Žena

Žena ve starověku, zejména v Orientě, se netěšila příznivému postavení ani nějakému zvláštnímu hodnocení.

U Peršanů, Řeků i Židů se shledáváme s výroky, v nichž muži děkují za to, že nejsou nevěřící, nevzdělaní, nesvobodní a dokonce ne ž-mi, jež byly pokládány za nižší lidské tvory. Ž. byla majetkem mužovým, jeho otrokyní, s níž mohl nakládat podle své libosti. Athénská ž. neměla nároku na vzdělání. Tu a tam byly ovšem výjimky, ale ty byly tak vzácné, že i ve starověku budily mimořádnou pozornost. Plato ve své Republice žádá plnou rovnoprávnost ž-y, ale to byl ideál, jemuž bránily staré zvyky a názory V Římě měla ž. příznivější postavení než v Řecku a na Východě. Snad to souviselo s tím, že v Itálii převládalo rolnictví. Římské právo uznávalo v podstatě jednoženství [podobně tomu bylo v Babylóně v době Hammurabově i v Egyptě], zvláště ve starších dobách. Ale i v Římě docházelo jako v Řecku k častým rozvodům a stávalo se, že ž-y počítaly léta nikoli podle konsulů, nýbrž podle mužů, s nimiž postupně uzavřely sňatek. Byly ovšem výjimky. Náhrobky velebí ž-u, která byla manželkou jediného muže. V kultu ovšem měly ž-y značnou úlohu, a to nejen ve vlastních domácnostech, nýbrž i při veřejném kultu a zvláště v mystériích. Určité náboženské slavnosti byly přístupny jen ž-ám.

Žena ve Starém zákoně

U Izraelců podle SZ podání vidíme zápas mezi orientálním a nábožensky lidštějším názorem na ž-u. Přes ojedinělé stopy t. zv. matriarchátu, jenž stavěl do popředí vládu ž-y–matky [o sňatku Rebeky rozhodují bratr s matkou, nikoli otec, Gn 24,55] a v němž rozhodoval původ po matce, byla ž. pokládána za pracovní sílu, kterou otec mohl prodati do otroctví [Ex 21,7] a jež přecházela z mocí otcovy do moci manžela, jemuž ji otec po zaplacení *věna prostě dal [*Manžel, manželka. *Svadba. 1S 18,17.19.27]. Jejím úkolem byla péče o dobytek [Gn 29,6; Ex 2,16], opatřování domácnosti vodou [Gn 24,13; J 4,7], mletí obilí pro denní potřebu [Mt 24,41], příprava pokrmů [Gn 18,6; 2S 13,8; L 10,40], tkaní látek a šití oděvů [1S 2,19; Př 31,13.19; Sk 9,36nn] a pod. Zemřel-li muž, byla tu pro ž-u možnost *levirátního sňatku [Dt 25,5nn], ale zdá se, že tento sňatek nesměla ž. odmítnout, kdežto muž toto právo měl. Jinak musela vdova odejít ke svým rodičům [Gn 38,11; Lv 22,13; Rt 1,8], jsouc odkázána na účast při obětních hostinách [Dt 14,29; 16,11.14; 26,12n] a na paběrkování [Dt 24,19nn], anebo zůstala pod panstvím svého dorostlého syna. *Vdova. Muž byl zkrátka pánem ž-y [Gn 3,16]. I při obětní hostině jí přiděloval podíl [1S 1,5]. Muž rozhodoval i v otázkách čistě náboženských. Mohl prohlásit její sliby za neplatné [Nu 30,7nn]. Je také příznačné, že v zákoně o sobotním klidu není výslovně jmenována manželka [Ex 20,8nn; Dt 5,12nn]. Snad se to rozumělo samo sebou, jak naznačuje 2Kr 4,22n, ale při pozdějším zvyku lpět na liteře to mohlo vést k důsledkům, jež se objevily v rabínském židovství. Nerovnost muže a ž-y je patrná i z toho, že manželská věrnost byla vyžadována pouze od ní, nikoli od muže, jenž mohl žíti v mnohoženství, zvláště nedočkal-li se s první ž-ou mužského potomka. Muž byl trestán pouze v tom případě, když se dopustil *cizoložství s vdanou anebo zasnoubenou ž-ou jiného muže [Nu 5,11nn; Dt 22,23nn, sr. Ex 22,15n]. Podceňování ž-y vzrostlo zvláště v rabínském židovstvu za doby před Ježíšem a po něm. Nebylo pokládáno za náležité baviti se se ž-ou. Učit ž-y Zákonu znamenalo učit je výstřednosti. Ž. nesměla svědčit ani vychovávat děti ani předříkávat modlitbu u stolu. V synagoze sedávaly ž-y na zvláštních místech za zamřížovanými okny, v jerusalemském chrámě byla jejich účast vymezena jen na vých. část, t. zv. předsíň žen. I sociální práce byla vyhrazena pouze mužům a pod. Mnohoženství bylo připouštěno jako něco zákonného. Otázka, jak nakládat s dětmi *ženin tuhého sporu mezi školou Hillelovou a Šamaiovou [kolem r. 20 př. Kr.]. Je zajímavé, že mnohoženství bylo v židovství zakázáno teprve kolem r. 1000 po Kr., a to jen pro evropské Židy.

