Rovnost, rovný

Rovnost, rovný ve smyslu téže jakosti kolikosti, platnosti a moci. O lidech na př. 1S 26,15; 2S 23,19; 1Kr 3,12n; 2Kr 18,5; Jb 1,8. „Člověk mně r.“ [Ž 55,14] = člověk téhož postavení, téhož stavu; snad kolega v kněžském povolání. V Ga 1,14 jde o vrstevníky. „Učiniti někoho r-m někomu“ [Mt 20,12] = postaviti na roveň [Hejčl-Sýkora: „Dals jim zrovna tolik co nám“]. *Jednostejný. – O Bohu na př. 2S 7,22; 1Pa 17,20; Ž 113,5; Jr 49,19; 50,44. O moudrosti Jb 28,19. Činit se rovným Nejvyššímu [Iz 14,14] bylo pokládáno za největší stupeň pýchy a ďábelského pokušení [sr. Gn 3,5; 11,4], jež musí být potrestány. Ne nadarmo se praví v 2Mak 9,12: „Spravedlivéť jest poddati se Bohu, a tomu, kdož smrtelný jest, rovnosti božské sobě neosobovati“. Tím se liší Izrael od Řeků, kteří velmi rádi mluvili o božskosti člověka a jeho zbožnění pokládali za žádoucí cíl. *Podobenství. *Podobnost. *Podobný.

Není divu, že Židé vytýkali Ježíšovi, že „se činí rovným Bohu“ [J 5,18]. Usuzovali tak nejen z jeho opětovaného obratu „Otec můj“, ale hlavně z toho, že si dovoluje měnit Boží ustanovení o sobotě a tak se staví na roveň s jediným oprávněným Zákonodárcem [J 5,10; sr. Mt 5,21nn. 27nn. 33nn. 38nn. 43nn] a že svou činnost staví po bok s činností Boží [J 5,17]. Ježíš sám sice zdůrazňuje víc své synovství než božství [J 14,28] a podle J 5,19 to vypadá tak, jako by odmítal rovnost a zdůrazňoval jen podobnost v činech, ale J 10,30 [sr. J 1,1] a 10, 33 ukazují, že výčitka Židů byla v jistém smyslu oprávněná. Výraz isos, kterého je tu užito, neznamená však totožnost, nýbrž jednostejnost v podstatě, vůli a důstojenství. Podobně jest rozuměti F 2,6, které Žilka překládá: „Ačkoli měl božskou podobu, nepokládal rovnost s Bohem za žádoucí kořist, nýbrž zbavil se božského obsahu, přijal podobu služebníka…“. Ježíš Kristus byl téže podstaty s Bohem. To je východisko a cíl jeho cesty. Ale Kristus nepoužíval této své podstaty za svého pobytu na zemi, nýbrž zbavil se jí, „zřekl se Božích výsad, božské existenční formy“ [J. B. Souček, Výklad epištoly Pavlovy Filipským, str. 46], a přijal podobu Božího služebníka, ačkoli byl a zůstal Pánem. Ale právě toto sebeponížení a pokora, to, že nemyslel na sebe [sr. v. 4], vedlo k tím důraznějšímu zjevení a potvrzení jeho božské slávy [v. 9-11]. Bylo mu dáno jméno nad každé jméno, t. j. kyrios = Pán [Hospodin].

Biblické učení o rovnosti lidí se podstatně liší od učení současné antiky. Biblická rovnost lidí spočívá především v tom, že všichni byli stvořeni k *obrazu Božímu [Gn 1,26n], ač jsou jen prach [Gn 2,7; Ž 78,39; 103,14] a v prach se navrátí [Gn 3,19; Ž 90,3; 104,29; Kaz 3,20; 12,7]. Všichni lidé jsou *tělo [Gn 6,17; 9,11], takže „tělo“ může znamenat člověka všeobecně [Ž 56,5.12; Iz 40,5n; Ez 21,4; sr. Dt 5,26]; člověk je duše živá [Gn 2,7; Ž 63,2; Iz 10,18] a může být nositelem Ducha [Nu 27,18; Sd 6,34; 14,6 a j.]. Ale všichni lidé jsou hříšníci [1Kr 8,46; Jb 4,17-21; 14,4; 15,14-16; Ž 12,2n; 14,1-3; 53,2-4; 130,3; 143,2; Př 20,9; Kaz 7,20; Ř 3,9.12.23; 5,12.18] a jejich hřích má své sídlo v srdci [Gn 6,5; 8,21; Dt 10,16; 30,6; 1S 10,9; Ž 51,12; 81,13; 139,23n]. Bůh ovšem chce, aby všichni byli spaseni [1Tm 2,4], a proto zjevil všem lidem svou milost [Tt 2,11] v Ježíši Kristu [Ř 5,18; 8,32; 1K 15,22]. Na konec se všichni musejí ukázat před soudnou stolicí Kristovou [Ř 14,10; 2K 5,10]. V tom všem jsou si všichni lidé rovni.

