Diviti se, divení, divně, divný

Diviti se, divení, divně, divný. *Děsiti se. *Hrozný. *Lekati se. *Podivení. *Předivný. *Strach. *Strachovati se. *Zázrak. Ve SZ-ě jde nejčastěji o překlad hebr. kořene p-l-’ jenž označuje vše, co vzbuzuje úžas i strach svou nepochopitelností, záhadností, mimořádností, nenadálostí, a co překračuje meze lidských možností, schopností a náležitostí. Tak u Dn 11,36 ‚divné věci‘ = rouhavé řeči, budící nejvyšší pohoršení [sr. Dn 8,24] jako projev něčeho démonického.

Bůh ovšem je divný, předivný, těžko pochopitelný ve svém jednání i myšlení [Jb 5,5 a j.], zvláště pak v milostivém vedení člověka [Jb 10,16]. Jeho skutkové budí posvátný úžas [Ž 139,14], ať už jsou to tresty [Ex 3,20; Ž 106,22] nebo projevy milosti [Jr 21,2] a zázračná vysvobozování [Joz 3,5; Jl 2,26; Mi 7,15]. Jeho jméno je divné, t. j. vzbuzuje svatou hrůzu [Sd 13,18], jeho pomoc je zázračná [2Pa 26,15], jeho Zákon obsahuje úžas budící věci [Ž 65,6; 119,18], jeho svědectví jsou předivná [Ž 119,129]. On činí zázraky jako znamení své přítomnosti [Sd 13,19 a j.]. Jeho Mesiáš má jméno ‚Předivný Rádce‘ [Iz 9,6].

Reakcí na tyto předivné věci Boží [jeho zjevení, Zákon, činy] je u člověka údiv, úžas, ano i strach [Ž 139,14; sr. Sk 7,31; Ex 3,3n]. Věřící člověk nemůže jinak než svědčit o těchto divech [Sd 6,13 a j.] a považuje to za svou povinnost [1Pa 16,9 a j.]. SZ vyzývá k rozpomínání na divné skutky Hospodinovy [1Pa 16,12; Ž 105,5] a vytýká Božímu lidu, že zapomínal na tyto skutky [Ž 78,11] a nevěřil jim [Ž 78,32].

I tam, kde je užito jiného výrazu než p-l-’, jde o úžas nad Božím zasažením [Gn 24,21, hebr. š-’-h; Gn 43,33; Ž 48,6, hebr. t-m-h]. ‚Divných chytrostí užívati‘ [1S 23,22] = jednati vychytrale, lstivě, opatrně [sr. Ž 83,4, kde je užito téhož slovesa ‘-r-m]. ‚Diviti se‘ u Jr 49,17; Pl 2,15 znamená posměšně zasyčeti, hvízdnouti [*Ckání].

V NZ-ě jde většinou o překlad řeckého thaumazein [= užasnouti, diviti se] a jeho odvozenin thauma [= údiv, Zj 17,6], thaumastos [= podivuhodný, úžasný, Mt 21,42], zvl. v synoptických evangeliích, převážně tam, kde jde o souvislost s divy Ježíšovými [na př. Mt 9,33 a j. Sr. L 8,56, kde je užito slovesa existasthai = dostat se do vytržení. Dále Mk 5,42, kde je řecké ekstasis přeloženo výrazem ‚divení‘, a L 5,26, kde jde o překlad řeckého paradoxos = neuvěřitelný], nebo jeho učedníků [Sk 2,7; 3,12; sr. 9,21, kde je užito slovesa existasthai]. Nejde tu jen o přirozený úžas nad něčím neobyčejným a neslýchaným, nýbrž o svatou bázeň z toho, že se plní SZ zaslíbení [Mt 15,31, sr. Iz 35,5], že v Ježíši Kristu přichází Mesiáš, který má moc odpouštěti hříchy [Mt 9,8, sr. L 5,26] právě tak, jako má moc nad přírodními živly [L 8,25, sr. Mk 4,41; 6,51; Mt 21,19n] a nemocemi. Jaké povahy byl někdy tento údiv, naznačuje jednak Mt 9,8, kde jde o překlad řeckého fobeisthai [= báti se], jednak Mt 14,33, kde Markovo zjištění o učednících, že „se sami v sobě děsili a divili“, je nahrazeno větou: „Klaněli se jemu, řkouce: Jistě Syn Boží jsi“. Ale ne u všech vedl údiv tak daleko [sr. Mt 11,20n].