Na druhé straně však se setkáváme ve SZ-ě i v pozdějším židovstvu s jinými tóny a skutečnostmi. 1S 20,30 staví matku vedle otce jako rovnocenné pilíře rodiny. Ž-y a dívky se volně pohybovaly na veřejnosti a zúčastňovaly se i náboženských slavností [Dt 12,12; Sd 13,20.23; 21,21; 1S 1,1n; 2S 6,19; Ezd 2,65]. Smlouva s Hospodinem se týkala celého Izraele, včetně dětí, žen a příchozích [Dt 29,10n]. Ž-y směly obstarávat i nižší služby u vchodu do stánku úmluvy [Ex 38,8]. Měly právo dědické tam, kde nebylo synů [Nu 27,8]. Podle Nu 36,6 a Gn 24,39.58 spolurozhodovaly o volbě ženicha. Mnohá místa pak ukazují, že ž-y měly značný vliv na muže a dovedly se uplatnit i ve veřejném životě [Sára, Rebeka, Ráchel]. Mezi ž-mi jsou prorokyně a Bohem inspirované pěvkyně [Marie, Ex 15,20n; dcera Jeftova, Sd 11,34; Debora, Sd 5; Anna, 1S 2,1; Chulda, 2Kr 22,14; Noadie, Neh 6,14 a j.]; ž. je dokonce i *soudcem Izraelovým [Sd 4,4]. O vlivu žen vypravuje historie královny Jezábel v sev. království a Atalie v Judstvu; Kniha Př velebí statečnou ž-u a popisuje ji s různých stránek [Př 11,16; 12,4; 18,22; 19,14; 14,1; 31,10nn]. Podle Př 1,8; 31,1 obstarávala matka první vyučování svých dětí. Př varuje před neukázněnými ž-mi a nevěstkami [Př 6,24; 7,5; 9,13; 11,22; 19,13; 21,9; 25,24; 27,15]. Je také příznačné, že se řád, vyslovený v Gn 3,16 pokládá za následek pádu člověka, kdežto Boží řád je vyjádřen slovy Gn 2,20 [v překladu Karafiátově: „Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by jeho roven byla“]; Gn 1,27 [sr. 2,23n], Ex 20,12. Mal 2,16 pak naznačuje, že rozvod [= propuštění] má Hospodin v nenávisti. Také Pís staví ž-u po bok muže. Ž. tu není otrokyní, ale jedinou manželkou, takže se Pís mohla stát obrazem poměru Božího k vyvolenému lidu. Rovněž prorocká kázání o Bohu jako manželu vyvoleného lidu muselo působit na prohloubení manželského života [sr. Ez 16,8].

Tato SZ linie je patrná i u některých rabínských vykladačů a v apokryfních knihách [sr. Tob 8,6nn], ačkoli je to jen výjimka proti běžné a zakořeněné praxi, podle níž ž. je tvorem nižšího řádu.

Žena v Novém zákoně

NZ stojí na SZ pojetí, že jednoženství a jednomužství je Božím stvořitelským řádem [Gn 2,24] a že království Boží, jež se vlomilo do tohoto světa příchodem Kristovým, zrušilo zásadně všecky rozdělující rozdíly mezi lidmi. Jak se prvokřesťanství dívalo na ž-u, je nejlépe patrno z názoru na manželství, jenž obráží výroky Ježíšovy. V manželství podle stvořitelského řádu muž a ž. jsou jedním tělem [Mk 10,6nn]. Proto nemá člověk rozlučovat to, co Bůh spojil [Mk 10,9n]. Ovšem, pro zkaženost lidského srdce Mojžíš připustil možnost rozloučení [Mk 10,4n], ale Ježíš připouští tuto možnost jen pro cizoložství, zatím co rabíni udávali mnoho jiných, často malicherných důvodů [Mt 5,32; 19,9]. *Propouštění. Ježíš nadto zakazuje nový sňatek rozloučených jako cizoložství [Mk 10,11n; L 16,18]. Podobně Pavel se dovolává Ježíše, když zakazuje sňatek rozloučených [1K 7,10n]. Jen vdova [a vdovec] mohou vstoupiti do nového sňatku [1K 7,39n; Ř 7,2, ale sr. Ř 7,8]. Na nové hodnocení manželství a tedy i ž-y působil zvláště obraz mesiášské svatby a přirovnání poměru Krista k církvi k poměru muže k manželce [Ef 5,25n].

