Vůně

Vůně. *Rozkošně, -ý. str. 801b. *Příjemnost. U starověkých národů se věřilo, že v. obnovuje život lidí i božstev. Zápach, vycházející ze spáleného masa obětního zvířete, byl pokládán za stravu božstev. Stopy tohoto názoru máme i ve SZ-ě. Vůně oběti je mu příjemná [Gn 8,21], rozkošná [Lv 8,28], na druhé straně je výrazem zavržení Božího, když už nemůže chutnati ani oběti svého lidu [Lv 26,31]. Zvláště ve SZ obětních předpisech se často mluví o tom, že oběť je vůní spokojující [uklidňující] Hospodina [Lv 1,9.13.17; 2,12]. Také o pohanských obětech se mluví podobně [Ez 6,13; 16,19; 20,28]. Už z toho však je vidět, že výraz ‚v. příjemná‘ se stal odborným názvem pro oběť vůbec; u proroků pak a žalmistů je patrno vědomí, že Bůh obětí vůbec nepotřebuje [Am 5,21; Ž 51,18n]. Obrazně je v. životodárnou mocí. Moudrost praví u Sir 24,15, že vydala v-i, t. j. dala sílu k pravému životu. Táž kniha [39,18] vyzývá zbožné, aby vydali v-i jako kvítek liliový.

Pro Pavla je sebeoběť Kristova dar a oběť v rozkošnou v-i [Ef 5,2]. Ale i sbírka Filipenských je Pavlovi v-í sladkosti [F 4,18], protože byla výrazem lásky k Bohu. V Ř 15,16 nazývá Pavel svou službu v kázání evangelia „obětí pohanům vzácnou“. Ve 2K 2,14-16 užívá Pavel obratu v-i jako životodárného, ale také smrtícího prostředku. Skrze apoštola, který je libou v-í Kristovou pro Boha a roznašečem této v-ě, zjevuje Kristus v-i známosti o sobě: jedněm je v-í životnou, vedoucí ke stále se stupňujícímu životu, jenž vyvrcholí v životě věčném, zatvrzelcům však v-í smrtelnou, vedoucí k duchovní smrti.