Amen

Amen [= pevný, platně trvající od hebr. kořene 'mn = být pevný, spolehlivý, pravdivý], slavnostněji amen, amen [Nu 5,22] anebo amen i amen t. j. „ano, pravda, jistě“, podle smyslu „tak budiž“, „Bože, učiň tak“, „Bůh vyplniž tvá slova“ anebo podle Luthera „ano, ano, tak se staň“, jak je tomu ostatně i v LXX, kde je toto slovo překládáno. Tak říkal Žid, když přisvědčoval předpovědi nebo přání [Jr 28,6; 1Kr 1,36] anebo když na sebe bral přísahu nebo klatbu [Nu 5,22; Dt 27,5-26; Neh 5,12n; Jr 11,5]. Když se někdo veřejně modlil ve shromáždění, bylo v odpovědi lidu tímto slovem řečeno: „To jest též má modlitba“ [Neh 8,6; 1Pa 16,36]. Též v žalmech se v tomto významu připojuje slovo a. [Ž 41,14; 72,19; 106,48]. Ve všech případech znamenalo a. uznání slova, jež platí a k jehož uznání je člověk zavázán. Modlitebník sám toho slova obyčejně nevyslovoval. V židovské synagogální bohoslužbě bylo a. velmi oblíbeno a zvlášť ceněno. Na př. po každé ze tří částí aronského požehnání [Nu 6,24-26] vpadalo shromáždění svým a. Bylo to přiznání k požehnání Božímu a k Boží chvále. Po každé cizí modlitbě, jíž se někdo zúčastnil, vpadal tento přítomný slovem a., čímž se k modlitbě sám připojoval; ten, kdo a. vyslovil, cítil závaznost k „pravdě“, jež byla zahrnuta v modlitbě [přísaze, slibu]. [Teprve později, zejména v prvokřesťanství, užívají tohoto slova jednotlivci při svých soukromých modlitbách]. Při společné modlitbě prvokřesťanských sborů, zvláště po Otčenáši a po slovech, jimiž byla ustanovena sv. večeře Páně, bylo a. vyslovováno celým shromážděním; je tu ještě zachováno, že a. je odpovědí sboru na modlitbu pronesenou jednotlivcem.

Ježíš potvrzuje své výroky tímto slovem. V evang. Janově užívá Ježíš tohoto „a. a.“ jakožto pravý svědek nadpřirozené pravdy: „A., a. pravím tobě, že což víme, mluvíme, a co jsme viděli, svědčíme“ [J 1,52; 3,5.11]. Zj 3,14 dává Kristu titul „Amen“; stejně Pavel v 2K 1,20, kde Kristus je označen jako pečeť Božích zaslíbení, Boží Amen ke všem slibům. Je tedy v tomto amen obsažena ve zkratce celá kristologie [nauka o Kristu]: ten, který své slovo označuje jako pevné, spolehlivé, je současně ten, který se k němu přiznává a ve svém životě uskutečňuje a upevňuje a tím zase předkládá druhým jako požadavek, úkol a závazek.