Odplata

Odplata. Víra v osobního spravedlivého Boha, který řídí svět a je ručitelem za spravedlnost ve světě, silně podepřela u starých Izraelců přesvědčení, jež můžeme pozorovati u všech starověkých národů, že mezi činy člověka a jeho životními osudy je příčinná souvislost. Od samého počátku se shledáváme v bibli s vírou v odplatu [Dt 7,10; 32,41; Sd 1,7; Rt 1,7; Ž 54,7; 63,13; 79,12; Př 13,13 a j.] jak pokud jde o jednotlivce, tak pokud jde o národy a jejich dějiny. Bůh nezapomíná na křivdy [Gn 18,20nn; 19; Sd 9,23nn] a provinění a odpor proti jeho úradkům [1S 15,1-3]. Celé vypravování o lidském pravěku [Gn 2,4-11,9] je postaveno pod zorný úhel odplaty za neposlušnost. Při tom Boží odplata nezasahuje pouze vinníka, ale všecky, kteří jsou s ním spojeni až do třetího a čtvrtého pokolení [Ex 20,5]. Myšlenka o-y má podtrhnout závažnost hříchu a víru v mravní řád světa, jehož Bůh je vládcem [Jr 51,56; Ez 17,19; 22,31].

Zvláště u proroků, kterým byla zjevena svatost Boží [Iz 6,5], je přesvědčení o o-ě za hřích tak silné, že předpovídali Boží soud nejen nad Izraelem, ale nad všemi národy [Am 1,3-2,16]. Ani myšlenka vyvolení lidu nezjasnila očekávání této chmurné budoucnosti. Právě naopak: proto, že Bůh vyvolil Izraele a má k němu osobní poměr, musí jej trestati ze všech jeho nepravostí [Am 3,2; 5,11nn; 8,7]. Poslušnost nebo neposlušnost rozhoduje o budoucnosti jednotlivců i národů.

Ovšem, s myšlenkou o-y je zvláště u proroků pozdější doby spojena i myšlenka slitování a odpuštění u těch, kteří se odvrátí od zlého [sr. Gn 3,17-19 s Ž 128,2; Gn 3,16 s 1Tm 2,15]. Už Ex 20,6 mluví o Božím milosrdenství nad tisícerem pokolení těch, kteří ho milují a ostříhají jeho přikázání. Zvláště proroci Jeremiáš [Jr 18,1-8] a Ezechiel se zabývali otázkou kolektivní odplaty, na kterou naráží už Gn 18,25. Ez 18,20 dochází k závěru, že „duše, kteráž zhřeší, ta umře. Syn neponese nepravosti otcovy, aniž otec ponese nepravosti synovy“. Kající hříšník má naději [Ez 18,21nn]. Bůh nemá zalíbení ve smrti hříšníka, ale chce, aby se obrátil a byl živ [Ez 33,11].

Na druhé straně rostla také myšlenka na Boží odměňování těch, kteří se ho bojí [Gn 26,4n; Ex 19,5.8; 15,25n], zvláště v okruhu Deuteronomia [kap. 28 sr. Lv 26] a knih Paralipomenon, jež jsou psány s hlediska odměny za dobré a odplaty za zlé [sr. Př 11,21. 31; 19,17; 26,27; Ž 1; 11,5-7; 34,17nn; 37,25nn; 112]. Někde to vypadá dokonce tak, jako by vše záleželo na člověku, jak s ním Bůh musí jednat. Bázeň Boží se mohla stát prostředkem k dosažení pozemského blaha [Jb 1,9]

Proti tomuto poblouzení bojuje kniha Jobova, která dovozuje, že Boží jednání s člověkem nelze měřiti podle schématu hřích-odplata, pobožnost-odměna, nýbrž že je nutno mlčky podrobit se svatému a svrchovanému Bohu. A Ž 73,25n dochází k závěru, že obecenství s Bohem je víc než jakákoliv odplata na nebi nebo na zemi, zatím co Kaz 8,14 se resignovaně smiřuje s očividnou skutečností, že to na světě nechodí podle lidských přání a lidských měřítek spravedlnosti.

