, kde k pokání nedojde, hromadí se v této době Božího shovívání také Boží hněv ke dni soudu. V každém případě však se nakonec jak v hněvu, tak ve shovívání zjeví Boží sláva [Ř 9,22n]. Pavel si byl vědom Kristovy shovívavosti vůči sobě, někdejšímu rouhači, protivníku a ukrutníku; 1Tm 1,16 praví [v Žilkově překladu], že se mu prvnímu dostalo milosrdenství právě proto, aby na něm jako na prvním „Kristus Ježíš mohl ukázat veškerou svou shovívavost“. Právě tato Kristova shovívavost se stala Pavlovi podnětem k vlastní shovívavosti v boji s bludaři [Kral. „snášelivost“, 2Tm 3,10; „dlouhočekání“, 2K 6,6].

Podle 2Pt 3,4-9 celá doba od zmrtvýchvstání Kristova až do jeho druhého příchodu je vlastně výrazem dlouhoshovívavosti Boží, takže věřící se nemají domnívat, že Kristus zapomněl na splnění svého zaslíbení o svém příchodu. Kristus totiž nechce, „aby kteří zahynuli, ale aby se všichni ku pokání obrátili“. Věřící mají pokládat Boží shovívavost i za svou spásu, protože tohoto času mohou využít k životu bez poskvrny a hany [2Pt 3,14n]. Ale to neznamená, že Boží zúčtování a Kristův druhý příchod nepřijdou. *Trpělivost. *Snášelivost.