Radost, radovati se

Radost, radovati se. Vedle výrazů, připomenutých v hesle *Plesání, má hebrejština ještě několik dalších výrazů, jež Kral. překládají výrazy radost, radovati se, i když se neomezují výhradně na tento překlad. Jsou to totiž pojmy tak příbuzné, že je těžko najít obsahový rozdíl. Tak hebr. chádá [subst. chedvá] znamená rozveseliti [se], radovati se [Ex 18,9], rozardostniti [Ž 21,7], subst. radost [Ezd 6,16], dokonce radost, kterou má Hospodin [Neh 8,10]. Hebr. túb [= dobro, dobrota Ž 25,7; 27,13; Iz 63,7; Jr 31,12; sláva (Boží) Ex 33,19] překládají Kral. výrazem radost u Iz 65,14; v Dt 28,47 výrazem veselí [srdce]. Hebr. sᵉchók [= smích, výsměch, Př 14,13; Ez 23,32; žert Př 10,23] překládají Kral. v Gn 21,6 a Ž 126,2 rovněž výrazem radost. Jde tu o radost, projevující se na venek smíchem. Hebr. sásón [odvozeno z kořene sús] je přeloženo u Kral. výrazem radost v Ž 51,10.14; 105,43; 119,111; Iz 12,3; 22,13; 35,10; 51,3; Jr 7,34; 15,16; 16,9; 31,13;33,9; Za 8,19; ale také potěšení u Jl 1,12; veselé u Iz 61,3 a v Ž 45,8. Z téhož kořene je odvozeno másós [= radost Jb 8,19; Iz 24,8.11; 62,5; 65,18; Jr 49,25; Pl 5,15; Oz 2,11], jež Kral. překládají také veselí [Iz 60,15; Ez 24,25] nebo útěcha [Ž 48,3], Nejčastěji je tak přeloženo hebr. simchá [= radostnost 1Kr 1,40; 1Pa 12,40; 29,9.17.22; Ezd 3,12; Est 9,22; Ž 4,8; 21,7; 45,16; 97,11; Př 21,15; Kaz 9,7; Iz 24,11; Jr 7,34].

V NZ jde většinou o řecké chara [= radost, t. j. co blaží a strhuje k veselí; úplná bezstarostnost a zářící sdílnost, sr. L 15,6.9], chairein [= radovati se], synchairein [= spolu se radovati L 1,58; 15,6], eufrainein [= rozradostniti (se), Zj 18,20] a jednou o charis [= přízeň, milost; ale také vděčnost, radost, Fm 1,7].

Radost je příznačným rysem biblické zbožnosti. Bůh se raduje a rozveseluje ve svých skutcích [Ž 104,31], veselí se ze svého lidu [Dt 30,9; Iz 62,5; Sof 3,17; sr. L 15,7.10]; radost Hospodinova [Neh 8,10] je silou spravedlivých, kteří se veselí, radují v Hospodinu [Ž 5,12; 9,3; 21,7; 32,11; 40,17; 70,5; 97,12; 149,2; Iz 61,10], z jeho svědectví [Ž 119,14, 111], řečí [Ž 119,162], slova [Jr 15,16], v jeho síle [Ž 21,2], zvláště pak z jeho spasitelných činů [1S 2,1-10; Ž 21,1-7; 35,9; 68,1-6; 126; Iz 25,9; Ab 3,18], z jeho odpuštění [Ž 51,7-17] a ze všeho, co s Bohem nějak souvisí [Gn 21,6; 2Pa 15,15; Ezd 6,16]. „Radovati se, veseliti se před Hospodinem“ byl odborný výraz pro účast na bohoslužbě [Dt 12,10-12; 1Pa 29,22; Neh 12,43]. R. není isolovaným a příležitostným důsledkem víry, nýbrž nerozlučitelnou známkou vztahu k Bohu. Je to r. z přítomnosti Boží, jež je aspoň částečně okoušena, ačkoli její plnost je teprve očekávána [Iz 12,3; 35,10; 65,18n; 66,13n; Jr 31,13]. Jakmile zmizelo vědomí Boží přítomnosti, zmizela i radost [Pl 5,15, sr. Ž 51,10.14]. Jinak řečeno: radost a spása jsou souznačné pojmy.

NZ navazuje na SZ radost ze spasitelné činnosti Boží, která se zjevila a je přítomna v Ježíši Kristu. Už chvalozpěv Mariin [L 1,46nn], Zachariášův [L 1,68nn] a Simeonův ukazují tímto směrem, a andělé nad Betlemem zvěstují „radost velikou, která bude všemu lidu“ [L 2,10n, sr. 1,14] z narození Spasitelova. Ježíš sám byl nejen mužem bolestí, ale převážně a především nositelem a zdrojem radosti [Mk 2,18-22; Mt 5,10-22; 6,16nn.25-34; 11,16-19; L 10,21; 15; J 15,11; 17,13], protože on a Otec byli jedno [J 3,25; 8,16; 10,15.30; 14,9n]. Křesťanova radost je spojena s nalezením království nebeského [Mt 13,44nn], s jistotou, že byl Bohem nalezen [L 15] a že jeho jméno je zapsáno v nebesích [L 10,20n], s přijetím spásy [Sk 16,34]; je darem Ducha sv. [1Te 1,6, sr. Ř 14,17; 15,13; Ga 5,22; Ef 5,18-20]; vyvěrá z jistoty nebeské odplaty [J 4,36; Ř 12,12], z toho, že je účinně zvěstován Kristus [F 1,18], z účasti na utrpeních Kristových [Mt 5,10nn; Sk 5,41; Ř 5,3-11; 8,31-39; 1Pt 1,6-12; 4,13; sr. Ž 126,5; Jk 1,2] a z duchovního obecenství s věřícími [Ř 12,15; 2K 7,7-16; F 2,1n; 4,1; Fm 1,7; 2J 1,4; 3J 1,4]. Láska a radost tvoří neoddělitelnou dvojinu [Ga 5,22, sr. J 15,9-14] právě tak jako r. a pokoj [J 14,27n; 16,19-33; Ř 14,17; 15,13. 32n]. R. křesťanova není něčím náhodným, nárazovým, nýbrž je jeho „životním slohem“. Neboť je to r. v Pánu, t. j. založená na tom, že se k nám ve vší naší bídě sklonil Pán, v němž a skrze něhož věřící žije [1J 1,3n]. Proto může Pavel vyzývat křesťany, aby se vždycky radovali [F 4,4; 1Te 5,16nn].

Ale i v NZ má r. eschatologické rysy; už to, že je uskutečněna inkarnací Kristovou a tedy přítomností Boží, je prvek eschatologický [J 3,29]. Kristem se vlomila Boží skutečnost do tohoto světa [J 17,13, sr. Sk 8,39; 13,18]. Ale NZ ukazuje také na plnou, ničím nenalomenou r., jež nastane na konci dnů [Zj 19,7]. Je tedy křesťanova r. na tomto světě jen jakousi předjímkou r-i, kterou plně přinese království nebeské.