To ovšem neznamenalo naprostou rovnost muže a ž-y. Ježíš sice proti zákonickým předpisům mluví volně se ž-mi [J 4,27], učí ž-u [L 10,39], nazývá ji dcerou Abrahamovou [L 13,16], zastává se jich [Mk 12,40nn; 14,6nn], pomáhá jim [Mk 1,29nn; 5,21-43; L 8,2; 7,11nn; 13,10nn; J 11,1nn], kvůli žě ruší rabínské ustanovení o sobotě [L 13,10nn], neštítí se dokonce styku s „nečistými“ ž-mi [Mk 5,27nn; L 7,38nn; J 4,7nn, sr. J 8,1nn], protože je také jejich Spasitelem. Mnohé ž-y ho obklopují jako učednice [L 8,2n] i při jeho utrpení [Mk 15,40n.47] i při jeho oslavení [Mk 16,1nn; J 20,1.11nn], ale nepřijal žádné mezi své apoštoly. Snad to byl ohled na židovské okolí, v němž působil. U Pavla se ovšem setkáváme s určitým napětím mezi rabínským a plně křesťanským pojetím. Na jedné straně uznává jednotu muže a ž-y v Ježíši Kristu [Ga 3,28, sr. 1K 11,12], tedy rovnost muže a ž-y v náboženském ohledu, na druhé straně však nezapomíná, že Eva byla svedena [2K 11,3; 1Tm 2,14] a že muž je obraz a sláva Boží, kdežto ž. je sláva mužova [1K 11,7]; muž podle něho nebyl stvořen pro ž-u, ale ž. pro muže [1K 11,9; sr. Gn 2,18-22; 1Tm 2,13]. Muž je hlavou ž-y [1K 11,3]. Muž i ž. jsou sice oba dítkami Božími, ale „v Pánu“ se sluší, aby ž-y byly poddány mužům [Ko 3,18; Ef 5,22n]. Pavel má na mysli „jakýsi hierarchický žebřík“ [J. B. Souček, Výklad 1K, str. 117]: jako je muž podřízen Kristu a Kristus Bohu, tak ž. je podřízena muži.

To ovšem neznamená nějakou podřadnost ž-y. Ž-y od samého počátku křesťanství byly plnoprávnými údy sborů [Sk 1,14; 12,12]. V misijní práci bývaly získávány ž-y ve značném počtu [Sk 16,13n; 17,4.12.34] a měly jméno sester [Ř 16,1; 1K 9,5 a j.]. Byly pokládány za spoludědičky životodárné milosti [1Pt 3,7]. Ve sborech se věnovaly službě podpůrné lásky [Sk 9,36nn; 16,15; Ř 16,6.12n], ale i jiné práci. Fébe je nazývána diakonkou [Kral. „služebnicí“] sboru v Kenchreích [Ř 16,1] Priscilla [Sk 18,26; Ř 16,3; 1K 16,19], Euodia a Syntycha [F 4,2n] byly v určitém způsobu pomocnicemi také v evangelisační činnosti. Podle 1K 11,4 se ž-y [ve shromáždění?] modlily a prorokovaly. Jde tu o charismatické dary, jimiž Duch sv. obdařil i ž-y. Pavel proti tomuto prorokování žen nic nenamítá; jen žádá, aby se tak dalo v souhlase s ustáleným zvykem [se závojem]. V 1K 14,34n snad Pavel „míří na ž-y, které ruší ve shromážděních svým neukázněným vyptáváním“ [J. B. Souček, Výklad 1K, str. 156n]. Sr. 1Tm 2,11n. Textová kritika však ukazuje, že v 1K 14,34n jde snad o pozdější vsuvku do pavlovské souvislosti.

Žena v pozdně apoštolské době

V pozdně apoštolské a poapoštolské době s ponenáhlým vymizením charismatického obdarování [*Duchovní dary] úkol ž-y v církvi musel býti podřízen pravidlům sborového života [1Tm 2,11n], aby se nezvrhl v bludařství [Zj 2,20] a mravní nevázanost [1Tm 5,13]. Starší ž-y měly být dobrými učitelkami mladších [Tt 2,2nn]. V 1Tm 3,11 snad nejde o manželky diákonů, nýbrž o pracovnice ve sboru, jimž byl přidělován úkol pastýřský, zvláště mezi ž-mi. *Vdova. *Ženiti se.