Pýcha

Pýcha. Tak překládají Kral. řadu hebr. výrazů, z nichž některé jsou odvozeny z kořene zvd [zéd, zúd, zádón], některé z kořene g'h [ga'ăvá, gá'ón, gé'út, gé'á, gévá], některé z kořene gbh [góbah, gabhút] jiné z jhr [jáhír], bzh [bizzájón] a pod. Hebr. zvd označuje něco, co se vzdouvá, překypuje; v přeneseném smyslu vše, co je drzé, zpupné, naduté; o člověku, jenž se činí větším, významnějším, než ve skutečnosti je [1S 17,28; Neh 9,10; Př 11,2; 13,10; 21,24; Iz 13,11; Jr 49,16; 50,31; Ez 7,10; Dn 5,20; Abd 1,3 a j., sr. Ez 28,2.6]. Hebr. g'h označuje vyvýšenost, vznešenost, majestátnost, hrdost [Jb 33,17; 35,12; Ž 31,24; 59,13; 73,6; Př 8,13; 14,3; 16,18; 29,23; Iz 14,11; 16,6; 23,9; 25,11; 28,1.3; Jr 13,17; Ez 16,49; Dn 4,34; Oz 7,10; Am 6,8; Na 2,2; Sof 2,10; Za 9,6; 11,3 a j.]. Hebr. gbh označuje to, co je vysoké; přeneseně povýšenost, povýšenectví, pohrdavost [Ž 10,4; Iz 2,17]; hebr. jhr má blízko k nadutosti a chlubivosti blázna [Ab 2,5]. Hebr. bizzájón znamená pohrdání [Est 1,18]. Hebr. ka'as [Dt 32,27] znamená hněv, provokaci.

Význačným rysem biblické zbožnosti je názor o pýše jako o kořenu hříchu. Neposlušnost a p., jež si přisvojuje slávu a čest, příslušnou jedině Bohu, je podstatou hříchu. P. je přímou vzpourou proti Boží svatosti a jeho svrchovanosti. Je-li pro jiné hříchy naděje na odpuštění, pro p-u odpuštění není. P. vyvolává Boží hněv [Př 16,5; Jr 50,31; Am 6,8], jehož následkem je smrt [Ž 119,21; Am 6,8; Mal 4,1]. P. byla příčinou zmatení jazyků [Gn 11,1-9] a Božích soudů [Iz 16,6nn, sr. Jr 48,29; Ez 16,49; Za 9,6]; [Ž 31,24; Př 15,25; Iz 2,12.17]. Pyšní jsou úhlavními nepřáteli zbožných [Ž 36,12; 86,14; 119,51.69.85; 140,6]. Za p-ou přichází zahanbení [Př 11,2; 16,18; 29,23]; p-ou působí člověk svár [Př 13,10]. To jsou zákony, které Bůh vložil do světa. Jen v ústech blázna je hůl p-y, t. j. nezkrocený jazyk, kterým jiné uráží [Př 14,3]. Bláznivý, nešlechetný a pyšný jsou pro SZ zbožnost souznačné pojmy [sr. Ž 73].

Nejblíže SZ pojmu p. mají NZ řecké výrazy alazón, alazoneia [asi = chvastoun, chvástání], jež původně označují povahu toho, jenž ze sebe dělá víc, než ve skutečnosti je; v LXX však znamenají většinou člověka, jenž se spoléhá jen na sebe. Kral. často překládají *chlouba, chlubný [Ř 1,30; 2Tm 3,2, kde je vypočtena celá řada souznačných výrazů]. V 1J 2,16 je výrazem alazoneia označeno chování člověka, který se domnívá, že si může život zařídit podle svého [Kral. „p. života“, Žilka „chlubivost života“. Sr. Jk 4,15n]. Souznačnými výrazy jsou hyperéfanos, hyperéfania, jež označují opak *pokory [Jk 4,6. Sr. Mk 7,22; L 1,51; 1Pt 5,5].

Ju 1,16 má řecký výraz hyperonkos [= nabubřelý; honosný, drzý]. V 2Pt 2,18 překládají Kral. tentýž výraz slovem „přepyšný“. Jde o bludaře a rouhače, kteří mluví velmi honosně, ačkoli za jejich slovy tkví prázdnota; slibují svobodu, ač sami jsou otroky zkázy.