Pastýř

Pastýř. Podle bibl. zpráv už Ábel byl p-em ovcí [Gn 4,2] a praotcové Izraelců od Abrahama přes Jákoba a jeho syny se zabývali pastýřstvím [Gn 13,1-6]. Palestina a okolní země poskytovaly k pastýřství výborné podmínky. Ze záliby v pastýřském životě usadila se tři pokolení v krajině Zajordánské, bohaté na pastviny [Nu 32,1-5]. Podle Nu 31,32 odňali Izraelci Madiánským 675.000 ovcí, podle 2Kr 3,4 platil moabský král Mesa roční daň 100.000 beránků, Job měl 7000 ovcí [Jb 1,3] a Nabal 3000 ovcí [1S 25,2]. To vše ukazuje, že Palestina byla pastýřskou zemí. Poněvadž s ročním počasím se měnila i pastviska, byli p-i odkázáni na nomádský život ve stanech, aby našli příhodná místa pro svůj dobytek [Gn 4,20; 13,2n; 20,1; sr. Jr 35,6-10]. Chovem dobytka se zabývala obyčejně celá rodina, nejen synové, ale i dcery [Gn 29,6; 30,29n; 37,12n; Ex 2,16n]. Bohatí majitelé ovčínů bydleli v městech nebo vesnicích. Jejich stáda na různých pastvinách opatrovali najatí p-i [Gn 30,31n; 1S 25,2n.7.15n; Za 11,12; J 10,12] nebo členové rodiny [Gn 37,2.12-17; 1S 16,11.19]. P. ručil majiteli za ztrátu ovcí [Gn 31,39]. Mojžíšův Zákon bral v ochranu toho, kdo ztrátu nezavinil svou nedbalostí [Ex 22,10-13].

P. nosil zvláštní pastýřský plášť z ovčí kůže, do něhož se mohl zabalit za špatného a chladného počasí [Jr 43,12]; vedle pláště míval pytlík nebo tlumok na potravu, prak [1S 17,40], pastýřskou hůl nebo berlu, na jednom konci zahnutou, aby jí mohl řídit stáda, případně vytahovat zapadlé ovce z roklin [Ž 23,4; Mi 7,14; Za 11,7] a neposlušnost trestat. Pomocníkem p-ů byl za všech dob pes [Jb 30,1].

Úkol p-e nebyl jednoduchý. Byl především strážným každé jednotlivé ovce, z nichž mnohým dával zvláštní jména [J 10,4]. I tehdy, přenocovalo-li několik stád v jednom ovčíně, znalo každé hlas svého p-e [J 10,2-5].

Jakmile se ozval, hrnuly se ovce za ním na pastvu. Večer pak p. rozptýlené ovce shledával [Ez 34,12.16; L 15,4, sr. Mt 15,24]. Zvláštním obřadem bylo večerní „prohnání pod holí“, t. j. počítání ovcí [Lv 27,32; Ez 20,37]. Na noc uléhal p. do dveří ovčince, aby byl pohotově k obraně [J 10,3] proti dravé zvěři a lupičům [1S 17,34; Iz 31,4; Am 3,12; Gn 31,39]. P. musel být s ovcemi ve dne v noci [Gn 31,40; L 2,8]. Ne nadarmo byly u pastvisek stavěny strážní věže [2Pa 26,10]. Ale p. musel být i vůdcem ovcí. Neboť ovce nelze pohánět, nýbrž jen vést. P. vždy kráčel před stádem, až je dovedl na příhodné pastvisko [Ž 23,2n; J 10,3n]. P. byl dále lékařem ovcí [Iz 40,11; Ez 34,4.16; sr. Za 11,9] a doslovně jejich živitelem, protože ovce si nedovede sama vyhledat pastvisko ani vodu [Gn 29,7; Ex 2,16; Ž 23,2; Ez 34,2-3]. Dobrý p. své stádo miloval a proto ochotně snášel tvrdost a odloučenost pastýřského života [Gn 31,40], jeho ustavičné putování a bydlení ve stanech [Iz 38,2], případně i v jamách [Sof 2,6].

Není divu, že SZ učinil pojem p-e symbolem nejvyšších služebníků Božích. Mojžíš je nazýván v Iz 63,11 p-em; Jozue byl zřízen na p-e lidu [Nu 27,17], kněz byl nazýván p-em [Jr 2,8; 23,1] právě tak jako prorok [Jr 17,16; Amos nebyl pastýřem přes Am 1,1 Amos], král [1Kr 22,17] i vojevůdce [Jr 6,3]. Dokonce i Kyros [bibl. Gýrus] je nazýván p-em Hospodinovým [Iz 44,28], aby bylo patrno, čím mají být ti, kteří zastávají nějakou službu od Boha [Ez 34,2nn; Za 10,3]. Bůh sám je nazýván p-em [Ž 23,1; 28,9; 80,2; Ez 34,11nn], který přinese spásu. Dříve než se SZ lid odvážil myslet na Boha jako na svého Otce, nazýval ho svým pastýřem. I Mesiáše si představovali jako p-e. Když proroci kritisovali nehodné krále, srovnávali je s Pastýřem, kterého zaslíbil Bůh [Iz 40,11; Jr 3,15; 23,4; Ez 34,23; 37,24]*

Na toto očekávání navázal Ježíš, když se nazývá „dobrým pastýřem“ [J 10,11.14] ve smyslu skutečný, pravý p., jenž jediný má právo nazývat se p-em. Myslí tu především na odpuzující příklad těch, kteří se lidu vydávali za p-e [J 10,8, sr. Mt 9,36], možná však i na hellenistická pastýřská božstva [Attise, Anu-bise, Dionysa a Herma – „bude jedno stádo a jeden pastýř“ J 10,16]. Jeho oprávnění tak se nazývat spočívá na skutečnosti, že nasazuje život za ovce [J 10,11], že je zná, t. j. uvádí do svého společenství a tím i obecenství s Otcem [J 10,14n] a tak překonává nebezpečí jejich ztracenosti. Na toto sebeoznačení Ježíšovo navazují Žd 13,20, když mluví o vzkříšení z mrtvých „pastýře ovcí velikého pro krev věčné smlouvy“ [Žilka], a 1Pt 2,25, kde Kristus je nazýván pastýřem [jenž způsobil spásu] a biskupem [jenž je opatruje, sr. Sk 20,28; 1Pt 5,2] duší. 1Pt 5,4 nazývá Krista „knížetem p-ů“, t. j. arcipastýřem těch, kteří se ve službách Kristových stali pastýři duší, pečujíce o uchování stavu spásy [Ef 4,11].

Je příznačné pro starou církev [poapoštolskou], že se v ní nejvíc ujalo poslání Ježíše Krista jako p-e. Svědčí o tom nejen spisek Pastýř Hermův, jenž se málem dostal do sbírky knih NZ, ale i mnohé nástěnné kresby v katakombách, na kališích, lampách a prstenech, na stěnách domů, na destičkách a sarkofágech. Víra v dobrého P-e byla stručným vyznáním této církve.