Blázniti, bláznívati

Blázniti, bláznívati. Kral. tak ve SZ-ě překládají tři hebr. kořeny: h-l-l [= býti nerozumný, pošetilý, chlubný] v Ž 75,5; Kaz 2,2; Jr 25,16, n-b-l [= jednati jako *blázen vychloubá, povyšuje] v Př 30,32 [sr. Nu 16,3], a š-g-‘ [= zuřiti, řáditi, počínati si jako šílenec] v 1S 21,15. Jr 50,38 mluví v pův. textu o „Děsích“ [Kral. modly, v Poznámkách „Strašidla“; hebr. ’emîm] jimiž se dávají modláři obalamucovat, na něž bláhově spoléhají a nad nimiž jásají [Kral. „bláznívají“]. Sloveso h-l-l, jehož je tu užito, může míti všecky tři uvedené významy.

Řeckého slovesa mainesthai [= zuřiti; býti u vytržení mysli, býti omámen, posedlý] je užito v NZ-ě vždy v souvislosti s něčím neuvěřitelným, co se nevěřícímu jeví jako bláznění. Tak se učedníci domnívali, že se Ródé zbláznila, když přinesla zprávu o zázračném zachránění Petrově z vězení [Sk 12,15]. Podobně se nevěřícím muselo jeviti mluvení *jazyky jako bláznění [1K 14,23]. Poselství Ježíšovo, v němž jasně ukazuje na Boha jako svého Otce ve zvláštním slova smyslu [J 10,15nn], rozdvojilo Židy: ti, kteří mu pro nevěru nerozuměli, prohlašovali, že má ďábelství a blázní [J 10,20]. Podobně Pavlova zvěst o vzkříšení připadala Festovi, který se nechtěl podvolit důsledkům tohoto poselství o Kristu, jako bláznovství, způsobené mnohým přemýšlením o nejhlubších tajemstvích a mnohým věděním [Sk 26,24n]. Neboť nevěřící stojí před těmito zjevy a projevy Božího ducha naprosto bezradně.