Rozkoš, rozkošně, rozkošný

Rozkoš, rozkošně, rozkošný [*Líbeznost. *Příjemný]. Kral. těmito výrazy překládají aspoň 19 různých hebr. slov a sloves, nejčastěji od kořene 'dn, z něhož je odvozeno i jméno ráje Eden. Tak na př. 'éden označuje slast, libost. 2S 1,24 vyzývá Izraelitky, aby truchlily nad Saulem, který je odíval r-ým, pestrým šatem. Ž 36,9 mluví v přeneseném smyslu o duševních a duchovních darech, jimiž napájí Hospodin ty, kdo navštěvují chrám, jako o potoku rozkoší. Je to narážka na Eden z Gn 2,10 [sr. Ž 46,5; Iz 44,3]. Jr 51,34 srovnává Babylon s mythickým drakem, který pohltil Izraele se vším, co mu bylo r-í. Heger překládá: „Jak drak mne pohltil a mým soustem nejlepším břicho naplnil“. Hebr. 'edná znamená pohlavní r. [Gn 18,12]. Hebr. 'ádin = rozkošnický [Iz 47,8]. R-í Jošeba Tachmonského bylo, když mohl kopím překvapivě udeřiti na 800 lidí a pobíti je [2S 23,8]. Hebr. maªdáním může znamenat pamlsky [Gn 49,20; Pl 4,5], ale také to, co je příjemné, radost [Př 29,17]. Hebr. maªdannót, které Kral. v Jb 38,31 překládají „rozkoše“, znamená spíše pouta. Hrozný proto překládá: „Zdali jsi upevnil pouta Kuřátek“ [souhvězdí, skládající se ze sedmi hvězd, Plejady]. Angl. bible překládá: „sladké vlivy Kuřátek“. Sloveso 'ádan [= kochati se, těšiti se] máme u Neh 9,25 [Kral. „rozkoší oplývali“].

Hebr. kořen 'ng ['ánag, 'ánog, 'oneg] označuje změkčilost, rozmazlenost [Dt 28,54.56], ale také vnadnost [Iz 47,1; Jr 6,2], blahobytnost [Iz 13,22], slast [Iz 58,13n], radost z něčeho [Ž 37,11; Iz 66,11]. „Synové tvých rozkoší“ [Mi 1,16] = synové, kteří jsou tvým potěšením. „Dům rozkoší“ [Mi 2,9] = příjemný, blahobytný dům. Podle Př 19,10 není přepych [hebr. taªanúg, Kral. rozkoš] pro *blázna, který z neznalosti, jak ho užívat a ovládat, je utvrzen ve svém hříšném bláznovství [sr. Ž 62,11]. Téhož hebr. slova je užito v Kaz 2,8, kde se zřízení zpěváků a pěvkyň nazývá rozkoší.

Hebr. kořen n'm vyjadřuje příjemnost, přívětivost, ušlechtilost, líbeznost, lahodnost [Gn 49,15; Ž 16,6; 135,3; 147,1]. U Iz 17,10 [Kral. : „Štěpy rozkošné štěpuješ“] je užito hebr. naªamáním. Někteří vykladači se domnívají, že je tu narážka na Adonisovy zahrady [naªamán = syrské božstvo Adonis], v nichž byl pěstován pohanský přírodní kult [sr. Iz 1,29].

Hebr. meged [= drahocennost, vzácný dar; vzácný, drahocenný] je přeloženo výrazy rozkoše, rozkošný v Dt 33,15; Pís 4,13; 7,13.

Hebr. sᵉbí [= nádhera, krása 2S 1,19, chlouba, sláva] se vyskytuje zvláště tam, kde se mluví o zemi [okrasa Ez 20,6.15] nebo městech [Ez 25,9].

Hebr. pának znamená rozmazlovati. Vyskytuje se v bibli pouze jednou, a to v Př 29,21. Smysl tohoto místa je asi ten, že od dětství rozmazlovaný služebník nakonec bude činit nárok na synovská práva [sr. Př 17,2; 2S 6,14]. Někteří vykladači mají snad neprávem za to, že služebníkem je tu míněno lidské tělo, které bez kázně nakonec diktuje svému pánu, člověku. – Podobný význam jako pának, ale bez rysu příhany, mají hebr. šáªa = laskati, mazliti se [Iz 66,12] a tápach [Pl 2,20, kde Kral. mají nemluvňátka rozkošná“, podle hebr. „nošená na rukou, vychovávaná“]. Hebr. sárach [= rozvalovati se] je překládáno u Am 6,4.7 rozkošně si počínati“. – O vůni obětí je užito přívlastku níchóªach = příjemný, rozkošný, libý. Až na Ez 6,13; 16,19; 20,28 vždy o obětech Hospodinu [Gn 8,21; Lv 8,28 a j.]. Podle L. Köhlera a j. jde o vůni uklidňující [sr. Ez 16,42] Boží hněv [sr. 1S 26,19]. Pohanská božstva nečijí [Dt 4,28; Ž 115,6]. Hospodin však ve své milosti se dává uklidnit vůní obětí, jsou-li přinášeny s pokorným a věřícím srdcem [Ez 20,41; ale Lv 26,31!]. Na to navazuje Ef 5,2, jež sebeobětování Ježíše Krista v lásce prohlašuje za vůni r-ou Bohu a vyzývá, aby svým životem následovali tohoto příkladu sebeobětovné lásky.

