Moc, mocen, mocný

Moc, mocen, mocný. Výrazy moc, síla a p. překládají Kral. více než 30 různých hebr. a 2 řecké výrazy a jen podrobné studium pův. textů by mohlo vystihnout jemné odstínění každého z nich. Zde se omezíme jen na místa a výrazy, jež postupně označují m. Boží, Ježíšovu a apoštolskou a projevy této m. v církvi.

1. Moc Boží

SZ představa o m. Boží souvisí kořenně s Boží činností v dějinách. Nejde tu o představu neosobní síly jako v pohanských náboženstvích, nýbrž o m., kterou Izrael poznal na samém počátku svých dějin: Bůh svou m-í, velikomocností, silou, vztaženým ramenem vyvedl Izraele z Egypta [Ex 15,6.13; 32,11; 2Kr 17,36; Ž 77,15nn; Dt 4,37; 9,26. 29]. Tak se stala m. podstatným prvkem izraelské představy Boha [Dt 3,24]. Této m-i se znovu a znovu dovolává v dobách úzkosti [Neh 1,10 a j.], její vychvalování a rozhlašování patří k základním náboženským povinnostem každého jednotlivce [Ž 145,4-6] a ovšem i shromáždění lidu Božího, takže se velebení m. B. dostalo do pravidelného izraelského kultu v podobě doxologií [1Pa 29,10-12; Ž 21,14; 59,17 a j.]. Neboť – a to je druhá myšlenka izraelského chápání m-i B. – právě tato m., patrná ve vyvedení Izraele z Egypta a uzavření smlouvy na Sinaji, má být svědectvím Boží m. národům [pohanům Joz 4,23,24; Ž 77,15n; 145,12; Jr 16,19nn].

Teprve toto pochopení m-i B. v dějinách nám umožňuje správně hodnotit izraelské pojetí B. m., působící v přírodě a přírodou. SZ Bůh není přírodním božstvem, i když se jeho sláva projevuje také hromem, bleskem a sopečnými zjevy [Ž 29], ale Stvořitelem nebe i země [Gn 1-2; Iz 40,26; Jr 27,5; 32,17] a ovšem i člověka. Jeho m. se projevuje v udržování světa a v panování nad světem [Dn 4,14; 1Pa 29,12; 2Pa 20,6]. Může si se stvořením dělat, co chce, právě tak jako hrnčíř se svým dílem [Iz 64,8; Ř 9,21]. Bůh je absolutním Pánem světa. Ale on je naprostým Pánem i nebeských zástupů, jež vykonávají jeho rozkazy [Ž 33,6; Iz 34,4]. Proto SZ výslovně zakazuje astrální kult [Dt 4,19n] a za jedno z největších poblouzení považuje zavedení tohoto kultu v době královské [2Kr 17,16; 21,3.5; 23,4n]. Bůh, jehož m. se projevila v dějinách Izraele [Joz 4,23n], projevuje svou m. také ve vedení jednotlivců, takže se jim stává osobní [po] mocí, k níž se smějí obracet ve všech nesnázích života [Ž 46,2; 86,16; Iz 41,10 sr. Dt 8,17n]. Vždycky však jde současně o vzpomínku na základní projev Boží m. ve vyvedení z Egypta a v uzavření smlouvy. Neboť B. m. není libovůle nebo zvůle, ale svatá a spasitelná vůle [Iz 5,16], jež se jednou projeví v plné slávě, ale také i hrůze celému světu [Iz 2,19; 40,10; Ez 20,33], až přijde Mesiáš, Rek udatný [Iz 9,6], na němž odpočine Duch rady a síly [Iz 11,2], jenž bude „pásti v síle Hospodinově jako ‚velikomocný‘ až do končin země“ [Mi 5,4 sr. Ž 18,33; 110,2; Mi 3,8].