Jako divy Ježíšovy, tak i jeho řeči a počínání vyvolávaly posvátný údiv [sr. Mt 23,33; L 4,22, kde nejde jen o podiv nad mimořádnou kazatelskou schopností, nýbrž především nad obsahem zvěsti, sr. J 7,15; Sk 4,13], který však u odpůrců nikterak nevedl až k víře [Mt 22,22; Mk 12,17; L 20,26; sr. Žd 4,2], spíše k rozhořčení a zatvrzení [sr. L 11,38].

I podiv Pilátův nad tím, že mu obžalovaný Ježíš na jeho otázky neodpovídá [Mt 27,14; Mk 15,5], je důkazem toho, že tu jde o setkání s neočekávanou mocí Ježíšovou, která se projevila právě také mlčením před soudem [sr. Mk 14,61; Mt 26,63]. Co cítil Pilát, plně naznačují Mt 27,19 a J 19,8. Také Mk 15,44 vyjadřuje podiv nad mimořádně rychlou smrtí Ježíšovou. Do příznačného protikladu staví údiv a strach na jedné straně a víru na straně druhé L 24,12; J 20,3-10; L 24,41 [sr. Mk 16,8], aby tak bylo zdůrazněno, že údiv ještě není víra. Údiv může být podnětem nejen k víře, ale i k nevěře [Mk 6,2.6; Sk 13,41]. Celé Boží jednání s Ježíšem Kristem probouzí lidský údiv: kámen od lidských stavitelů království Božího zavržený byl od Boha učiněn kamenem úhelným [Mt 21,42; Mk 12,11, sr. Iz 53]. Ježíš se tu dovolává mesiášsky vykládaného Ž 118,22n, kterého bylo příznačně užito i při slavnostním vjezdu do Jerusalema jásajícími zástupy [Ž 118,26; Mt 21,9]. Zvláště u J je údiv spojován s nepochopením Krista a jeho činů [J 5,20; 7,21] a s neporozuměním učedníků [J 4,27].

U L 1,21.63; 2,18,33 připravuje údiv zástupů, posluchačů i rodičů na vypravování o mimořádném zasažení Božím do dějin Izraele a celého světa v osobě Ježíše Krista. Prodlužovaný pobyt Zachariášův v chrámě, zvláštní shoda rodičů Janových o jméně narozeného dítka, události při narození Ježíšově prozrazují udiveným osobám, že je tu Bůh při práci v souhlase se SZ-mi zaslíbeními [sr. Sk 2,12, kde je užito řeckého slovesa diaporeisthai = býti uveden do rozpaků, velké nejistoty].

Někdy výzva „Nediv se!“ [J 3,7], „Nedivte se!“ [J 5,28] má význam „Nedejte se zviklat rozumovými pochybnostmi, ale věřte!“ 1J 3,13 varuje před pochybnostmi, vzniklými nenávistí světa [sr. 1Pt 4,12]. Jindy je výraz diviti se prostým vyjádřením překvapení, jindy nezřízeného obdivu, který vede až ke kultickému uctívání [Zj 13,3n; 17,8]. Anděl varuje vidoucího před takovým obdivem [Zj 17,6n].

Dvakrát se mluví v NZ-ě o podivení Ježíšově: jednou nad nevěrou Nazaretských [Mk 6,6, sr. Mt 13,54-58], což znamenalo zářez do jeho dosavadního působení ve vlasti [do Nazareta se už, pokud víme, nikdy nevrátil], podruhé nad vírou pohanského setníka [Mt 8,10; L 7,9], že Ježíš má moc nad životem i smrtí.