Věštec

Věštec. Věštění budoucnosti patřilo k nejrozšířenějším praktikám ve starém Orientě a vůbec v oblasti primitivních kultur. Původně bylo spojeno s náboženstvím a kultem. O kněžích se předpokládalo, že mají úzký styk s božstvem a že tedy mohou zvědět jeho tajemství a zajistit jeho pomoc. U Arabů byl kněz zároveň věštcem. Nazýval se káhin, což je příbuzné s hebr. kóhén = kněz. Kolem svatyň vznikly celé cechy v-ů. O egyptských ‚hadačích a mudrcích‘ čteme v Gn 41,8; Ex 7,11; Iz 19,3. O babylonských u Dn 2,2, o kananejských v 1Kr 18,19. Věštilo se z letu ptáků, z jater [Ez 21,21], z pohárů, do nichž byla lita voda nebo házeny různé předměty [Gn 44,5], z vrhání šípů [Ez 21,21], z postavení hvězd [Iz 47,13] a pod. Také u Izraelců se setkáváme s věštěním různého druhu. Čteme o *urim a *thumim, o *snech a *viděních a pod. jako o dovolených způsobech, jimiž Bůh zjevoval svou vůli. Bičovi se podařilo prokázat, že prorok Amos byl původně jatropravcem, t. j. že věštil budoucnost z jater pomocí modelu jater [Bič II., 103.115.153 a spis „Stopy po drobopravectví v Jisráeli“, 1947]. Dokonce čteme, že Daniel se stal hlavou všech mudrců babylonských [Dn 2,48], ačkoli mezi ně patřili hvězdáři, kouzelníci a ‚Kaldejští‘ [Dn 2,2]. Mudrci od východu pak byli mágové, astrologové [Mt 2,1]. Jakmile však šlo při těchto praktikách o obcházení vůle Boží a hledání pomoci u cizích božstev a démonů, SZ velmi ostře se staví proti nim [1S 15,22n] a vyžaduje smrt pro ty, kteří je provádějí [Ex 22,18; Lv 20,27]. V Dt 18,9nn máme seznam zakázaných způsobů věštění [viz Bič II., 133]. Mezi nimi je také v. Kral. tak nedůsledně překládají tři různé hebr. výrazy, jež překládají také jinak. Především jde o překlad slova jiddᵉ‘óní [Lv 19,31; 20,6; Iz 8,19, v 2Kr 23,24 ‚hadač‘]. Toto slovo označuje věšteckého ducha i věštce, o němž se předpokládalo, že je ve spojení s tímto duchem. Doslovně toto slovo znamená ‚vědoucí‘. Dále tak překládají hebr. kosém kᵉsámím, jež podle Biče znamená věštění z losů nebo šípů. Je to druh věštění, rozšířený mezi Moabity [Nu 23,23, kde Kral. překládají zaklínání‘], Filistinci [1S 6,2, Kral. ‚hadači‘] a Babyloňany [Iz 44,25, Kral. ‚hadač‘]. Ovšem, hebr. výraz může znamenat také vyvolávání duchů zemřelých [1S 28,8, kde je užito výrazu k-s-m o vyvolávání věšteckého ducha]. Zdá se, že i nižší druh izraelských proroků se zabýval tímto způsobem věštění [Mi 3,5-11; Za 10,2; Ez 13,6.9, kde Kral. mluví o ‚hádání‘; Jr 27,9; 29,8]. Dt 18,10 zakazuje tento druh věštění. Třetí výraz, který Kral. překládají slovem v., je ób, jež označuje ducha zemřelého, kterého vyvolává zaklínač [1S 28,3.9; 2Kr 23,24. V 1S 28,8 ‚duch věští‘]. Toto vyvolávání duchů je zakázáno v Lv 19,31; 20,6.27, sr. 1Pa 10,13. Představa byla ta, že duch zemřelého posedne zaklínače jako medium a pak skrze něj mluví [Lv 20,27; ‚šepcí a šveholí‘, Iz 8,19; sr. 29,4; 1S 28,7]. Král Saul a po něm Joziáš vyhubili věštce v Izraeli [1S 28,3.9; 2Kr 23,24], ale Manasses se neostýchal je podporovat a jejich počet rozmnožovat [2Kr 21,6].

V NZ-ě ve Sk 16,16 čteme o děvečce, mající „ducha věštího“. Oznamovala své věštby břichomluvecky. V řeckém textu se totiž mluví o duchu Pythonově, což je jméno draka, který prý jako hlídač delfské věštírny hnízdil na úpatí Parnasu, kde ho zabil Apollo. Později se toto jméno stalo označením každého věšteckého ducha, pak i břichomluvce, o němž se věřilo, že je posedlý Pythonem.