V době pozdního židovství si z tohoto problému pomohli tak, že o-u přesunuli z tohoto pozemského života do života budoucího, který začne zmrtvýchvstáním a soudem. Tehdy odmění Bůh zásluhy zbožného člověka a odplatí bezbožníkům [sr. Dn 12,1nn]. Zvláště knihy Enochova a 2 Ezdrášova staví na lidských zásluhách, jež v mesiášském království budou připočteny k dobru přes to, že některé rabínské spisy vyzývají, aby člověk nepracoval pro Boha jako otrok, jenž počítá s odměnou. Ale tyto ojedinělé hlasy nezmohly veřejné mínění, že Bůh je zde k tomu, aby spravedlivě odplácel dobré nebo zlé činy člověka podle zásluhy. Při tom však židovství nikdy nedospělo k jistotě spásy, protože neznalo milost Boží a nedovedlo na ni spolehnout.

V NZ se také shledáváme s myšlenkou odplaty. Tak na př. Mt 6,19-21 [= L 12,33n] mluví o pokladu, uloženém v nebi, který jednou bude vyplacen zvláště tomu, kdo se i v pronásledováních osvědčí jako věrný učedník Ježíšův [Mt 5,12 = L 6,23] nebo pro Ježíše se dovede vzdát svého majetku ve prospěch chudých [Mk 10,21 = Mt 19,21 = L 18,22]. Mnohá podobenství a různé výroky ukazují týmž směrem [Mt 20,1-16; 24,45-51; Mk 9,41; 10,28 sr. Mt 19,27n; 5,46; 6,1.2.5.16; 10,41n; L 6,35], při čemž o. je chápána buď jako odměna za určité počínání [Mt 6,14; 10,32.39; Mk 9,41nn] nebo náhrada za to, co bylo ztraceno [L 14,8-11]. O. je ve všech těchto případech táž [království nebeské, Mt 20,9nn]. Na této zemi je ovšem učedníkům uložen boj a utrpení [Mk 8,34nn] až na jedinou výjimku Mk 10,29n, podle níž věřící najdou náhradu v církvi, která je předjímkou a závdavkem království nebeského, jež jednou přijde s posledním soudem a s konečnou odplatou za dobré i zlé [Mt 7,2; 10,28; 11,20-24; 13,40n; 18,8n.23.35; 23,37-39; 25,31-46; Mk 12,9; L 13,1-5; 16,9].

Ježíš však a evangelia nepřijímají židovský názor o záslužnictví, jež by se dalo vyjádřiti slovy: „Jaký čin, taková odměna“. Neboť spravedlivá o. by znamenala jen odsouzení, protože jediný, kdo je dobrý, je sám Bůh [Mk 10,18. 26n sr. Ř 3,22-24]. Bůh jim není jen spravedlivý soudce, ale také milosrdný, milostivý, štědrý Otec [Mt 6,1.4.6.18; 25,34], který ovšem od člověka žádá poslušnost a věrnost, ale odměňuje nikoli podle zásluhy, nýbrž podle své neskonalé milosti a dobroty, takže jeho odměna je nesrovnatelná s lidským počínáním [Mt 25,21.23 sr. 24,47; Mk 10,29n; L 6,38]. Lidem ovšem, kteří by rádi měřili přesně podle zásluhy, je tato velikost Boží dobroty nepochopitelná a provokující, jak ukazují podobenství o dělnících na vinici [Mt 20,1-16] a o marnotratném synu [L 15,28-32]. Právě tato podobenství překonávají všecko lidské záslužnictví evangeliem o nezasloužené lásce Boží, jež ve své svaté svrchovanosti přijímá a odměňuje každý, byť nedokonalý projev lidské poslušnosti. Bůh je Pánem, vůči němuž všecky právní nároky na odměnu Ježíš odmítá [L 17,7-10]. Bohu se člověk nemůže ničím odplatit [sr. Ž 116,12n, kde jedinou „odplatou“ je vzít kalich mnohého milosrdenství Božího]. Sloužit Bohu je prostou povinností bez ohledu na odměnu. Při tom však Ježíš vyzdvihuje, že se „zalíbilo Otci dáti vám království“ [L 12,32]. Tak nesmírný dar si nelze ničím zasloužit ani vysloužit. Kdo se o to pokouší, nepochopil velikost nezasloužitelné Boží dobroty a sebe sama z ní vylučuje. Proto Ježíš blahoslaví chudé duchem, kteří si jsou vědomi toho, že nic nemohou dát, protože nic nemají [Mt 5,3], a děti, které si dají dát království Boží [Mk 10,15]. Nesmíme také zapomínat na to, že všecka křesťanova mravnost plyne z jeho členství v království Božím, jež se v Kristu vlomilo do světa [Mt 12,28], že tedy učedník Ježíšův žije ze síly, jež mu byla dána, takže myšlenka záslužnosti je vyloučena.

