Zlý

1. Zlý ve Starém zákoně

Ve SZ-ě tak překládají Kral. ojediněle hebr. ‘ásón [= neštěstí, nehoda] v Gn 42,4.38; 44,29; kášé [= těžký, nesnadný] u Jb 30,25 [zlé, těžké dny], sela‘ [= pád, zánik] v Ž 35,15; aram. chªbál [= něco škodlivého, porušení, poškození] u Ezd 4,22 [sr. Dn 3,25], š-ch-t [= býti zkažený, zkaziti, zničiti] u Ez 28,17. Aram. chªbúlá [= darebný čin] u Dn 6,22. V Ž 137,8 je užito hebr. slova, jež znamená někomu něco způsobit, ať dobrého nebo zlého, anebo odstavit [kojence]. V Př 24,9 Kral. sami vsunují [jako na mnohých jiných místech] k výrazu myšlení přívlastek zlý, protože jde o myšlení *blázna. V převážné většině však jde o překlad kořene r-‘-‘, jenž označuje vše, co je opakem dobrého, libého, příjemného, zdravého a užitečného. Tak se mluví o zlém [= špatném] ovoci [fících, Jr 24,3.8, sr. Mt 7,17n], dobytku [Lv 27,10], špatné vodě [2Kr 2,19], o nehodnotném zboží [Př 20,14], o nehostinném kraji [Nu 20,5], o nehodnotných součástkách rudy [Jr 6,29], o zhoubných vředech [Dt 28,35; Jb 2,7; sr. Zj 16,2], o škodlivém jídle [2Kr 4,41], o vadném dobytčeti [Dt 17,1], o zlých, špatných, nebezpečných dnech, plných útrap [Gn 47,9; Ž 27,5; 37,19; 41,2; Př 15,15; Kaz 9,12; 12,1; sr. Ef 5,16; 6,13], o neštěstí, útrapách a soužení [Ex 10,10; 32,12; Dt 31,17.21; Neh 1,17; Ž 40,13; Kaz 5,13; Am 3,6], o zlé pověsti [Gn 37,2; 1S 2,23; Př 25,10], o nepřátelských činech [1Kr 2,44; 11,25] a pod.

Nejčastěji však jde o zlo v mravním a náboženském smyslu slova. Mluví se o člověku zlých povah [1S 25,3], o činění zlého před očima Hospodinovýma [Gn 38,7; Nu 32,13; Dt 9,18; Ž 51,6; Iz 65,12; 66,4], o vymýšlení zlého na ložcích [Mi 2,1], o páchání zla oběma rukama [Mi 7,3], o mimořádné ochotě a připravenosti činiti zlo [Př 6,18; Iz 59,7], o oku zlém [Kral. v Př 23,6; 28,22 ‚závistivý‘, v Dt 15,9 ‚nešlechetný‘]. Zlé, kterého se dopouštějí lidé, a hřích, nepravost jsou ve SZ-ě souznačné pojmy. Projevují se především v modlářství, nevšímavosti k Božímu slovu, pohrdání Božím zákonem, v nedodržování smlouvy, v odpadnutí od Boha [Dt 13,5; 17,12; Mal 1,8; Jr 7,24; 9,13; 44,7nn], v nespokojenosti s výhradným Božím vedením [1S 12,17.20], a z toho plynoucím sociálním útisku [Am 5,14n; Mi 2,1n; 3,2; Za 7,10nn]. SZ ví, že sídlem zlého je lidské srdce, jeho myšlení [Gn 6,5; 8,21; Př 14,17; 26,23; Jr 7,24; 9,13n]. Podle Př to vypadá tak, jako by zlé a dobré byly dvě lidské možnosti [Př 3,7; 4,27, sr. Dt 30,15; Am 5,14n], ale v pozadí volby dobra a odmítnutí zlého stojí božská Moudrost, jež napomáhá člověku [Př 8,13; 14,16; 16,6]. Ovšem, že mravní úpadek člověka může postoupit tak daleko, že dobrému říká zlé a zlému dobré [Iz 5,20; Jr 9,3; Ez 28,17; Mi 3,2].