NZ navazuje na tuto SZ eschatologickou linii a vidí m. B. realisovanou především v Ježíši Kristu [1K 1,24]. V něm a skrze něho působí Boží m., tvořící dějiny a působící v dějinách. Už to, jak L 1,35 popisuje početí Ježíšovo [„Duch svatý sestoupí v tě a moc Nejvyššího zastíní tě“], ukazuje, že mluvit o B. m-i znamená věřit ve stvořitelskou m., jež není vázána na přírodní zákony. Jde tu o div inkarnace [vtělení]. Tímto činem m-i B. počíná nové údobí v dějinách [nový eon]. Kristovo vzkříšení z mrtvých je toho novým potvrzením [Sk 2,24; 1K 6,14; 2K 13,4]. Ježíš Kristus jako m. B. je předmětem NZ zvěsti [1K 1,24]. Tomuto základnímu pojetí, že B. m. je realisována v Ježíši Kristu, jsou podřízeny ostatní NZ výroky o m. B.: Poněvadž je Bůh „mocen i z mrtvých vzkřísiti“ [Žd 11,19 sr. Mt 22,28nn], je také mocen učiniti vše, co zaslíbil [Ř 4,21], je mocen „rozhojniti všelikou milost“ [2K 9,8]; u něho, jenž sám v sobě je m. [„moc“ bylo u rabínů opsáním jména Božího, sr. Mt 26,64], je „všecko možné“ [Mt 19,26], i spása bohatce [sr. Jb 42,2; Za 8,6]. Jako ve SZ, tak je Bůh i NZ pisatelům Stvořitelem světa [Sk 17,24], takže i pohané mohou po věcech stvořených rozumem pochopiti věčnou m. B. [Ř 1,20]. Ale i tato stvořitelská m. B. je NZ pisatelům spojena se skutečností, jež je vyjádřena slovy Ježíš Kristus [Ef 3,9; Ko 1,16; Žd 1,2] a ovšem i s *Duchem svatým [sr. L 1,35].

Poněvadž Ježíš Kristus je m-í Boží, je základním rysem této m. spásná činnost. Spásná m. není ani v člověku [Mt 19,26], ani v Zákoně [naopak: Zákon je m-í, jíž je člověk usvědčován z hříchu 1K 15,56; sr. Ř 8,3; Ga 3,21; Žd 10,1], ani v kultu [Žd 10,4.11], nýbrž pouze v Bohu [sr. 2Pt 1,3n] a v jeho evangeliu, jež nikterak není prázdným slovem [Ř 1,16; 1K 1,18], ale prostředkuje spásu, t. j. „vytrhuje z moci temnosti a přenáší do království milého Syna“ [Ko 1,13].

Není divu, že se m. B. dostala i do křesťanských doxologií [Mt 6,13; Zj 4,11; 7,12 sr. 11,17; 12,10; 19,1n], jež uznávají a vyznávají B. m. Tato m. přemůže jednou, na konci dějin, nepřátelské *mocnosti.

2. Moc Ježíšova a Kristova

Všecka evangelia se shodují v tom, že Ježíš Kristus je nositelem Boží m. [Ducha]: L 4,14.36; 8,46 [sr. Mk 5,30; L 5,17; 6,19; Sk 10,38]. Divy Ježíšovy mají v řečtině obvykle příznačné jméno dynameis [= moci Mt 11,20nn; L 19,37; Sk 2,22]; jsou vyvolány mocným slovem Ježíšovým [Mt 7,29] a dokladem vlomeného království Božího do tohoto světa. Jediným předpokladem toho, aby tato m. Ježíšova byla patrná, je víra v něho [L 8,48; Mk 9,23; Mt 13,58; 9,14nn]. Neboť věřící má podíl na království Božím, jež v Kristu přichází, a tím i na této m. B., ať aktivní nebo pasivní. Proto se Ježíš ptá slepých: „Věříte-li, že to mohu učiniti?“ [Mt 9,28]. Zvláště u Jana je m. Ježíšova předmětem pochybností, ale také důkazem pro mnohé, že Ježíš je m-í Boží [J 3,2; 9,16.33; 11,37]. Ježíš ovšem sám ukazuje na zdroj této své m. [J 5,19.30; 10,30 sr. 14,9]. Právě jako nositel a vtělení m. je oprávněn svobodně jí užívat. S m-í mu dal Otec i pravomoc, pověření, řecky exúsia. Má pravomoc [Kral. : moc] odpouštěti hříchy [Mk 2,10] a vymítat ďábly; [tuto pravomoc dal sice učedníkům, ale právě proto ji musel mít sám: Mk 3,15; 6,7; L 10,19], je oprávněn svobodně nakládati se svým životem [J 10,18]; byla mu dána plná moc nade vším lidstvem [Kral. : nad každým člověkem J 17,2; řecky: nade vším tělem. Sr. Mt 11,27 s J 1,12], jež bude vyvrcholena při posledním soudu [J 5,27]. Jeho kázání a činy vyvolávaly u posluchačů a diváků správný dojem, že za ním stojí ten, jenž jediný může dávat oprávnění [Mk 1,22.27; Mt 7,29; 9,8; L 4,36]; ale u farizeů vzbuzovaly otázku, kdo ho pověřil [„jakou mocí to činíš?“ Mk 11,28]. Ve všech těchto případech je užito řeckého exúsia.

