Mluvení, mluviti

Mluvení, mluviti. *Slovo. *Řeč. Ve SZ pojetí mělo m. mnohem hlubší význam než jen dorozumívacího prostředku. Slova totiž byla výrazem a ztělesněním vůle a úmyslu, a stála-li za nimi celá osobnost, ať dobrá nebo zlá, nechybělo jim, podle Izraelcova přesvědčení, na účinnosti. Myšlenka, slovo a čin pro starověkého člověka tvořily organickou jednotku jako nerozlučný projev vůle. Proto Kaz 5,2 [sr. Jk 1,19] a Př 10,19 varuje před ukvapeností [rychlostí] k mluvení – jen blázen mnoho mluví [Kaz 10,14] – protože slovo je podobno vystřelenému šípu [Př 26,18n], který zasáhne svůj cíl. Je naplněno dynamikou, jež pomine teprve vypotřebováním. Izraelita proto věřil v účinnost požehnání, jež mu nebylo jen přátelským přáním zdaru [Gn 27,31-40], právě tak jako v účinnost kletby [Za 5,1-4], ať už jde o *požehnání [kletbu] Boží nebo lidskou. Každé vyřčené slovo je takřka tvůrčím činem. Slovo a událost, jež je tímto slovem vyjádřena, jsou pro Izraelce jedno a totéž. Věc a událost má v hebr. název „slovo, slova“ [Gn 22,20; 1Kr 11,41]. Jsou ovšem také jen slova prázdná [slova rtů], jež se podobají tělu bez duše, nádobě bez obsahu, která nemají žádné účinnosti [sr. 2Kr 18,20; Př 14,23; Iz 29,13], ledaže by přinesla Boží soud [Mt 12,36]. Slovo a řeč jsou dále pro Izraelce vyjádřením podstaty toho, kdo mluví, takřka součástí jeho bytosti, ztělesněním jeho duše. Po mluveném slovuje člověk poznatelný ve své podstatě. Ovšem jsou také jiné prostředky k vyjádření podstaty člověka, jeho vůle a cílů: výraz tváře, gesta [Př 6,13 praví o nešlechetném člověku, že „mluví nohama svýma“] a p., ale mluvení je nejvýznamnějším, nejvýraznějším, nejpružnějším a nejdalekosáhlejším výrazem jeho bytosti. Při tom není ani třeba, aby mluvící byl viditelný; přes svou neviditelnost může býti poznán po hlase [1S 24,17].

S tohoto hlediska musíme posuzovat všecky výroky Písma o tom, že Bůh mluvil. Pro Izraelce bylo Boží m. normálním prostředkem pro účinné vyjádření jeho moci, činnosti a vůle. Bůh byl sice skryt [Iz 45,15] a Izraelec se bál theofanie [zjevení Božího] jako něčeho smrtelníku krajně nebezpečného [Ex 33,20; Iz 6,5], ale Boží hlas – i když nebezpečný – přece jen byl vnímatelný aspoň některým vyvoleným [Dt 5,24-29]. Je-li lidské slovo tvůrčím slovem, tím více to platí o mluvení Božím [Gn 1,3.6.9 atd; Ž 33,6; Žd 11,3]. Jeho zavolání znamená současně vyvolání v existenci [Iz 40,26]; dá-li někomu jiné jméno, přetvořuje jej v jinou bytost [Iz 65,15; Gn 17,5n; 32,27n]. Proto je v Písmě tak často spojován čin s mluvením Božím [Nu 11,23; 14,35; 1Kr 8,24; Ž 50,1; Iz 1,20; 40,2.5; Jr 18,7.9; Ez 17,24; 36,36]. Poněvadž pak slova Boží vyjadřují Boží podstatu, je nasnadě, že jeho mluvení a pravda jsou jedno a totéž [2S 7,28; Ž 119,160], takže *amen je nejpřiměřenější odpovědí člověka na Boží oslovení [Dt 27,15nn].

Izrael byl přesvědčen, že slyší mluvícího Boha. Všecky zvuky a události, jež si nedovedl vysvětlit jako lidskou činnost a jež ho naplňovaly jistotou Boží přítomnosti, vnímanou vírou, přijímal jako m. Boží. Hebr. kol znamená příznačně zvuk, hlas i hrom. Adam a Eva uslyšeli hlas Hospodina právě „k větru dennímu“ [Gn 3,8.10]. David slyšel Boží pokyn v šustění moruší [2S 5,24]. Eliáš slyšel hlas tichý a temný, v němž byl Hospodin [1Kr 19,12]. Z počátku slyšel Izrael v těchto a jiných přírodních zjevech [Dt 4,12; Ž 99,7], za nimiž tušil vírou Boží přítomnost, docela realisticky Boží hlas. Později mu tyto zjevy byly už jen podobenstvím Božího m. [Ez 1,24]. Je ostatně těžko rozeznat, kde jde o pouhý symbol a obraz a kde o skutečné vnímání. Někteří badatelé proto také psychologisují údaj Nu 7,89, jako by tu šlo jen o symbolické vyjádření toho, že Mojžíš ve stánku úmluvy mimořádně prožíval přítomnost Boží. Bůh ovšem mluví i skrze Desatero [Ex 20,1] a vůbec skrze Zákon a různé události [na př. vyvedení z Egypta].

SZ je přesvědčen, že Bůh mluví skrze proroky a jiné lidi [1S 3,1; 2S 23,1nn] jako kněze, učitele, básníky, krále a pastýře lidu. Ale proroci jsou zvláštním nástrojem Božího m. Bůh jim vkládá svá slova v ústa [Nu 22,35.38; 5,16] anebo ve vidění ukazuje svou zvěst [Am 7,1n; 8,1n; 9,1nn; Iz 6,1nn] nebo sděluje své výroky [Oz 1,1; Mi 1,1; Sof 1,1; Iz 2,1]. *Prorok. To ovšem později vyvolalo otázku, jak rozeznat pravého od nepravého proroka, jenž jenom předstíral, že slyšel hlas Boží [Jr 23,28nn]. Posledním důkazem tu bylo, zda se mluvené slovo splnilo [Jr 23,16-21]. Neboť o skutečném slovu Božím platí Iz 55,11. SZ je nesen jistotou, že jeho Bůh mluví, kdežto bohové ostatních národů mají sice ústa, ale nemluví [Ž 115,5; 135,16].

NZ je přesvědčen, že Ježíš Kristus je vtělené [inkarnované] *Slovo Bůh a znovu a znovu promlouvá v tomto údobí [eonu] dějin [J 1,1.14; Žd 1,1]. Z toho vyplývá NZ poměr ke slovům a výrokům Ježíšovým. *Ježíš Kristus. *Pán. *Zjevení Boží.