Bůh jako svatý ovšem reaguje na zlé, zvláště to, kterého se dopouští jeho lid, a tak dopouští zlé ve smyslu neštěstí jako trest za hřích [Ex 5,22n]. Činí to tak, že se rozhněvá, opouští svůj lid, skryje před ním tvář [Dt 31,17n; 1Kr 14,10n; 2Kr 21,11n; 22,16 a j.], uvede na něj zlé [= škodící] slovo [Joz 23,15, sr. Dt 6,22]. Zvláště proroci předpovídali jménem Božím zlé svému lidu [Jr 6,19; 11,10n; 16,10nn; Mi 1,12]. Politické nezdary, neúspěchy, rány a pod. přicházejí od Boha jako Pána dějin s neúprosnou samozřejmostí jako ovoce scestného myšlení, jež vede od Boha [Jr 6,19] a tím do zkázy. Zlé je odpovědí spravedlivého a svatého Boha na provinění lidu. Někdy to vypadá tak, jako by Bůh nebránil v odpadu svého lidu, naopak, jako by jej urychloval [Dn 9,14], aby jej přivedl k rychlejšímu poznání falešné cesty a tím k pokání. Neboť zlé není posledním slovem Hospodinovým. Je při vší přísnosti a trpkosti výrazem hledající Boží dobroty. Činí-li člověk pokání, lituje Bůh zlého, které na něho dopustil [Jr 18,8; 26,3.13.19; sr. Ex 32,14; 2S 24,16; 1Pa 21,15; Jl 2,13; Jon 4,2]. Od něho pochází pokoj i zlé [Iz 45,7], t. j. on má v moci zlé odstranit právě tak jako přivodit pokoj. Právě proto proroci vyzývají k pokání [Jr 29,1 1nn a j.] a žalmista se těší, že Bůh je vysvoboditelem ze zlého [Ž 23,4; 91,10; 121,7]. Job v přesvědčení, že zlé i dobré pochází od Boha, vyjadřuje svou pokornou odevzdanost do vůle Boží [Jb 2,10]. „Strom vědění dobrého i zlého“ [Gn 2,9.17; 3,3nn.22], viz *Strom.

2. Zlý v Novém zákoně

Také v NZ-ě jde o překlad nejméně 7 přídavných jmen a několika sloves, z nichž nejčastější jsou ponéros a kakos. Ojediněle jde o překlad řeckého sapros [= leklý; shnilý, zetlelý] u Mt 7,17n; 12,33; L 6,43 o stromech a jejich ovoci, u Mt 13,48 o leklých rybách [Ef 4,29 překládají Kral. tentýž výraz slovem ‚mrzutý‘], atopos [= nemístný, zvrácený] u L 23,41; Sk 28,6 [v 2Te 3,2 překládají Kral. výrazem ‚nezbedný‘], faulos [= špatný, bezcenný] u J 3,20; 5,29; Ř 9,11; Tt 2,8; Jk 3,16. Žilka překládá 2K 5,10: „Aby každý sklidil odplatu za to, co činil v těle, k čemu pracoval, ať to bylo dobré či špatné“. Dále jde o výraz skolios [= křivý, zkřivený, zvrácený] ve Sk 2,40; F 2,15 [‚uprostřed národu zkřiveného a zmateného‘],1Pt 2,18 [‚nejen dobrým a vlídným, nýbrž i tvrdým‘, bezohledným, mrzutým]. Řecké kakoétheia v Ř 1,29 znamená špatný charakter, Žilka překládá ‚podvod‘ [Kral. ‚zlé obyčeje‘]; dysfémia ve 2K 6,8 znamená pomluvu. Řecké blasfémein [= rouhati se] je v Ř 3,8 přeloženo slovesem mluviti zle [= pomlouvati]. V 1K 9,18 vkládají Kral. sami výraz ‚zle‘, takže to vypadá, jako by šlo o zneužívání práva bráti odměnu při kázání evangelia. Pavel chce však říci, že nevyužívá svého práva a koná svou práci zdarma.

Většinou však jde o překlad svrchu uvedených a z téhož kořene utvořených výrazů, jež odpovídají hebr. kořenu r-‘-‘ jen s tím jemným odlišením, že kakos [– zlý, špatný, opak řeckého kalos = dobrý, krásný] označuje podstatu zlé věci, špatného člověka, kdežto ponéros [opak řeckého chréstos = užitečný, příjemný, vzácný] označuje vlastnost špatného po stránce její působivosti na druhé, na okolí [podle Cremera-Kögela]. A jako hebr. r-‘-‘, tak i řecké kakos [ponéros] může mít význam špatný [o ovoci Mt 7,17n], nemocný [o oku, Mt 6,23, Kral. ‚nešlechetný‘], nepříznivý, těžký [Ef 5,16; 6,13] nepřátelský, zlobný [Sk 28,21; Mt 5,11; 9,4], závistivý [Mk 7,22], při čemž se snadno přechází do přeneseného nebo mravního smyslu. Tak se mluví o zlých myšlenkách [Mt 15,19], zlých podezřeních [1Tm 6,4], zlých skutcích a činech [J 3,19n; 7,7; Ko 1,21; 2Tm 4,18, sr. v. 17; 1J 3,12; 2J 1,11], o zlém člověku [Mt 12,35; 2Te 3,2; 2Tm 3,13; 1K 5,13, sr. Dt 17,7], zlém pokolení [Mt 12,39.45], zlém národě [Mt 16,4], o zlém [= neužitečném, lenivém] služebníku [Mt 18,32; 25,26; L 19,22], o neodpírání zlému, t. j. zlému člověku, působícímu bezpráví, [*Odpírati], o záchraně od zlého, [‚zvrácených a zlých lidí‘, 2Te 3,2n, sr. J 17,15, ale viz níže!], o zbavení od zlého, t. j. toho, co se může stát neodolatelným pokušením [Mt 6,13, sr. 1K 10,10nn; 1Pt 1,6; 4,12nn; 2Pt 2,9]. V mravně náboženském smyslu jde o věci, činy a lidi, kteří jsou zlí, odporní před očima Hospodinovýma. Věřící se mají zdržovat všelikého způsobu zla [„Toho, co je jakkoli zlé, se zdržujte“ Hejčl 1Te 5,22], všelikého nepočítání s Bohem při svých předsevzetích [Jk 4,16, kde se v tom smyslu mluví o zlé, t. j. škodlivé a Bohu odporné chloubě]. Podle Žd 3,12 je zlé srdce nevěrným srdcem. Žd 10,22 mluví o zlém *svědomí.j. takovém svědomí, jež není očištěno Kristem. Obrat ‚dobří a zlí‘ [Mt 5,45; 22,10], ‚zlí a spravedliví‘ [Mt 13,49] je označením souhrnu celého lidského pokolení. Na všech těchto místech je tak překládáno řecké ponēros.

