Stavitel

Stavitel [2Kr 22,6; Ezd 3,10; Ž 118,22; Ez 27,4]. Účelem stavebnictví v Palestině bylo opatřiti hlavně ochranu před sluncem v létě a před deštěm a chladem v zimě. Jelikož bylo málo stavebního materiálu, zvláště dříví, využívalo se co nejvíce přírodních podmínek, zvláště množství prostorných jeskyň ve vápencovitých horninách. Staroizraelské obydlí se vyvinulo vlastně z těchto jeskyň, přiměřeně upravených. Proto bylo v Palestině mnoho domů přistavěných ke svahu stráně, jež tvořila zadní stěnu obydlí, když byla předtím kolmo přitesána. Obydlí se skládalo obyčejně jen z jedné místnosti [*Dům]. Pro nedostatek dříví se užívalo ke stavbám hlavně měkkého, v Palestině hojně se vyskytujícího vápence, který byl snadno zpracovatelný. Z tohoto vápence byly zhotovovány hlavně podezdívky domů. V údolích a rovinách, kde nebylo možno použíti svahu skály, byly stavby prováděny z cihel pálených i nepálených. Strop byl povalový, pokrytý haluzemi palem a vrstvou hliněné mazaniny, smíšené se sekanou slámou. Stavitelé té doby se již vyznali ve stavbě klenutí z klínových kamenů a v krytí menších prostor kamennými deskami, přes sebe přesunovanými. K umění stavitelskému patřilo i zřizování hrobek [*Hrob], vyhlubování *studen a cisteren [*Cisterna], vyzdívání *rybníků a zřizování vodovodů [*Siloe]. Chrám Šalomounův, Šalomounovy paláce a domy byly stavěny hlavně z kamenných kvádrů. Dříví bylo přiváženo z Libanonu a sloužilo jen k vnitřnímu obložení. Takovéto větší stavby prováděli však stavitelé z Fénicie [Ezd 3,7], kteří byli odborníky ve stavbách z tesaného kamene [kvádrů, 1Kr 7,9n; Am 5,11] velkých rozměrů. Ve stavitelské činnosti vynikl později Herodes Veliký, který nejen rozšířil Jerusalem, ale také znovuvybudoval Samaří a přístav v Cesareji. Všude stavěl divadla, chrámy, lázně, paláce a dával dláždit silnice a pod. Zvláštním druhem stavitelského umění byly městské *hradby. Byly to hliněné mohutné násypy, obložené s obou stran zdivem, jehož tloušťka obnášela až třetinu výšky. Viz Bič I., kapitola Stavitelství, s. 235nn. *Městečko, město. *Jerusalem.

Obrat „popouzeli tě v stavitelích“ [Neh 4,5] lze lépe překládat „provokovali tě k hněvu bráníce stavitelům“ [v jejich díle] anebo „provokovali tě k hněvu před stavějícími“. „Kámen, kterýž zavrhli stavitelé, učiněn jest v hlavu úhelní“, t. j. kámen, v němž se sbíhají zdi a jenž tyto zdi spojuje a udržuje [*Hlava. též *Kámen, *Stavení]. Ježíš v podobenství o vinařích [Mt 21,42] vztahuje toto slovo na pohany. Staviteli jsou tu farizeové a zákoníci. Ale podobenství [vlastně alegorii] lze vykládat i ve smyslu Mk 12,10, kde kamenem je Kristus sám [sr. Mk 8,31]. Stejně podle 1Pt 2,7. Zdá se, že Ž 118,22 byl mezi Židy běžným úslovím, jež bylo možno různě aplikovat. Podle Žd 3,3 byl Kristus už před svým vtělením stavitelem „domu“, t. j. SZ theokracie, Izraele. Mojžíš byl v tomto „domě“ jen služebníkem, i když věrným. Tím více je třeba všecku pozornost upřít na Krista, který jako stavitel má nárok na větší čest než dům, který vystavěl, anebo služebník, který v něm věrně sloužil. Ovšem, že i za stavitelskou činností Kristovou stál v posledku Bůh sám [Žd 3,4]. Nadto Kristus jako Syn je pánem dómu, a to nového domu, jímž je křesťanská církev [Žd 3,6]. – V Žd 11,10 je Bůh označen jako architekt [řecky technités] a stavitel [řecky démiurgos = ten, jenž provádí obecně prospěšnou práci; zhotovitel; původce] onoho nebeského města [sr. Ž 147,2; Žd 12,22; 13,14], po němž toužili a v něž věřili už Abraham a jeho potomci. Proto bydleli jen ve stanech a tak osvědčovali svou víru. Očekávali města, majícího pevné základy [Zj 21,14].