Tato skutečnost byla propracována zvláště u Pavla, který sice užívá židovské terminologie o odměně a odplatě [Ř 2,1-11; 14,10nn; 2K 5,10; Ga 6,7n; Ef 6,8], o kterou sám usiluje [1K 9,24-27; 2K 5,9] a jiné k témuž úsilí vyzývá [F 1,10], ale jeho učení o *ospravedlnění vylučuje všecko záslužnictví, takže očekává „odplatu podle milosti“, ne podle dluhu [Ř 4,4]. Neboť křesťan podle Pavla žije silou nové skutečnosti [Ko 1,13], jež byla dána Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním a projevuje se Duchem svatým, z něhož plyne všecka křesťanská mravnost jako charisma [Ga 5,22; F 2,13; Ko 1,22]. Tím je jakákoliv myšlenka na zásluhu vyloučena [F 4,13 sr. 1K 15,10] a všecka chlouba vyprázdněna [Ř 3,27]. I věčný život je milost Boží [Ř 6,23]. To však nikterak nevylučuje křesťanovo úsilí žít vírou opravdu v poslušnosti a v síle Ducha. Podle tohoto úsilí, podle ovoce Ducha, bude křesťan souzen [1K 3,13nn; Ko 1,10; 1Te 1,3 sr. Ř 3,8; 6,1; Ef 4,25; 5,8n]. Přesto však křesťan může nadějně očekávat soud a může mít jistotu, že se stane dědicem království Božího [1K 15,50; Ga 5,21] a slávy Kristovy [Ř 8,18; Ko 3,4], protože už nyní je omilostněným dítětem Božím [Ř 5,9n; 8,31-39 sr. F 1,6; Ef 2,5], vyvoleným dokonce „před ustanovením světa“ [Ef 1,4.11] a vybaveným závdavkem budoucího dědictví [Ef 1,13n]. Ale právě proto spása není ze skutků a nemůže být jimi zasloužena [Ef 2,8; 2Tm 1,9; Tt 3,5].

Ještě důkladněji než u Pavla je vymýcen u Jana každý náznak, že by bylo možno dosáhnouti nějakých statků od Boha jako odměnu za záslužné počínání na zemi. Život věčný je už v předjímce obsahem pozemského života znovuzrozeného věřícího [J 6,39n; 47,50; 8,51; 11,25], styku s Bohem se nelze dopracovat vlastním úsilím [J 6,44 sr. 3,3.6]. Vše, co věřící koná, je z darované moci Boží [J 1,12.16 sr. 1J 2,6.11], protože jen ten, kdo se z Boha narodil, je schopen „činiti spravedlnost“ [1J 2,29] a ani jinak činiti nemůže [1J 3,9n; 5,18]. Také soud a odsouzení začínají na této zemi [J 3,18] pro toho, kdo neuvěřil v Krista, a poslední soud bude jen závěrečným aktem tohoto stálého soudu, který nastal příchodem Ježíšovým [J 5,29nn.40; odsouzení Zj 11,18; 14,10.15nn; 16,1nn. a j. plná blaženost Zj 2,7. 10.17.26; 3,4nn. 10.12.20; 7,15nn. a j.]. Při takovém pojetí je každá myšlenka na nějakou zásluhu vyloučena, i když ve Zjevení jsou zdůrazňovány „skutky“ [Zj 2,9; 20,12n; 22,12 sr. 14,13] zvláště učedníků [Zj 7,9-17; 15,2-4] a asketů [Zj 14,4], kteří vytrvali ve věrnosti [Zj 2,13; 13,10]. Ale ani ve Zjevení nejde o záslužnictví a nějakou vyslouženou odplatu, nýbrž o veřejné přiznání Boží k těm, kteří byli zaneseni do knihy života od ustanovení světa [Zj 17,8] za kněží a krále [Zj 1,6; 5,10], i když toto jejich poslání na světě bylo skryté.

