Pokora, pokorně, pokorný

Pokora, pokorně, pokorný. Tyto pojmy patří ke zvláštnostem bibl. zbožnosti, jimiž se liší od zbožnosti současných náboženství, zvláště náboženství starých Řeků, kterým byly tyto pojmy v oblasti náboženské naprosto cizí. Snad se jim blíží řecký pojem umlknutí před božstvem [sigé], ale ani zde není dosaženo hloubky bibl. myšlení Bible pokorou myslí nejen opak pýchy [hebr. zádón Př 11,2, které Kral. v Dt 17,12 překládají vzpoura], nýbrž ochotné, nereptavé snášení ponížení, útlaku, opovržení ve víře v Boha, v něhož skládá všecku svou naději. Je příznačné, že stč. pokora znamená trpělivost. Pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu anebo s tímto poznáním nerozlučně souvisí [sr. L 18,11-14]. Projevuje se sebezapíravou službou všem, což už je převážně rys NZ.

V SZ tak Kral. překládají hlavně dva hebr. výrazy [‘ánáv a sánúa'], zatím co LXX pod tento pojem zahrnuje také hebr. šáfál [= nízký; nepatrný, bezvýznamný, ponížený, opovržený, na př. Jb 5,11; Ž 138,6; Iz 57,15], ‘ání [= bezzemek, chudý, na př. Ex 22,25; Lv 19,10, který stojí pod zvláštní ochranou proroků, na př. Iz 3,14n; 10,2, a ovšem i Boha, takže se tento výraz během doby stává označením zbožného, sr. Iz 41,17], 'ebjón [= chudý, nuzný; zbožný trpitel, sr. Iz 32,7], ráš [= chudý, 1S 18,23], dal [= chudý, Iz 11,4; 25,4], dakká [= něco rozdrceného, potřený, Ž 34,19]. To, že LXX překládá všecky tyto výrazy jedním pojmem, ukazuje jednak, jak byl tento pojem cizí západnímu myšlení, jednak však pozornému čtenáři naznačuje, jak různý přízvuk může mít slovo pokora. Hebr. ‘ánáv označuje toho, kdo se ochotně podřizuje Bohu a jeho vůli a pokládá se za jeho naprostého služebníka [Ž 76,10; 147,6; 149,4; Př 3,34; 16,19]. Hebr. sánuá‘ znamená ukázněný, sebeovládající [Př 11,2; sr. Mi 6,8]. Hebr. tachªnún [= úpění, lkání] překládají Kral. výrazem pokorná modlitba [Ž 28,2.6; 31,23; 116,1; 130,2; Jr 3,21; 36,7].

NZ pojem pokory [tapeinofrosyné, tapeinos] má své kořeny v Ježíši Kristu a jeho příkladu. Jeho vtělení bylo výrazem jeho pokory. „Ačkoli měl božskou podobu, nepokládal rovnost s Bohem za žádoucí kořist, nýbrž zbavil se božského obsahu, přijal podobu služebníka, narodil se v podobnosti s lidmi, zjevem se ukázal jako člověk, ponížil se [= pokořil se], stal se poslušným až po smrt“ [Žilka F 2,6nn]. Klasickým příkladem jeho pokory je J 13,3-15. Ač věděl, že mu Otec dal všecko v ruce, že vyšel od Boha a půjde zase k němu, přece jako „tichý a pokorný srdcem“ [Mt 11,29] se přepásal a počal konati otrockou službu učedníkům. Pravá pokora vede toho, jenž je silný, k obětavé službě slabým. V tom smyslu jest chápati F 2,3, kde pokora, opak „zaujatosti a ješitnosti“ [= sobectví a ctižádostivosti, Kral. „sváru a marné chvály“], projevuje se tím, že pokládá druhé za znamenitější, důstojnější sebe a tudíž za předmět své služby. Proto Pavel připojuje: „Nehleďte [jen] každý na vlastní zájem, ale každý také na zájem druhého“ [Žilka, F 2,4]. Podobně vyzývá 1Pt 5,5 v souvislosti s napomenutím, aby se mladší podřizovali starším: „Všichni vespolek se opásejte pokorou, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ [Žilka]. I pokora před Bohem se projevuje v ochotném sebepodřizování druhým a ve skromnosti i před lidmi [Sk 20,19, které Knopf sotva právem překládá: „Sloužil jsem Pánu za ustavičného ponižování, slz a těžkostí“]. Proto Ef 4,2 staví pokoru do jedné linie s tichostí, snášelivostí a láskou. Sr. Ko 3,12, kde Kral. překládají řecké tapeinofrosyné: „nízké o sobě smýšlení“. Jk 4,6 míní pokorou naprosté podřízení se Bohu v důvěře, že dá svou milost a že není třeba žádostivě šilhat po světě a jeho rozkoších. V 2K 10,1 staví Pavel vedle sebe křesťanskou skromnost [pokoru] a ochotu k sebeobětování a náročivou rozhodnost a přísnost. Křesťanský kazatel musí mít obojí, avšak nikdy nesmí zapomínat na mírnost a laskavost Kristovu a zbraně jeho boje při vší rozhodnosti nesmí být tělesné, nýbrž duchovní. V Ko 2,18.23 jde o falešnou, pošmournou pokoru judaistických bludařů, kteří věřícím vnucovali asketické sebepokořování a týrání těla jako cestu k pravé moudrosti. Pavel to odsuzuje jako „libovolné pobožnůstkářství“ [viz Žilkův překlad!]. *Ponížiti [se], *ponižovati [se].