Oblak

Oblak je ve SZ jednak nositelem deště, zvláště přicházel-li ze západu [2S 22,12; 1Kr 18,44 sr. L 12,54; Jb 26,8; 37,11; 38,8-9; Kaz 11,3 sr. Sd 5,4; Ž 77,17n], jednak obrazem lidské nestálosti ve slibech [Oz 6,4], takže jsou podobni o-u bez vody [Ju 1,12]. Ale i lidská pomíjitelnost je připodobňována o-u [Jb 7,9; 30,15; Oz 13,3 sr. Jk 4,14] právě tak, jako lidská pýcha [Př 25,14; Jb 20,6; Iz 14,14]. Rychlost o-u je obrazem spěšnosti, se kterou podmanění národové přinášejí poplatky do Jerusalema [Iz 60,8]. Přívětivost králova je připodobňována osvěžujícímu o-u [Př 16,15]. Hospodin zahladí přestoupení Izraele jako oblak [Iz 44,22]. Bůh je vyšší než o-y [Jb 30,15] a jeho věrnost, milosrdenství a pravda sahají až do nejvyšších o-ů [Ž 36,6; 56,11].

Jako u všech starověkých národů, tak také u Izraelců byl o. pojat do mythologických představ. Ale Bůh na rozdíl od názorů pohanského okolí byl Pánem také o-ů [1Kr 17,1; 18,1.44nn; Iz 5,6; Jr 10,13; Jb 26,8; 36,27. 29; 38,9]. Husté oblaky tvoří Hospodinu stánek [Ž 18,12 sr. 2S 22,12]. O-ů užívá jako vozů [Iz 19,1; Ž 104,3 sr. Sd 5,4n] nebo jako prachu svým nohám [Na 1,3]. Sám vystupuje z o-ů [Ez 1,4.28] a jejich hustota je tak veliká, že Jb 22,13n vyslovuje pochybnost, zda je Bůh s to vidět vše, co se děje na zemi, a Pl 3,44 má obavy, že pro o-y nemůže k Bohu proniknouti modlitba. Ale Ž 18,13 se těší, že Boží blesk, nádhera a jas rozptylují o-y. O. naplňuje chrám jako okraj Božího roucha [1Kr 8,10n; 2Pa 5,13n; Ez 10,3n sr. Iz 6,1]. Sláva obklopuje postavu Boží v podobě o-u [Ez 1,28]. Zvláště den Hospodinův bude dnem „oblaku a mrákoty“ Jl 2,2; Sof 1,15; Ez 34,12; 38,9 sr. Ž 97,2. Také „podobný synu člověka“ t. j. mesiáš ztělesňující Boží vládu na zemi, přichází s „nebeskými o-y“ [Dn 7,13]. Snad i za 2Kr 2,1-11 stojí představa ohnivých o-ů [sr. Gn 5,24], i když to není výslovně řečeno.

Zvláštního významu nabývá o. v dějinách lidu smlouvy ve SZ. Už Gn 9,13nn tuto okolnost naznačuje, ale teprve během putování po poušti je oblakový sloup symbolem Božího ukazovatele cesty a průvodce [Ex 13,21n; Nu 10,34; 14,14] nebo Boží ochrany [Ex 14,19nn sr. Ž 105,39]. Při každém zvláštním zjevení Božím sestupoval oblakový sloup na stánek úmluvy nebo na vyznačenou osobu [Ex 16,10; 33,9n; 34,5; 40,34; Lv 16,2; Nu 11,25; Dt 31,15 sr. Ž 99,7] a dával znamení k dalšímu tažení [Ex 40,36n; Nu 9,15-23 sr. Ž 78,14].

Přítomnost Boží byla znázorněna o-kem při vydání Zákona [Ex 19,16; 24,15nn; Dt 5,22]. Izrael čekal, že v době mesiášské bude toto znamení Boží přítomnosti obnoveno [Iz 4,5].

V NZ čteme o o-u při proměnění Ježíšově [Mk 9,7]. O. zastěňoval Ježíše, Mojžíše a Eliáše, takže učedníci, kteří stáli mimo tento o., „slyšeli hlas z o-u“ [Mt 17,9; L 9,34]. Učedníci si byli vědomi Boží slávy a blízkosti. Proto se báli [Mt 17,6]. O. byl odpovědí na návrh Petrův [Mt 17,4]; je obrazem Božího stánku s lidmi [sr. Zj 21,3; Ž 27,5], který je uskutečněn právě v Ježíši Kristu. Motiv o-u se vyskytuje také při nanebevstoupení Ježíšově [Sk 1,9; sr. L 24,51; Mk 16,19, kde o o-u není řeči] a při předpovědi jeho druhého příchodu [Mk 13,26; 14,62; Mt 24,30; 26,64; L 21,27]. Jde tu o navázání na Dn 7,13. sr. Zj 1,7; 14,14-16. Ovšem, o-y jsou doprovodem i nanebevstoupení věřících při druhém příchodu Kristově v slávě [1Te 4,17; Zj 11,12]. O. je také oděvem andělů [Zj 10,1]. Je to symbol přítomnosti nebeského světa a obraz obecenství, které Bůh nabízí a uskutečňuje v Ježíši Kristu.

Svérázným způsobem vykládá Pavel onen o., pod nímž prošli Izraelci mořem. Vidí v tom předobraz křtu v Krista a výstrahu, že svátostná milost není s to zachránit všecky [1K 10,1-12], žije-li člověk starým životem.