Uzdravení, uzdraviti, uzdravování, uzdravovati

Starý zákon

*Lékař, *Lékařství. *Nemoc. Nemoci byly ve starověku a také ve starém Izraeli uváděny v souvislost s působením démonů. Snad právě proto na př. malomocenství a různé pohlavní choroby činily člověka kulticky nečistým. Záhy však byla nemoc uváděna také v souvislost s hříchem a tudíž i s Bohem; Bůh nemoc dopouštěl anebo ji sesílal jako trest, takže byla chápána jako projev Božího hněvu [sr. Ex 15,26]. Zvláště žalmy jsou svědectvím o této předpokládané souvislosti, i když snad někde jde o obraznou mluvu [Ž 32; 38; 51; 88; 91; 107,17-22]. Ale i tato obrazná mluva ukazuje na to, že mezi tělesnou nemocí a duchovním stavem byla uznávána jakási tajemná souvislost. Povrchní odvozování každé nemoci a každého utrpení z hříchu je odmítáno v knize Jb, ale záhada nemoci zůstávala nevyřešena a stala se předmětem mnohých bolestných úvah. Zvláště malomocenství bylo pokládáno za ránu a potupu od Hospodina, jež je srovnávána s plivnutím otce do tváře vlastního dítěte [Nu 12,14]. Byl-li si nemocný vědom viny, snažil se ji odstranit pokáním a tím přivodit uzdravení [2S 12,15nn; 24,14nn]. Byla-li nemoc odvrácena, překypoval žalmista vděčností k Bohu. Byl přesvědčen, že s odvrácením nemoci se obnovila opět Boží přízeň k němu. Svědčí o tom i žalm, připisovaný králi Ezechiášovi [Iz 38,10-20; 2Kr 20,1nn]. Pozdní židovství vytvořilo celou soustavu hříchů a jejich následků v podobě různých nemocí [sr. J 9,2], celkem však se ujímal názor o výchovném působení nemoci.

Poněvadž se uznávala souvislost mezi nemocí a hříchem, byl za jediného pravého lékaře pokládán Bůh sám [Gn 20,17; Ex 15,26; Dt 32,39; 2Pa 16,12; Ž 103,3]. K němu se obracel nemocný o pomoc v modlitbě [Nu 12,13; 2Pa 30,20] buď v kultickém shromáždění [Ž 5,4.8; 28,2; 38,7nn; 42,10; 88,14] anebo i soukromě [Gn 20,17; Ž 6; 16,10; 30,3; 32,3n; 38; 41,5; 51,9n; 103,3; 107,17nn; 147,3]. Na modlitbu Bůh uzdravoval a křísil mrtvé [1Kr 17,20nn; 2Kr 4,33nn] anebo nařídil prostředky, jež vedly k uzdravení [Nu 21,8n; 2Kr 5]. Někdy dal svou uzdravovací moc ‚muži Božímu‘, prorokovi [Iz 38,21]. Podle Ž 107,20 posílá Bůh své slovo, které uzdravuje. Předpokladem ovšem byla náprava života v poslušnosti a pokání [Ex 15,26]. Proto právě kněží se zabývali lékařstvím, především měli jakýsi kulticko-zdravotní dozor [Lv 13,49nn; 14,2nn; sr. Mt 8,4; L 17,14]. Je nasnadě, že se u Izraelců povolání lékařské nemohlo vyvinout tak jako u jiných národů právě proto, že nemoc byla pokládána za trest Boží. Ale u Jr 8,22 slyšíme o lékařství v Galádu. Nejspíše toto místo vynikalo v přípravě různých mastí, olejů, lékařských prášků [*Apatékář].

Nemoc bývá také obrazem mravního a duchovního stavu člověka anebo všeho lidu. Ale Bůh i tyto ‚nemoci‘ uzdravuje [Iz 19,22; 57,18n; Oz 6,1; 7,1; 11,3; 14,4; Jr 3,22; 17,14; 30,17]. Předpokladem i tu je odpuštění hříchů [Ž 6,3; 30,3; 41,5; 103,3; Iz 6,10], takže uzdravení a milost Boží se stávají souznačnými pojmy [Ž 60,3nn; 147,3; Iz 61,1]. Jde totiž o obnovení obecenství s Bohem a z tohoto obecenství plynoucí pomoci. Bůh zřídil k této ‚lékařské‘ službě proroky, pastýře. Někteří z nich zklamali [Jr 6,14; Za 11,16], ale jednou přijde jedinečný *Služebník Hospodinův, plný jeho Ducha, jehož úkolem bude obvazovat zkroušené srdcem [Iz 61,1], ano, vzít na sebe nemoci a svou zsinalostí způsobit uzdravení [Iz 53,5; 1Pt 2,24]. Tak vyvrcholila SZ představa o Hospodinu jako uzdravujícím Lékaři.