Zvláštního významu nabývá m. Ježíšova ve vztahu k jeho vlastní smrti. Nositele a vtělení Boží m. nemohla přemoci smrt. „Ukřižován jest jako ne-mocný, ale živ jest z moci Boží“ [2K 13,4], jež byla a je v něm, i když byla skryta za dnů jeho těla. Svým zmrtvýchvstáním se prokázal jako přemocný Syn Boží [Ř 1,4]. On je „mocí života neporušitelného“ [Žd 7,16] a jako takový udržuje všecko svým mocným slovem [Kral. „slovem mocnosti své“ Žd 1,3]. V této moci přijde jednou opět [Mt 24,30; 2Te 1,7], aby přinesl království Boží v moci [Mk 9,1] a všecko sobě podmanil [F 3,21]. Neboť i zde mu byla dána pravomoc [exúsia], o níž mluví Mt 28,18; Zj 12,10.

3. Moc apoštolů

Už za svého pozemského života vybavoval Ježíš své učedníky m-í „nad všelikým ďábelstvím, a aby neduhy uzdravovali“ [L 9,1; 10,19 sr. Mk 16,17n; Sk 28,3-6]. Jako zmrtvýchvstalý však jim zaslibuje „moc z výsosti“ [L 24,49], kterou zprostředkuje Duch svatý [Sk 1,8]. Splnění tohoto zaslíbení přišlo v den padesátý [Sk 2]. Apoštolové se tak stali mocnými nositeli zvěsti o Kristu [Sk 4,33], ale také jeho uzdravovací m. v jeho jménu [Sk 4,7 sr. 3,12; 4,10; 6,8]. Tato Kristova m. naplňovala také Pavla [Ř 15,18n; 1K 2,4; 2K 12,12; 1Te 1,5; 2Tm 1,7; F 4,13; 1Tm 1,12] a věřící, kteří byli získáni jeho kázáním [Ga 3,5]. U něho Duch a moc jsou téměř souznačné pojmy. Právě Duchem a mocí projevuje Kristus svou přítomnost, takže víra křesťanů není založena na lidské moudrosti, ale na m. Boží [1K 2,5]. Tato m., pracující v apoštolech, je současně jejich pravomocí [exúsia] ke vzdělávání církve [2K 10,8], k provádění kázně [2K 13,10 sr. Sk 5,4.9] a k udělování Ducha sv. [Sk 8,19].

Ovšem, Pavel ví, že poklad evangelia jako m. B. je uložen ve hliněných nádobách, „aby bylo patrno, že nesmírná m. je původu Božího a ne z nás“ [Žilka: 2K 4,7]. Hliněnými nádobami myslí Pavel všecku lidskou mdlobu, nedostatečnost, nemoci, úzkosti a pod. Byl by rád, kdyby toho nebylo – třikrát za to prosil Pána –, ale pochopil, že právě m. B. lépe vynikne [stává se dokonalou] na pozadí lidské slabosti [2K 12,7-10]. Vždyť i Ježíš Kristus byl ukřižován v slabosti [Kral. : ne-moci], aby m. B. v něm byla jednou tím patrnější [2K 13,4; sr. Ř 1,4]; i jeho m. byla skryta tělesnou slabostí právě tak jako evangelium je skryto „bláznovstvím“, aby Boží mdloba byla silnější než lidé [1K 1,24n]. Právě tehdy, kde se Pavel cítí slab, je mu přítomen Kristus svou m-í. Všecku svou práci koná apoštol nikoli svou m-í, ale m-í Boží [2K 6,7].

4. Projevy moci Kristovy v církvi

Spasitelná moc Kristova je existenčním základem církve a její víry [1K 2,5]. V ní je m. Kristova jakoby soustředěna, takže Pavel může vyzývat křesťany, aby se „posilovali v moci síly jeho“ [Ef 6,10] proti útokům ďábelským, jež církev ohrožují. Tato m. Boží [Kristova] ostříhá, hlídá věřící ke konečné spáse [1Pt 1,5] a naplňuje nadějí na bohatství slavného dědictví [Ef 1,19] a trpělivostí a radostnou vytrvalostí [Kral. : „dobrotivostí a radostí“ Ko 1,11]. Moc Ducha sv. působí rozhojnění této naděje [Ř 15,13], neboť posilňuje na vnitřním člověku [Ef 3,16] a upevňuje přebývání Kristovo skrze víru [Ef 3,17] a tím i vzájemnou lásku [Ef 3,18]. Církev má také účast na zázračné m-i Kristově, na „činění divů“ [1K 12,10; Ga 3,5], t. j. na činech, jež lámou moc satanovu. Tato činnost je odlišná od darů uzdravování [1K 12,28]. Vůbec pak dary Ducha jsou projevem m-i Kristovy v církvi [1K 12,6nn]. Tato m. Kristova se projeví jednou i ve vzkříšení věřících [F 3,10.21 sr. J 10,28]. *Síla. *Zmocňovati se.