Chlouba, chlubiti se, chlubný

Chlouba, chlubiti se, chlubný. Už SZ varuje před chlubivostí [1Kr 20,11; Př 25,14; 27,1] a pokládá ji za základní vlastnost bezbožníka [Ž 52,3; 94,3n], který spoléhá sám na sebe a nechce být závislý na Bohu [Ž 49,7 sr. 97,7, kde chlubit se modlami = spoléhat na modly Iz 42,17]. Před Bohem má umlknout všecka chlouba [Sd 7,2; 1S 2,2n]. Jedině oprávněnou chloubou je známost Boha, jenž činí milosrdenství, soud a spravedlnost [Jr 9,23nn]. A protože chlubit se Bohem znamená důvěřovat, radovat se a děkovat Bohu, dostává chlouba v posledku ráz kultický [chlubiti se Bohem = plesati, veseliti se, chváliti Ž 5,12; 32,11; 89,17n a j.]. Dokonalá chlouba v Bohu bude ovšem možná až v „posledních dnech“ [Ž 149,5; sr. 1Pa 16,31-34]. Charakteristickým rysem pozdního židovství je, že oblastí pravé chlouby se stala bázeň Boží a předmětem ch. Zákon Boží.

Odtud pochopíme Pavlovu polemiku proti ch. [kauchéma, kauchésis] v Zákoně [Ř 2,17. 23; 3,27], proti níž staví víru v Ježíše Krista [F 3,3n; 2K 10,17], jež vylučuje všecko spoléhání na sebe [Ř 5,11] a všecku sebedůvěru [1K 1,25-31 sr. Jr 9,22n; F 3,7-10; Ga 6,14; Ef 2,8n]. Takováto chlouba je přímo jádrem a podstatou lidského hříchu; proto právě pokus farizejský dojít spravedlnosti vlastními silami, tedy chloubou v Zákoně, nutně ztroskotal, ano došel k pravému opaku, k utvrzení a rozmnožení hříchu [sr. Ř 5,20; 7,7-13]. Člověk, věřící v Krista a tudíž obdarovaný zvláštními dary milosti, nemůže se chlubit ani svou prací pro království Boží, protože nemá nic ze sebe [1K 4,7], ani lidmi [1K 3,21; 2K 11,17n]; chlubit se smí jedině svými souženími [Ř 5,3; sr. 2K 4,7-11; 11,23-30], jež jsou příležitostí pro zjevení Boží moci [2K 12,9] a Ježíšova života na jeho těle [sr. 2K 4,10n]. Je to chlouba nadějí, že bude na nás zjevena sláva Boží [Ř 5,2 sr. Žd 3,6], jež poslouží nejen trpícímu [2K 4,16], ale i těm, kteří ho znají [2K 4,12].

Tomuto základnímu postoji Pavlovu neodporují výpovědi, jež mluví o jeho chloubě [2K 7,4.14; 8,24; 9,2n; 2Te 1,4], neboť to, čím se apoštol chlubí, bylo způsobeno Kristem, pracujícím skrze něho [Ř 15,17n; sr. 1K 15,10]. Pavel neměří výsledky své práce na druhých [2K 10,12-16], nýbrž na moci, po př. na míře víry [sr. Ř 12,3], jež mu byla dána [Ga 6,4; slovo, jež Kral. překládají chvála, zní v původním textu chlouba]. Toto poslední místo ukazuje, že jde současně o sebekritiku. Pozoruhodné jsou výroky o vzájemné chloubě apoštola a sboru [2K 1,14; 5,12; 7,4; F 2,16; 1Te 2,19; 2Te 1,4]; vyjadřují vzájemnou radost z víry, posilu, kterou pro věřícího i pro apoštola, má víra bratří [sr. 1Te 3,8; Ř 1,11 až 12], nadto pak naděje, že se apoštol před tváří Páně objeví obklopen svými sbory.

Zvláštním předmětem Pavlovy „chlouby“ je okolnost, že za kázání evangelia si nedal od Korinťanů platit, ač by na to byl měl právo na základě svěřeného apoštolství [1K 9,14-18; 2K 11,7-12]. Tím však nechce nabýt před Bohem nějaké zásluhy, ani nechce ostatní apoštoly stavět do nepříznivého světla; naopak, o svém rozhodnutí nic nepřijímat od Korintského sboru mluví jako o ponižování [Žilka: pokořování 2K 11,7]. Kdykoli pak mluví o své ch. v jiném smyslu, připomíná, že nemluví v plné vážnosti, na vyjádření svých nejvlastnějších myšlenek, nýbrž tak, že na sebe bere úlohu „v nemoudrosti“ uvést, že i on by se mohl „pochlubit“ různými nakonec „tělesnými“ přednostmi, na nichž si tolik zakládají jeho odpůrci [2K 11,16-17.22 a vlastně celý oddíl 2K 11,16-33; podobný význam má i oddíl F 3,4nn]. Když však vypočítal to, co vytrpěl pro evangelium, a když se zmínil i o zjeveních a viděních Páně, k čemuž jej donutili popěrači jeho apoštolství, hned připomíná, že tím se chlubit nebude, nýbrž svou slabostí [2K 11,30; 12,5], v níž se moc Kristova projevila nejdokonaleji.

V rámci této NZ linie je třeba chápat i Jk 1,9n. Ponížený se má chlubit ve svém povýšení, t. j. v povýšení milosti Boží, a bohatý svým ponižováním se, svou nízkostí, která jednou nastane, až vše pozemské propadne zkáze [Jk 4,13-16]. Každá jiná ch. je zlá, protože není v souhlase s pravdou [Jk 3,14 sr. Ř 11,18].

Pojmem „chlubný“ překládají Kral. jiný řecký výraz [alazón], jenž znamená chvástavý, vychloubačný [Ř 1,30; 2Tm 3,2]. V 1J 2,16 překládají Kral. tentýž řecký výraz slovem pýcha [Žilka: chlubivost] života, o tom, jenž se domnívá, že si může život zařídit podle svého bez ohledu na Boha [sr. 17]. Totéž mají na mysli Jk 4,16, kde mají „pýchu“, zatím co Žilka „honosnost“ [sr. v. 15].