Ani v poapoštolských spisech NZ nejde o záslužnost v židovském slova smyslu, i když je v nich hojněji než ve spisech apoštolských užito židovské terminologie, připomínající schéma: zásluha-odměna, zvláště tam, kde jde o výzvu k věrnosti a vytrvalosti uprostřed pronásledování. Tak ve Sk 10,42; 17,31; 24, 15.25 se mluví o posledním soudu, ale věřící, jež popisují Skutky, jsou živi z daru Ducha sv. [Sk 1,5; 2,1nn; 5,32; 8,15; 15,8; 19,1-6], takže ani tu nelze počítat na nějaké zásluhy. „Dílu s posvěcenými“ lze dosáhnouti jen věrou [Sk 26,18]. I když epištola k Židům hrozí soudem odpadlým křesťanům [Žd 10,27.29] a věřícím a věrným slibuje odpočinutí Boží [Žd 4,3], spásu Boží [Žd 9,28] a království Boží [Žd 12,28], přece jen ví, že křesťan žije „Duchem milosti“ [Žd 10,29] a „mocí věku budoucího“ [Žd 6,5], takže jen na základě této nepochopitelné milosti může vybízet čtenáře k smělému doufání [Žd 4,16; 10,19nn]. Ani Jakub, u něhož by se daly očekávati židovské tendence, když zdůrazňuje skutky a povzbuzuje vyhlídkou na „korunu života“ [Jk 1,12] a zdědění Božího království [Jk 2,5], nezapomíná, že základním předpokladem všeho křesťanského života je znovuzrození „slovem pravdy“ [Jk 1,18] a že skutky jsou jen důsledkem živé víry [Jk 2,14-17], jež se osvědčuje nejen v pravé modlitbě [Jk 1,6], ale i v radosti z utrpení [Jk 1,2n] a v kázni jazyka [Jk 3,1nn]. Jakubovi jde o víru ve skutcích. Jen v tichosti vsáté slovo může spasiti duše [Jk 1,21] skrze Ducha, přebývajícího ve věřících [Jk 4,5]. Tím je i u Jakuba přemoženo židovské skutkaření. Podobně je tomu i 1Pt, 2Pt a Ju, jež vyzývají čtenáře k věrné vytrvalosti v době pronásledování a bludařských nebezpečí odkazy na budoucí slávu [1Pt 1,7.11; 4,13; 5,1], požehnání [1Pt 3,9], povýšení [1Pt 5,6] a nového nebe [2Pt 3,13]. Ale i tu jde o „znovuzrozené“ [1Pt 1,3; 2,2], „povolané“ [1Pt 3,9], čímž je všecka zásluha v židovském slova smyslu zbavena účinnosti. 2Pt 1,3n výslovně zdůrazňuje, že vše, což přísluší k životu a pobožnosti, nám bylo z božské moci darováno, což právě věřícím umožňuje, aby se snažili o bezúhonnost [2Pt 3,14]. Ju 1,20 n pak ukazuje, že víra, Duch sv. a láska Boží. jsou zárukou věčného života.

Mluví-li tedy NZ o odplatě, vypůjčuje si jen formu židovského myšlení, ale naplňuje ji takovým obsahem, že toto myšlení překonává. [Podle H. Preiskera v TWNT, IV]. *Mzda.