Umýti [se], umývání

Umýti [se], umývání. *Obmytí, obmýti. Umývání, koupání mělo ve starověku význam především kultický a ovšem také hygienický. Někdy je těžko stanoviti hranici mezi těmito dvěma účely [sr. Rt 3,3; Ez 23,40]. Jisté je, že horké podnebí vedlo k častému omývání a koupání. O dceři faraónově čteme v Ex 2,5, že se myla v Nilu. Vykopávkami byly odkryty dokonce i koupelny už ve staré říši egyptské. Egypťané se odívali do lněných oděvů vždy čerstvě vypraných. Syřané, Izraelci a Egypťané měli ve zvyku umývati nohy z prachu, když vstoupili do domu. Jakmile se v Orientě objevil u dveří stanu host, bylo samozřejmé, že mu byla poskytnuta možnost obmytí nohou. Bylo projevem zvláštní oddanosti, když hostitel sám prokázal službu obmytí nohou [1S 25,41; J 13,5-14], protože si obvykle každý umýval nohy sám. V zámožnějších rodinách tuto službu obstarával otrok [Gn 18,4; 19,2; 24,32; 43,24; Sd 19,21; L 7,44]. Kultické u-í vzniklo nejspíše už v primitivních dobách, kdy lidé viděli v řekách, pramenech a studních sídlo božstev anebo božstva sama. Pít vodu, koupat se v ní anebo se jí umýt znamenalo dostat se do styku s božstvem a tak odehnat zlé démony. Tak se stalo u-í kultickým aktem a voda posvátným živlem, který občerstvoval, někdy také uzdravoval a vždy očišťoval, zvláště od toho, co bylo pokládáno za kulticky nečisté a nedotknutelné [tabu]. *Čistý, čistota. *Křest. *Nečistota. *Očišťování. Omývání se stalo posvátnou činností. Justin Mučedník uvádí dokonce i kropení vodou před vstupem do svatyně jako pohanský zvyk. Egyptští kněží se podle Herodota koupali ve studené vodě dvakrát za dne a dvakrát za noci. S podobným u-ím se shledáváme ve starověké Babylonii, Persii a v Řecku a ovšem také u Izraelců.

Izraelský velekněz byl před ordinací vykoupán [Lv 8,6, sr. Ex 29,4; 40,12]. Rovněž kněz před každým vstupem do svatyně se musel umýt, zvláště nohy a ruce [Ex 30,17-21; Lv 16,4.24]; rovněž po obětní službě musel kněz umýti celé své tělo [Nu 19,7n]. Ale i lid se musel podrobit omývání, byl-li kulticky znečištěn anebo měl-li přistupovat k Hospodinu [Ex 19,10-15]. Musel vyprat svůj šat zvláště v případě malomocenství, byl-li knězem prohlášen za čistého [Lv 13,6.34.54-58; 14,8n]. Kdo přišel do styku s domem, v němž byl někdo postižen malomocenstvím, musel rovněž vyprat své šaty [Lv 14,47]. Dům byl zbaven kultické nečistoty živou, t. j. tekoucí vodou [Lv 14,52]. Kdo si sedl na židli, na níž dříve seděl někdo trpící semenotokem, musel nejen vyprat své šaty, ale také se sám umýt [Lv 15,6-8.10 n.13.16n]. Stejně musely být umývány dřevěné nádoby, jež se dostaly do styku s někým, kdo byl kulticky nečistý [Lv 15,12]. Omývána byla i zkrvavená zbroj [1Kr 22,38]. V určitých případech bylo nařízeno, že po souloži se musí muž i žena vykoupat [Lv 15,18], rovněž ten, kdo se nějak dotkl ženy, trpící menstruací nebo krvotokem, musel se podrobit kultickému u-í [Lv 15,21nn.27] právě tak jako ten, kdo trpěl polucí [Dt 23,9-11] a pod. Dítě po narození muselo být obmyto [Ez 16,4.9]. Sr. dále Lv 11,40. Po ukončení smutku bylo zvykem umýt se [2S 12,20; sr. Mt 6,17]. Svatyně [1S 7,5n] a později synagogy byly stavěny poblíž studen nebo potoků, aby byly umožněny jak úlitba, tak umývání. V době Ježíšově umývali Židé ruce před jídlem i po jídle, zvláště když se vrátili z tržiště [Mk 7,3n]. Rozeznávalo se oplachování, pokropení a koupel. K omývání rukou stačila voda rybniční nebo cisternová; kněží museli mít k tomu vodu potoční nebo pramenitou. Podle Mišny bylo předepsáno pro koupel určité množství vody [nejméně 480 l, t. j. 40 se'á. *Míra]. Zvláště židovská sekta Essenských, žijících v době Ježíšově poblíž Mrtvého moře, dbala na časté omývání v tekoucí vodě. *Sekta.

