Jeden

Jeden mívá ve SZ a zvl. v NZ smysl jedinosti, jedinečnosti a jednoty. Podle Dt 6,4 „Hospodin jeden jest“. Ať už byl původní význam této formule jakýkoli, stala se v theo logickém myšlení biblickém výrazem absolutního monotheismu a výkladem prvního přikázání. Hospodin je jediným Bohem. Božstva pohanů jsou „marnost“ [Jr 2,5; 10,8; 14,22; Ž 31,7], „nejsou bohové“ [Jr 5,7], jsou výrobkem člověka [Jr 2,26-28; 10,1-16]. Jedině Hospodin je Bohem [Mk 12,29.32], z něhož všecko pochází [1K 8,6]. Proto není možno sloužiti dvěma pánům, nýbrž jen jednomu [Mt 6,24]; proto jest „jednohoť potřebí“ [L 10,42], proto se všecken zákon „zavírá v jednom slovu“ [Ga 5,14] a jeho přikázání tvoří takovou jednotu, že přestoupení jednoho znamená přestoupení všech [Jk 2,10; sr. Mt 5,18]. Pro jedinost Boží bylo původně lidské pokolení „jazyka jednoho a řeči jedné“ [Gn 11,1], neboť Bůh „učinil z jedné krve všecko lidské pokolení“ [Sk 17,26n] jako organickou jednotku. A právě proto také „skrze jednoho člověka“, jenž zhřešil, „vešel hřích na svět“ [Ř 5,12] a tím i smrt. Ale právě tato organická jednota lidského pokolení umožnila i spásu, protože milost Boží „skrze toho jednoho člověka Jezukrista“, jenž byl předobrazen prvním Adamem, „rozlita jest na mnohé“ [Ř 5,14–19]. Ježíš Kristus je počátkem nového lidstva [Ef 2,15]. V něm jsou Žid i Řek, otrok i svobodný, muž i žena jedno [Ga 3,28]; v něm jsme jedno tělo [Ř 12,5; Ko 3,15; Ef 2,14nn]. Ale pouze v něm. Předpokladem této nové jednoty je víra [Ef 4,4-6]. V něm jsou rozptýlení synové Boží shromážděni v jedno [J 11,52; 17,22n sr. v. 11.21]. Mimo Krista je pouze jednota v Adamovi, v hříchu a v odvrácení od Boha. Jednou ovšem „bude Hospodin králem nade vší zemí; v ten den bude Hospodin jediný, a jméno jeho jedno“ [Za 14,9], protože všecko bude shromážděno v jedno v Kristu [Ef 1,10; 1K 15,25-28]. *Jednou.