Bláznivý, bláznový

Bláznivý, bláznový. Tak překládají Kral. ve SZ-ě 6 hebr. kořenů, z nichž n-b-l označuje opak rozumnosti a moudrosti, jež spočívá v úctě a v poslušnosti Boha [Dt 32,6.21; Jb 2,10; Ž 74,18; Ez 13,3]. Co se tímto výrazem myslí, je jasně vyjádřeno v Ž 14,1; 53,2 a zvláště u Iz 32,5n, kde Kral. hebr. nábál překládají výrazem „nešlechetný“. Míněn je člověk, který svévolně přerušil spojení s Bohem a jiné uvádí do podobné neodpovědnosti. Hebr. ’ᵉvîl označuje především toho, komu se něčeho nedostává, zvláště poznání Boha [Jr 4,22], potom člověka zlého [Př 10,10; 29,9] neodpovědného [Za 11,15n]. Hebr. kᵉsîl, kᵉsîlût znamená drzý, vzdorný, neschopný, nemoudrý, hloupý; hloupost [Př 9,13]. Ale i tyto výrazy mají náboženské a mravní podbarvení v Př 10,1; 14,7.24; 15,20; 19,13; 21,20. Obrat chᵃsar léb [= jemuž se nedostává srdce] označuje člověka nerozumného [Př 7,7; 9,4.16; 17,18]. Hebr. h-l-l [viz *Blázniti] má na mysli lidi chlubné, zpupné, pošetilé [Ž 5,6; 73,3], podobně i hebr. s-k-l u Jr 5,21n, kde je obzvlášť patrno, že nejde jen o nedostatek rozumu, nýbrž o nedostatek pravého poznání a uznání Boha a tím i nedostatek přiznání k němu [sr. Ž 94,8]. Být b-ivý znamená být zatvrzelý: mít oči a nevidět, mít uši a neslyšet, zkrátka: odvrátit se a odpadnout od Boha.

U Jb 5,13 je hebr. m-h-r [= míti naspěch; ztratiti rozvahu; býti přemožen] přeloženo výrazem bláznový [stč. = pošetilý]. Hrozný tlumočí: „Lstivé lapí v jejich vlastní lstivosti, takže se rada záludných zvrátí“.

Řecké móros v NZ-ě je překládáno výrazy *blázen [Mt 5,22; 7,26; 23,17; 1K 3,18; 4,10], bláznivý [Mt 25,2.3.8; 1K 1,27; 2Tm 2,23] a *bláznovství [1K 1,25]. Původně znamenalo duševní i tělesný nedostatek, lenivost, unavenost a mdlobu člověka, do jehož myšlení a činů nelze rozumem proniknout, konečně i porušenost mysli. V podobenství o pannách u Mt 25,2n.8 je označeno pět z nich za b-é, protože byly pro svou pošetilou sebejistotu nepřipraveny na příchod ženichův. Podobně se mluví o člověku, který sice slyší slova Ježíšova, ale neplní je, jako o staviteli-bláznu, který vystavěl svůj dům na písku a tak nezajistil proti přívalům [= poslednímu soudu, Mt 7,24nn].

Ve 2Tm 2,23 [sr. Tt 3,9], jde o slovíčkářské hádky, jak se vyskytovaly v synagogách [sr. Mt 23,16nn; Mk 7,13; 12,18-27] a v křesťanských sborech, stojících pod vlivem gnosticismu [sr. 1Tm 1,4; 6,4n. *Poznání. 708. *Rod. 784b. *Umění. 1045]. Myslí se tím na starokřesťanské bludaře a způsob jejich myšlení, jež nemá nic společného s křesťanským učením o spáse a je nadto nebezpečné pro křesťanskou pospolitost, protože vyvolává sváry. V Ef 5,4 jde o hříchy jazyka: prázdné tlachání [řecky mórologia, Kral. „bláznové mluvení“] a vtipkování [sr. 1Tm 1,6; 6,20]. Snad se tu myslí na oplzlé, pošetilé řeči, možná však, že i zde jde o narážku na bludařské učení [sr. Ef 5,6] jako ve 2Tm 2,23.

Podle 1K 1,27 nebral Bůh při svém vyvolení ohled na to, co u světa platí za moudrost [vyšší vzdělání a vyšší společenské postavení], nýbrž vyvolil ty, kteří se lidem zdáli být blázniví, pošetilí. Boží vyvolení nedbá na lidská měřítka a dělidla a také neužívá k přesvědčování člověka, byť sebemoudřejšího, lidské logiky, nýbrž b-ového kázání o kříži Kristově 1K 1,21. Ukřižovaný Kristus je totiž pro Židy pohoršení, pro pohany pošetilost [Kral. „bláznovství“], odporující nejen vkusu – mluvit o ohavné smrti na kříži ve slušné společnosti bylo pokládáno za netaktní –, ale i rozumu. [Viz J. B. Součkův Výklad 1K, str. 22n]. Není divu, že ti, kteří uvěřili v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista, jeví se lidské moudrosti jako pošetilci, blázni. *Bláznovství Boží.