Nový zákon

I v NZ-ě se shledáváme s běžným tehdy názorem, že nemoc souvisí s démony [Mt 12,22; L 13,11; 1K 10,10; 2K 12,7; Zj 16,2] nebo s činností anděla Páně [Sk 12,23], který ovšem měl i prostředky k uzdravování [J 5,4]. I v NZ-ě nemoc nějak souvisí s hříchem [Mk 2,5; J 5,14]. Ježíš ovšem ulomil osten farizejskému názoru o tom, že každá nemoc je následek hříchu. Zná nemoci, jež mají zjevit na nemocném Boží skutky [J 9,3n] a přivést k pokání [J 11,4, sr. L 13,1nn; Ř 8,28; 2K 4,17; 12,7nn]. Nemoc je NZ-u zlo, jež odporuje Božímu stvořitelskému řádu. Proto je stavěn milosrdný Samaritán, obvazující rány, za příklad, hodný následování [L 10,34nn], a lékař Lukáš je milým průvodcem Pavlovým [Ko 4,14]. Sám pisatel 1Tm 5,23 dává lékařské rady a Ježíš jako lékař se pevně vtiskl v paměť současníků. Uzdravování bylo jednou z hlavních jeho činností, takže se zdá, že kázání evangelia a uzdravování patří v NZ pojetí dohromady [Mt 4,23; 9,35; L 5,17; 6,19; Sk 10,38]. Ježíš se sám nepřímo označuje za lékaře [Mk 2,17; L 4,23] a nebylo nemoci, která by se vymykala z jeho uzdravovací moci [Mt 4,24; 8,6n; 12,15; 14,14; 15,30; 21,14; Mk 3,10; L 5,15; 6,18n; J 5,1nn]. Mt 8,16 rozeznává dva hlavní druhy Ježíšovy lékařské činnosti: především vymítal ďábelství a pak uzdravoval všecky tělesné neduhy, a to většinou rozkazujícím slovem [Mt 8,9.13; Mk 1,25.27.41; 2,10n; 7,34], dotekem [Mk 1,41], uchopením za ruku [Mk 1,31; 5,41; L 14,4, sr. Sk 3,7], vkládáním rukou [Mk 5,23; 6,5; 7,32; 8,23.25; L 4,40; 13,13], na dálku [Mt 8,5nn; 15,21nn; Mk 7,30; L 7,10; J 4,46nn]. Někdy užíval prostých lidových prostředků [Mk 7,33; 8,23; J 9,6]. Ojediněle se mluví o tom, že nemocní byli uzdraveni pouhým dotekem jeho roucha [Mk 3,10; 5,28; 6,56; L 6,19; 8,44n].