Pro všecky tyto předpisy najdeme obdoby u ostatních pohanských národů. Ale u Izraelců záhy proniká vědomí o nutnosti mravní očisty. Souvisí to s poznáním Boha jako svatého Hospodina. Proto také neslyšíme ve SZ-ě o kultické očistě vraha, zatím co u Řeků i znečištění vraždou bylo odstraňováno u-ím vodou [sr. Mt 27,24]. Krevní mstitel a také ten, kdo zabil někoho nevědomky, nebyl kulticky nečistý. Měl právo utéci se do vyhrazených měst [Nu 35,9nn.27.30nn; Dt 4,41nn; 19,1nn]. Zvláště proroci ukazovali na to, že u-í vodou nestačí na očištění od hříchu. Přesto zvyk u-í zůstal jako projev poslušnosti vůči starodávným Božím příkazům. Při tom však se stávalo obmývání obrazem něčeho, co se muselo stát v nitru člověka [Iz 1,16; Jr 2,22; 4,14]. Jb 9,30 vyznává, že ani očištění sněhovou vodou není nic platné, je-li člověk vinen. A Př 30,12 upozorňuje na to, že jsou lidé, kteří se domnívají, že jsou čisti [L 18,11], ačkoli je žádná voda nemůže očistiti [sr. Př 20,9]. Proniká vědomí, že jen Bůh dovede obmýti dokonale [Ž 51,9]. V době konečné spásy také Bůh zaslibuje smytí všech nečistot [Iz 4,4; Ez 36,25; Za 13,1, sr. Iz 43,25; 44,22].

V NZ-ě tak překládají Kral. šest řeckých výrazů, jež všecky [až na Sk 16,33; 2Pt 2,22, snad i Sk 9,37 a J 9,7.11.15, kde jde o prosté umytí, ovšem v posvátných vodách Šiloe] souvisí buď s kultickým očišťováním nebo se křtem. Je jasné, že tam, kde všechna čistota závisí na Božím milostivém odpuštění a kde je rozbořena důvěra v očistnou moc pouhých skutků, nemůže míti kultické očišťování a jakákoli kultická okázalost valného významu [Mt 6,17; 15,2; Mk 7,2-8; L 11,38, sr. Žd 9,10]. Očištění od hříchů nastalo smrtí Kristovou na kříži [1Pt 1,2. *Skropení. *Skropený. *Skropiti]. Jeho krev očišťuje od všelikého hříchu [1J 1,7]. Avšak křesťanský křest, třebas se v mnohém podobal židovskému umývání, zvláště proselytů, je aktualisací tohoto jedinečného Kristova činu [*Křest]. Křest svátostně potvrzuje obmytí od hříchů [Sk 22,16; 1K 6,11; Ef 5,26n; Žd 10,22n]. Ne vlastní skutky, byť to byly skutky spravedlnosti, nýbrž obmytí druhého narození [= křest] a obnovení Duchem svatým způsobuje očištění od hříchů [Tt 3,5]. Také 2Pt 2,22 [sr. Př 26,11] myslí na bludaře, kteří po přijatém křtu [umytí] se zase vrátili ke hříchu [sr. Žd 6,4nn; 10,26nn; 12,17].

Zdá se, že také J 13,4-14 má užší vztah ke křtu a k *večeři Páně, než se zdá na první pohled. Jan zde popisuje poslední večeři, i když výslovně o hodu chleba a kalicha nemluví. Ale zdá se, že umývání nohou je jen rozvedeným obrazem toho, co se praví u L 22,27 [sr. Mk 10,42-45; 1Tm 5,10], a skrytým poukazem na obě svátosti křesťanské církve. Jest totiž příznačné, že se tu v řečtině vyskytují dvě slovesa: luesthai [= býti umyt, vykoupán, v. 10], jehož je užíváno zejména o křtu, a niptesthai [= umývati jen částečně, na př. nohy, v. 10: „nepotřebuje, než aby nohy umyl“, sr. v. 5 n.8.12]. Vykladači sloveso luesthai v tomto oddíle vztahují na křest [„kdo je vykoupán, nepotřebuje, než aby nohy umyl“], který jako aktualisovaný výkupný čin Ježíšův stačí na celý život a nemusí být opakován. „Při chození v prachu cest a ulic se však přece jen pošpiní nohy, které musí být umyty. Tu má evangelium na mysli večeři Páně jako ujištění o odpuštění rozličných poklesků těm, kterým se již ve křtu dostalo základní očisty. Naznačuje se tu asi též opakovatelnost stolu Páně proti neopakovatelnosti křtu“ [J. B. Souček, Utrpení Páně, str. 84].

Také ve Zj 1,5 se myslí nepřímo na křest ve vztahu k vykupitelskému dílu Kristovu [„krví svou“]. Ovšem, lépe zaručené texty čtou: „Vykoupil nás z našich hříchů svou krví“ [sr. Zj 7.14].

Jk 4,8 ve stylu SZ proroků vyzývá čtenáře, kteří propadli svárům a pýše, aby se přiblížili Bohu, ovšem s čistýma rukama a očištěným srdcem [sr. Ex 19,22; 34,30; Lv 10,3; Ž 24,4].