Žába

Žába. Druhá z t. zv. deseti egyptských ran, jež měly ponížit faraónovu pýchu, záležela v rozmnožení žab po celé egyptské zemi [Ex 8,1-14; Ž 78,45; 105,30]. Biologicky šlo o hromadný výskyt některé odrůdy obyčejného skokana zeleného [Rana esculenta], které se dodnes vyskytují v sev. Africe a Přední Asii. Podobnou žabí metlu v Peonii a Dardanii zaznamenal Phoenias, žák Aristotelův [Eustathiův komentář k Homérově Iliadě III., asi z r. 1190 po Kr.]. Tenkrát bylo obyvatelstvo nuceno opustit krajinu. Avšak nábožensky máme v záznamu tohoto Božího skutku něco více než jen pouhý popis přírodního, byť všelijak mimořádného úkazu. Ve staroegyptském náboženství byla ž. mezi četnými posvátnými zvířaty, která zpodobovala místní božstva [na př. kráva-Hathor, šakal-Anubis, ibis-Thot, beran-Chnum, krokodil-Tyfon a j.], nebo symbolisovala jejich činnost. Tak ž. sedící na lotosovém květu byla symbolem životodárné síly řeky Nilu, která se po jarních záplavách zase vracela do svých normálních břehů. Manželka boha-stvořitele Chnuma, bohyně Hekt, byla zobrazována s žabí hlavou. Při stvoření tvorstva a člověka prý vdechovala a spoluvytvářela život. Ž. jako posvátné zvíře nesměla být zabíjena. Zdá se tedy, že smyslem druhé egyptské rány byl protest proti zbožštění stvoření a proti kultu představovanému žabí bohyní, a současně ukázání, kde je jediný, pravý Bůh, Stvořitel a Pán všeho stvoření. Tímto směrem by ukazoval i kultický zákaz jedení žab jako zvířat *nečistých a *ohavných [Lv 11,12] a i zmínka ve Zj 16,13, kde falešné, démonické a protibožské mocnosti mají žabí podobu.