Posel

Posel jako ten, jenž přináší a odevzdává něčí vzkaz nebo zprávu, stál podle starověkých názorů pod zvláštní ochranou božstva, ježto obstarával tehdy jedinou možnost styku mezi lidmi. Posmívat se a utrhat poslům, zvl. královským, bylo něco neslýchaného [2S 10,1nn; 2Pa 30,10; sr. Mt 21,33nn] a vedlo často k vypovědění války. Ve státním styku byli poslové vlastně vyslanci, kteří odevzdávali úřední sdělení, přijímali peníze a uzavírali smlouvy, jež samy o sobě měly posvátný ráz. Už v době Chammurabiově se děje zmínka o státních p-ech. Perský král Kyros I. [bibl. Cýrus] podle Herodota zavedl r. 560 př. Kr. celý systém pro odevzdávání poselství, jakýsi druh pošty [sr. Est 3,13; 8,14; Jr 51,31]. Při hlavních silnicích byly ve vzdálenosti dne cesty nastavěny budovy s rychlými jezdci, kteří donesli poselství do další stanice. P. míval doporučující listy královské, jimiž byli úředníci vyzýváni, aby ho všemožně podporovali. P-ové také měli právo donutiti každého, aby jim zapůjčil zvíře nebo pomohl osobně [Mt 5,41; sr. také Mt 27,32]. Na rychlost p-ů [Iz 18,2], kteří podle starověkých zpráv urazili denně 80 km nebo dokonce prý až 240 km, navazuje Jb 9,25 své podobenství o pomíjitelnosti života. Na poslu se vyžadovala dobrá paměť a bystrost mysli, aby mohl i ústně svěřené poselství přesně vyřídit [sr. Př 13,17; 26,6; Iz 42,19]. Také Bůh má své lidské p-y, zvláště proroky [2Pa 36,15; Iz 44,26; Ag 1,13] a kněze [Mal 2,7]. *Anděl.

Zvlášť vítáni byli doručitelé dobrých poselství [1Kr 1,42], na př. narození syna [Jr 20,15] nebo vítězství [1S 31,9; 2S 1,20; 4,10; 18,26n] nebo pokoje, spásy a vysvobození [Iz 52,7]. Semitština má pro přinášení radostného poselství samostatný kořen [bsr], kdežto jiné jazyky takového kořene vůbec nemají anebo musejí užívat výrazu složeného ze dvou pojmů [na př. řecké eu-angelizesthai = zvěstovati dobré]. Tato okolnost ukazuje, jak významné bylo mezi Semity radostné poselství. Souviselo s přízní božstva [sr. 1S 31,9] a jeho zvěstování bylo kultickým činem [Ž 68,12, sr. Ž 40,10]. Zvláště p. z Deuteroizaiáše [Iz 40 nn] má ráz náboženský: oznamuje vítězství Hospodinovo nad celým světem, provolává návrat Boží na Sión a tím počátek nového údobí pro Izraele i pohany [Iz 40,5; 45,23-29; 49,1.6; 51,4, sr. Ž 96,2nn]. Slovo p-a Hospodinova není pouhým oznámením něčeho, co teprve přijde, nýbrž zplnomocněným provoláním a tím už i nastolením nové, eschatologické skutečnosti, neboť Bůh sám vkládá toto tvůrčí slovo do úst poslových a tak vlastně mluví sám [Iz 51,16, sr. s 41,27; 40,9; 60,6]. I když u Iz 61,1 chybí výraz p., je obsah shodný s úkolem p-a: prorok je poslán, aby zvěstoval tichým a zkroušeným radostné poselství spásy.

Není divu, že NZ všecka tato místa pochopil ve vztahu na Mesiáše. Jan Křtitel je p-em [andělem], který předejde Krista [Mt 11,10]. Ježíš však je poslem a tvůrcem očekávaného eschatologického údobí radosti [Mt 11,5; J 5,23; 8,29; 11,42; 12,45; Ř 8,3; Ga 4,4; 1J 4,9nn]. Jeho poselství prohlašuje a uskutečňuje novou dobu [L 4,18.43; 8,1; sr. Ef 2,17]. On sám je vtěleným poselstvím [Ef 2,14.16], jež se vztahuje i na zesnulé [1Pt 3,19; 4,6]. Ale Božími posly evangelia jako nové skutečnosti jsou také učedníci, apoštolové a evangelisté [L 9,2; 10,1; J 17,18; Sk 22,21; Ř 10,15 a j.]. Ovšem, p. není větší než ten, který jej poslal [J 13,16]. Své poselství vyřizují na místě Kristově [2K 5,20], takže jsou nejen p-ové církví, ale i sláva Kristova [2K 8,23]. *Apoštol. *Posílati.