R. může znamenat také zalíbení, živý zájem [hebr. chéfes, Ž 119,35; Iz 62,4; Mal 3,12], zábavu, potěšení, povyražení [hebr. šaªašuªím Ž 119,24.77.143.174; Př 8,31].

Také v NZ je několik různých řeckých výrazů překládáno slovy rozkoš, rozkošný. Řecké tryfán, en tryfé znamená žít v přepychu [L 7,25; Jk 5,5]; podobně strénián, strénos [Škrabal překládá Zj 18,3: „Obchodníci země zbohatli z přemíry jeho rozkošnictví“, v. 9: „Králové, kteří s ním smilnili a hýřili“. Při tom nutno míti na paměti, že výraz *smilniti znamená jako ve SZ často modlářství, spojené s pohlavními necudnostmi, tedy zpronevěru jedinému Bohu]. Do téže oblasti patří řecké spatalán [= žíti v přepychu, žíti bujně, hýřiti [1Tm 5,6 v překladu Žilkově: „Vdova, která si počíná bujně, je za živa mrtva“; Jk 5,5: „Strávili jste život na zemi v přepychu a v bujnosti“]]. Všecky tyto výrazy označují to, co má svůj kořen v určitém životním zaměření, slohu, jehož podstatným rysem je hédoné [pův. význam = slast], známá z řecké filosofie, kde ovšem má velmi různý význam od rozkoše a poživačnosti, jež stojí v rozporu ke ctnosti, až výjimečně k radosti z dobra. NZ se dívá na tuto hédoné jako na něco, co je křesťanství protichůdného. Hédoné patří podle NZ do oblasti protibožských sil, jež ovládají „tento život“ [L 8,14 sr. Mt 13,22]. Tyto rozkoše [Kral. „libosti“] válčí [Kral. „rytěřují“] v údech člověka [Jk 4,1n], t. j. v jeho těle [sr. Ř 6,13.19; 7,5.23]. Jsou to hříšné pudy těla a nemají co činit s křesťanskou radostností a radostí. Milovníci r-í nemohou milovat Boha [2Tm 3,4]. Milují svět [Tt 2,12; 1J 2,16n]. Člověk se musí rozhodnout mezi vůlí Boží a rozkošemi [sr. 1Pt 4,2]. Dokud se člověk ještě nerozhodl, trvá boj mezi Slovem Božím a rozkošemi [L 8,14; sr. Mk 4,19], jež však jsou s to udusiti nejen Slovo, ale i pravého modlitebního ducha. Žilka překládá Jk 4,3: „I když prosíte, nic nedostáváte, protože prosíte se špatným úmyslem, vynaložiti všecko na své rozkoše“. Právě tyto r-e, jež válčí v lidských údech, odvracejí člověka od toho, zač by se měl modlit ve jménu Ježíšovu, a soustřeďují vše na tělesné žádosti, jež nemohou být nikdy ukojeny [sr. Iz 57,20n]. Člověk se stává nakonec otrokem vzájemně proti sobě bojujících rozkoší [Tt 3,3; sr. 1Tm 6,9; 2Tm 3,6].

Otročení rozkoším je NZ-u obsahem předkřesťanského stavu člověka. Je to stav bez Boha [Tt 3,3; sr. Ef 2,2n; 4,22; 5,8; 1Pt 1,14; 4,3], bez Krista a tudíž bez naděje. Ale i křesťané dvojité mysli [Jk 4,8, Žilka: rozpoltění] stojí pod vlivem rozkoší, takže jsou neustálení a bez pokoje. Stálí už sice pod vlivem Božího Slova, ale nedovedou se cele poddat Bohu a vzepříti ďáblu [Jk 4,7, sr. L 8,13n]. Mohou dokonce vystupovat jako křesťanští učitelé – a zvláště před koncem starého věku budou takoví -, ale jsou to nebezpeční bludaři [2Tm 3,4nn; 2Pt 2,13; sr. Ju 1,18]. Přepych, rozmařilost, poživačnost [řecky tryfé viz výše!] pokládají za vrchol blaženosti, za rozkoš a nejvyšší cíl životní [2Pt 2,13n, sr. F 3,19]. Křesťanská radost spočívá v něčem docela jiném: ne v rozličných rozkoších [Tt 3,3], ale v rozličných pokušeních [Jk 1,2], jež vedou k dokonalosti [Jk 1,4]. Křesťan sice dobře ví, že Boží kázeň a výchova se nezdají být radostné, nýbrž krušné, ale je přesvědčen, že nakonec přinese pokojné [Kral. „rozkošné“] ovoce spravedlnosti těm, kteří jimi byli pocvičeni [Žd 12,11]. Spravedlnost je tu popisována jako pokojné ovoce kázně; je to ovoce, jež působí vnitřní upokojení [Jk 3,18; Iz 32,17] právě proto, že přináší spravedlnost – zde nikoli ve smyslu *ospravedlnění, jež je nám připočteno, nýbrž ve smyslu „mravní dokonalosti“ způsobené Boží výchovou. Je to „dokonalost“, kterou přináší *jho Kristovo, popisované u Mt 11,30 jako rozkošné, řecky chréstos = upotřebitelné, vhodné, pohodlné, příjemné.