Nerovnost, t. j. nestejnost, začíná ve svrchované tvůrčí vůli Boží, která každému člověku vykázala určité místo a určitý úkol. Bible ráda užívá obrazu hrnčíře a hlíny, když mluví o poměru Boha a člověka [Iz 41,25; 45,9; Jr 18,6; Ř 9,20n]. Právě toto různé určení umožňuje lidskou pospolitost, v níž jeden druhého potřebuje, jeden od druhého přijímá a jeden druhému dává. Jen rozmanitostí jednotlivců je umožněna jednota společnosti, jež je v bibli přirovnávána k tělu s různými údy [sr. 1K 12; Ř 12,4n]. Jde nikoli o hromadu atomů, nýbrž o rozčleněný organismus. Určitý druh nerovnosti může být ovšem také způsoben různým poměrem lidí k Bohu. I když jsou všichni hříšníci a nemají slávy Boží, přece jen bible zná, abychom užili obratu Sellinova, hříšníky a „relativně spravedlivé“, kteří se drží Boha a zachovávají jeho přikázání [Ez 3,20n; 21,3; 33,12nn]. Jsou to ti, kteří touží po *spravedlnosti a zápasí o ni [Iz 51,1].

NZ zdůrazňuje nový druh rovnosti mezi lidmi, jež má původ v obdarování Duchem svatým a jeho dary. Toto obdarování zrušilo propast mezi Židy a pohany [Sk 11,17; 15,8n, sr. 2Pt 1,1, kde Hejčl-Sýkora překládá: „Těm, kdož spravedlností našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista dosáhli stejné drahocenné víry jako my“], mezi otroky a svobodnými, muži a ženami [Ga 3,28], takže jsou jedno v Ježíši Kristu. Tvoří tělo Kristovo. Tím je dána i nutnost vzájemné služby v lásce, a to nejen v duchovních, nýbrž i v tělesných darech [Sk 2,44n; 4,36n]. Ap. Pavel dokonce vidí ve sbírce pro chudé sbory prostředek k vyrovnání i ve vnějších věcech, k němuž má pudit totéž obdarování milostí Boží. Ve 2K 8,13n dvakrát mluví o rovnosti [Žilka: vyrovnání], která má nastat mezi nadbytkem jedněch a nedostatkem druhých. Při tom se dovolává události na poušti, kdy manna byla Božím řízením rozdělena tak, že každý dostal, co mohl snísti, i když jedni nasbírali více, jiní méně [Ex 16,17n].

Ježíš u Mt 20,12 mluví o eschatologické rovnosti věřících, jež bude uskutečněna v království nebeském na konci tohoto věku. Je to rovnost, která nespočívá na totožnosti výkonu a na časové délce, nýbrž na pouhé a svrchované milosti Boží, jež se rozhodla dáti všem tentýž věčný život, tutéž nebeskou blaženost. Je to něco, co odporuje přirozenému lidskému pojmu spravedlnosti a co se příčí tehdejšímu židovskému pojetí odplaty [Mt 20,9nn], ačkoli v pozdním židovstvu se vyskytují podivuhodné shody s podobenstvím Ježíšovým.

A přece i podle NZ přese všechnu rovnost věřících na zemi a v království nebeském, způsobenou milostí Boží a darem Ducha svatého, existuje nerovnost jak v církvi Kristově na zemi, tak v království nebeském. Nejde tu jen o nerovnost ve vnějších věcech, nýbrž také o nerovnost v obdarování duchovním [Mt 25,14nn; Ř 12,6nn; 1K 12,28nn], která se řídí podle přijímací schopnosti [Mk 4,3-9.24 n], a ve víře [Ř 12,3], jež je různým lidem udělována v různé míře [sr. Mt 5,19; 10,41n; 11,11; 19,28; 20,23; 25,19nn; L 19,17.19]. Církev i království nebeské jsou totiž výměnnou společností, kde různost obdarování je předpokladem skutečného obecenství. Bůh však není přijímačem osob [Ř 2,11; Sk 10,34; 1Pt 1,17], ale od toho, komu bylo více dáno, také více požádá [L 12,48].