Městečko, město

Městečko, město. Různé druhy sídlišť označoval SZ asi dvanácti různými jmény, jejichž význam nelze vždy přesně určiti. Pro město jako uzavřené místo užívá hebr. nejčastěji označení ‘ír [Gn 4,17 a j.], řidčeji kirjá [Nu 21,28; Dt 2,36; 3,4; Ezd 4,10], keret [Jb 29,7], ‘ár [Iz 14,21; Mi 5,11 „pevnost“], mibdálót [Joz 16,9], při čemž ‘ír může být označením jakéhokoli hrazeného sídliště se svatyní [2Kr 10,25], a někdy i pevnůstkou. Hebr. bat [= dcera Iz 1,8] překládají Kral. buď městečko [Nu 21,25; Joz 15,45; 17,11] nebo ves, vesnice [Sd 11,26; 1Pa 8,12; 2Pa 13,19; Neh 11,25; 1Pa 7,28]. Ovšem také jiné hebr. výrazy překládají Kral. slovy ves, vesnice. Ale bat je osada, podléhající mateřskému městu soudně i správně. Musela odvádět poplatky, zato však v případě válečného nebezpečí mohla hledat útočiště v hrazeném městě.

Nesmíme si ovšem představovat starověká města na půdě Palestiny tak jako dnes. Už jejich značný počet ukazuje, že šlo o poměrně malá sídliště, jak je patrné z hojných vykopávek. Tak na př. Jericho v údobí rané bronzoviny zabíralo jen 2 ha půdy, obvod m. Gázer v době jeho největšího rozkvětu měřil pouze 1350 metrů. Jerusalem v době předexilní zaujímal plochu asi 16 ha. To znamená, že poměry v městech byly velmi směstnané. Pravidelně probíhala m-em jediná širší ulice, vedoucí k jediné bráně. Ostatní uličky byly křivolaké, úzké, domky, jež sloužily jen ke spaní a za ochranu před sluncem, měly rozměry ca 6 x 4 m. Dláždění ulic bylo neznámé, takže bývaly plny prachu a bláta [Iz 10,6]. Se vzrůstem blahobytu se ovšem měnila i tvářnost města [sr. Jr 22,14], zvláště obchodních čtvrtí [Neh 3,31n] nebo ulic [bazarů Jr 37,21; sr. 1Kr 20,34].

O místě pro stavbu měst rozhodovaly hlavně dvě okolnosti: zásoba vody a snadná obhajitelnost místa. Proto byla zakládána většinou na pahorcích buď přirozených nebo umělých a u studní nebo říček. Pro rozvoj města bylo důležité i položení na křižovatkách obchodních cest. Z 1Kr 16,34 se dovídáme, že do základů města nebo brány bývaly vkládány lidské oběti.

M-a bývala opevňována nakupenými valy a hradbami [„pevná města“ Nu 13,28; „hrazená až k nebi“ Dt 1,28]. K těmto hradbám přiléhaly domy anebo byly přímo na hradbách [Joz 2,15, sr. 2K 11,33]. Tam, kde se protínaly větší ulice, anebo poblíž *brány byla širší prostranství [Neh 8,1.3.16] nebo tržiště [Kral. „rynky“ Mt 11,16; „trhy“ Mt 20,3], kde občané projednávali veřejné záležitosti, starší vynášeli rozsudky a děti si hrály [Rt 4,1n; 2Kr 7,1; 2Pa 32,6; Neh 8,1.16; Jb 29,7; Za 8,5]. Na noc bývala brána uzavřena [Joz 2,5]; strážní zaujali místa na hradbách, ponocní procházeli ulicemi [Iz 62,6; Ž 127,1; Pís 3,3; 5,7]. Důležitější města, zvláště m-a královská, bývala opatřena hradem nebo tvrzí [Kral. „věže pevná“ Sd 9,51, „hrad“ 2S 5,7, „město vod“, t. j. pevnůstka se studní 2S 12,27; 2Kr 17,9; sr. Gn 11,4].

Vnitřní záležitosti m-a byly u Kananejců spravovány králem, u Izraelců „*staršími města“ [Dt 19,12; 21,3n; 25,7-9; Sd 8,14; Rt 4,2]. Podle Sd 9,3.6 mohl jeden druh správy snadno přejít v druh jiný. Král byl absolutním pánem města a požíval úcty téměř božské [*božnost králů]. Obsazením měst nastala ve vnitřní struktuře Izraelců dalekosáhlá změna sociální. Původní obyvatelstvo se stalo proletariátem, zvláště ve větších městech, na něž se na př. nevztahovala ustanovení o milostivém létě [Lv 25,29-31], takže také Izraelec se mohl státi chuďasem. Není divu, že města se stala pařeništěm nespravedlnosti, jak je patrné z kázání proroků [Am 3,10.13; 8,5-6 a j.]. Jednotlivá města tvořila v nejstarší době samostatné jednotky, navzájem nezávislé. Měla vlastní svatyně a vlastní náboženské slavnosti [1S 20,6]. Měla také vlastní odpovědnost, jež se týkala bez rozdílu všeho obyvatelstva, takže provinění jednoho občana bylo trestáno na všech [1S 22,19; sr. Dt 21,1-9]. Teprve jednotné království omezilo samostatnost jednotlivých měst dosazením královských úředníků [knížat 1Kr 22,26; 2Kr 23,8; 1Kr 4,7n], ale správa města zůstávala i pak v rukou starších.

Písmo nenechává nikoho v pochybnosti o tom, že k městům nemá důvěry právě tak jako k instituci královské [sr. 1S 8,11-19]. Už to, že bratrovraha Kaina pokládá za zakladatele prvního města [Gn 4,17], ukazuje stanovisko bible. Města byla symbolem lidské zkaženosti [Gn 18,20; 19; sr. Zj 16,19; 17,5; 18,10.21] a pýchy [sr. Gn 11,1-9]. Rechabitští svým životem byli živým protestem proti městské kultuře [Jr 35,6-10], a Oz 2,14 předpovídá, že Hospodin uvede Izraele opět na poušť, aby jej vysvobodil z městské kultury. Na druhé straně však se má Jerusalem stát bydlištěm Božím a radostí Izraelovou [Ž 122; 137]. Biblické dějiny začínají rájem a končí městem, sestupujícím s nebe na zem [Zj 21]. Pozemský Jerusalem je symbolem svrchního Jerusalema [Ga 4,26] a prototypem vykoupení [Žd 11,10,16]. Přesto však pozemský Jerusalem stojí ustavičně pod Božím soudem [sr. podobenství o uschlém fíku Mk 11,12nn; 13,2; L 19,41-44]. Jen Duch sv. může proměnit bábelské zmatení jazyků ve společenství Boží rodiny [Sk 2].