Výraz kakos v množ. čísle označuje u L 16,25 bídu, neštěstí, při čemž se ukazuje na to, že pozemské neštěstí a nebeské štěstí, pozemské štěstí a věčná bída nějak souvisí dohromady, ale ne mechanicky. Záleží na tom, zda se člověk už na zemi rozhodl k plnění příkazu lásky [sr. Mt 25,31nn] a k důvěřivé poslušnosti a odevzdanosti Bohu. Snad tu má význam i jméno Lazar [= Eleazar = Bůh pomáhá a pomohl], aby se naznačil rozdíl mezi bezejmenným bohatcem, který se neptal po Bohu a přeslechl příkaz lásky, a tímto žebrákem, který už svým jménem naznačoval, že Bůh byl vlastně jeho jediným útočištěm.

V souhlase se SZ-em pokládá Ježíš za sídlo zlého lidské srdce [Mt 15,19, sr. Sk 8,22]. Podle Jk 1,13 k Bohu zlé nedosahuje; je omezeno na člověka, ačkoli v posledku původcem všeho zlého je ‚ten zlý‘. *zlostník, ‚ten nešlechetník‘, ďábel [Mt 13,19.38; Ef 6,16; 1J 2,13n; 3,12; 5,18, snad také Mt 5,37; J 17,15 a 1J 5,19 ve smyslu ‚svět je závislý na tom zlém‘]. Kořenem všeho zlého podle 1Tm 6,10 je u člověka milování peněz, nástrojem zlého jazyk [Jk 3,8, sr. 1Pt 3,10]. Podle Pavla je zlé jedinou uskutečnitelnou možností člověka bez Ducha sv. Ne, že by člověk nechtěl dobré, ale jeho síly na to nestačí [Ř 7,19.21]. Zlé je Pavlovi totéž, co *hřích, co člověka odděluje od Boha, prosazuje se proti Bohu, staví se proti němu a nevzdává mu pravou čest. Zlé tedy není v NZ-ě jen pojem mravní, nýbrž především náboženský. I ten člověk, který souhlasí s Božím zákonem, uznává jej za dobrý, chce jej plnit, právě tváří v tvář tomuto zákonu vyznává, že se ho přidržuje zlé, když chce činiti dobré [Ř 7,21]. A poněvadž Bůh jedná podle zásady Ř 2,9, nemůže být koncem člověka nic jiného než smrt. Ve zlém je zahrnuta i *smrt [Ř 7,24]. Jen v Kristu se stává nemožnost možností. Člověk v Kristu může umrtvovat zlé žádosti [Ko 3,5], může se stát moudrým k dobrému a prosťáčkem [nedotčeným] ve zlém [Ř 16,19], neboť ten, kdo je v Kristu, se octl v moci lásky a láskou přemáhá zlé [Ř 12,21; 13,10; 12,17; 1K 13,5; 1Te 5,15; 1Pt 3,9]. Jen v Kristu může snášeti zlé ke slávě Boží [1Pt 2,12; 3,17, sr. 4,15; Mt 5,16] a vydávat tak svědectví, že viděl Boha, t. j. stal se Božím dítětem v Kristu [3J 1,11; sr. J 14,9].

Pozoruhodné je Pavlovo pojetí tehdejšího římského státu, který byl podle něho chtěným Božím řádem, jehož úkolem bylo udržovati v hranicích zlé [Ř 13,3n; sr. 1Pt 2,14].

Jk 4,3 překládá Škrabal: „Nic nedostáváte, protože špatně [Kral. ‚zle‘] prosíte, když to chcete promarnit v svých náruživostech“.