Badatelé si dali práci, aby našli obdobné případy uzdravování jak v rabínské, tak v egyptské a řecké literatuře. Ale obdoby jsou jen vnějškové. Ježíšovo uzdravování také nepochopíme, budeme-li je vykládat psychologicky podle obdoby moderní psychotherapie. Nešlo vždy jen o duševně choré. Ježíš uzdravoval proto, že jím jako Mesiášem se vlomilo království Boží do tohoto světa [Mt 8,17, sr. Iz 53,4; Mt 11,5, sr. Iz 35,5n; 61,1; Mt 12,28; L 17,21], jež znamená odstranění všeho zla ať duchovního, duševního nebo tělesného. Proto lámal satanskou moc [Mt 12,14-22; Mk 1,34; 3,10n; L 4,40n], proto uzdravoval jako vtělení a zjevení svaté Boží lásky všude tam, kde viděl skutečnou bídu. Jeho uzdravování bylo výrazem Božího slitování a milosrdenství, jež si nedaly překážet předpisy o svěcení soboty [Mt 12,10nn; Mk 3,2n; L 6,7nn; 13,14; L 14,3n]. Nešlo mu přitom o zvýšení popularity [Mk 1,44; 3,12; 5,43; 7,36; 8,26], ale o *znamení, že s ním skutečně přišlo ‚odpočinutí‘ království Božího. Jeho uzdravování nebylo samoúčelem, nýbrž odkazem a podnětem k životnímu obratu. Jinými slovy: jeho uzdravování se dala v rámci péče o duši jednotlivce [Mk 5,15; J 5,14] anebo celé skupiny posluchačů [Mt 9,1nn; 12,9nn]. Proto Ježíš někdy nejprve odpouští hříchy a potom uzdravuje [Mt 9,2nn], jindy napřed uzdravuje a pak utvrzuje víru ve své mesiášství [J 9,35nn, sr. 2,23. Je příznačné, že řecké sózein (= zachrániti, spasiti) lze překládati výrazem spasiti i uzdraviti, Mt 9,22; Mk 5,23.28; 6,56; L 8,48 a j.]. Ovšem víra v božskou moc Ježíšovu, osobní důvěra v něho, pokorné očekávání na něho, sebeodevzdání do Boží lásky a poslušnost byly předpokladem Ježíšova uzdravování [Mt 8,5nn; 15,28; Mk 5,36; 9,23n; 10,52; L 7,50; 17,19]. Kde nebylo víry v jeho mesiášské poslání, tam nemohl ani Ježíš učiniti žádného *znamenání [Mk 6,5, sr. Mt 17,16n]. Evangelia pak nenechávají pochybnosti o tom, že za uzdravováním Ježíšovým stála jeho modlitební důvěra ve všemohoucnost a lásku Boží [Mk 7,34; 9,29, sr. 11,23].

Poněvadž Ježíš přinesl dobu spásy – proto byl i lékařem – a poněvadž jeho učedníci měli svědčit o tom, co se stalo se světem příchodem Ježíše Krista, je samozřejmé, že i oni byli vybaveni uzdravovací mocí [Mt 10,1.8; L 9,1; 10,9]. Už za jeho pozemského života se tak stali svědky blížícího se království Božího [Mk 3,14n; 6,7.13]. Měli rozkaz, aby tuto svou činnost konali zdarma [Mt 10,8n], ale varuje je před duchovním sebevědomím [Mt 7,22] a ukazuje, že nikoli mimořádná moc, nýbrž její příčina [„jména vaše napsána jsou v nebesích“] má být předmětem jejich radosti [L 10,20]. Apoštolská doba převzala Ježíšův boj proti jakémukoli zlu, tedy i proti posedlosti a nemocem. Apoštolové při této své činnosti nejen napodobovali Ježíše, ale uzdravovali v jeho jménu [Sk 3,6; 4,22; 9,34; sr. 19,13nn]. Uzdravoval Petr [Sk 5,14n] i Pavel [Sk 14,8nn; 28,8n], i evangelista Filip [Sk 8,7]. I pro ně bylo uzdravování znamením přítomnosti Božího království, jež podporovalo kázání evangelia a potvrzovalo víru [Sk 2,43; 5,12; 6,8; 14,3; 15,12; Ř 15,18n; 2K 12,12]. Pokládali tuto moc za dar vyvýšeného Krista [Sk 3,16; 9,34] a zvláštní charisma, jež nebylo dáno všem [1K 12,9.28.30]. U Jk 5,14nn je mazání olejem udáno jako léčící prostředek [sr. Mk 6,13], ovšem za předpokladu modlitby [sr. 2K 12,8]. Ve dvou případech čteme také o lidovém názoru, že pouhý stín [Sk 5,15] nebo šátek [Sk 19,12] apoštolův stačil na uzdravení. Ale to jsou ojedinělé případy, jež naznačují, jaká moc byla přisuzována kazatelům evangelia. Nikde však v NZ-ě nečteme, že věřící jsou chráněni před nemocemi. Naopak se počítá s nemocí i u věřících [Jk 5,14nn; F 2,26; 2Tm 4,20].

Obrazně se mluví o uzdravování těch, kteří jsou v nebezpečí, že ztratí víru v Boha pod tlakem utrpení. Žd 12,12n vyzývá údy sboru, aby takové svou vlastní vytrvalostí udrželi na nohou a snažili se vyléčit jejich malomyslnost [sr. Žd 3,12n; L 4,18].