Záviděti, závist, závistivý

Záviděti, závist, závistivý. Ve SZ-ě jde většinou o tvary kořene k-n-’, jenž původně znamená být napuštěn tmavočerveně, černě. V přeneseném smyslu jde o taková hnutí mysli, jež se projevují začervenáním, zrudnutím v obličeji, ať už jde o lačnou závist, nezřízený zájem [Gn 26,14; Ž 37,1; Př 3,31; 23,17 a.j.], sžíravou žárlivost [Gn 30,1; Př 14,30; 27,4 a j.], nebo o spravedlivé rozhorlení [*Horlivost]. Kaz 4,4 může znamenat, že úspěšné dílo vede jen k závisti druhých anebo že úspěšné dílo má původ jen v sokovství, soupeření s druhými. Kaz 9,6 pokládá milování, nenávist a závist za obvyklé známky lidské životnosti. Se smrtí zmizí i tyto známky. Iz 26,11 jest lépe překládat s Lutherem: „Když však uzří horlivost O tvůj lid, zahanbeni budou“. Jde tu o horlivost Boží [sr. Iz 9,6; 37,32], ne o lidskou závist.

V NZ-ě jde o výrazy zélos, zélún, parazélún, jež všecky označují horlivé úsilí ať v dobrém nebo ve špatném smyslu, nadšení pro něco, závodění, žárlivost. Ap. Pavel má za to, že spása, která přešla k pohanům, vzbudí u Židů spasitelnou žárlivost [Ř 11,11.14, sr. 10,19]. Na ostatních místech, kde Kral. uvedená slova překládají výrazy závist, závidět, jde o jednu ze zavrženíhodných vlastností, jež druhým nepomáhají, ale škodí. Žilka myslí v Ř 13,13 na hádku, ve 2K 12,20 a Ga 5,20 na žárlivost, jež jsou protikladem toho, co NZ nazývá ovocem Ducha sv. Je to ‚moudrost‘ zemská a ďábelská [sr. Jk 3,14.16; Sk 5,17; 17,5]. Praví-li se v 1K 13,4, že láska nezávidí, myslí se na neovladatelnou žárlivost; u Jk 4,2 jde o nepřejícnou touhu po majetku bližního.

Řecké fthonos označuje jednoznačně zavrženíhodnou vlastnost člověka, jenž není ovládán Božím duchem: žárlivou nepřízeň [Mt 27,18; Ř 1,29; 1Tm 6,4; Tt 3,3; 1Pt 2,1]. Dokonce i Krista lze zvěstovat podle F 1,15 ze závisti, z řevnivosti a z osobní zaujatosti při pohledu na úspěchy, slavné jméno a snad i mučednickou korunu jiných kazatelů! Nesnadný je překlad i výklad Jk 4,5. Škrabal překládá: „Či si myslíte, že nadarmo praví Písmo: ‚Žárlivě touží po duchu, kterému dal přebývat v nás?‘ “ a v poznámkách vykládá: „Bůh stvořil lidského ducha a dal mu přebývat v těle. Miluje křesťanského ducha, neboť jej posvětil. V této lásce je na něj žárlivý a nestrpí, aby se mu stával nevěrným přátelením s lidmi, kteří svým hříšným životem projevují nepřátelství proti Bohu… Ve SZ-ě je často vyjádřen vztah Boha k vyvolenému národu obrazem zasnoubení; odtud výraz žárlivost Boží. Tuto myšlenku vyjadřují slova v. 5, uvedená jako Písmo sv. [Gn 2,7 a známá pravda v Písmu sv. o Boží žárlivosti]“. Jiní myslí také na Kaz 12,7; Iz 42,5; jiní se domnívají, že jde o citát z nějakého dnes ztraceného židovského nebo prakřesťanského spisu. Je ovšem záhadné, proč Jk užívá výrazu fthonos, který má hanlivý přídech, a nikoli výrazu zélótes [= horlivost v dobrém slova smyslu]. Jiní mění poněkud text a čtou: „Po Bohu touží duch“ [sr. 242,2]. Ale to se nehodí dobře do souvislosti.