Plnost

Plnost [= vyplnění, hojnost, sytost, na př. hojnost Ez 12,27; Ř 15,29, sytost veselí Ž 16,11; sytost chleba Ez 16,49; obsah, kterým je co naplněno Ž 24,1; náplň Ž 50,12; 88,12; 1K 10,26], to, čím je co naplněno, náplň [sr. Ez 19,7; Ž 98,7]. Poněvadž Ježíš Kristus je sám naplněn milostí, mohou věřící v něho z této plnosti čerpati [J 1,16]. „V něm se rozhodla veškerá božská plnost usídliti“ [Žilka, Ko 1,19], takže v něm celá přebývá tělesně [Ko 2,9, sr. J 1,14], aby právě skrze něho mohli věřící dosáhnouti dokonalosti, plnosti, zralosti [Žilka Ko 2,10; Kral. „a v něm jste doplněni“] a tak i smíření [Ko 1,20]. Možná však, že tu Pavel užívá odborného výrazu pléróma [= plnost], aby čelil kolosským bludařům, kteří tvrdili, že Kristus je jen jedním z mnoha částečných projevů božství, mezi něž patří „knížatstva a mocnosti“ a p. [Ko 1,16], jež teprve dohromady vystihují „plnost“ Boží. Pavel naproti tomu tvrdí, že Bůh ve své celosti se zjevil v Kristu a že tedy není potřebí žádného jiného doplnění tohoto zjevení. Křesťanská církev má usilovat o to, aby se sama stala inkarnací této plnosti, dokonalosti Kristovy [Ef 4,13], a to tak, že ji prostoupí plnost [milosti a darů], jež vyvěrá z Boha [Ef 3,19]. Podle Ef 1,23 je církev tělem Kristovým, a plností, dokonalostí Kristovou, a jeho jakýmsi doplněním, t. j. dává mu možnost pokračovat ve spásném díle. Církev zjevuje podstatu bytosti Kristovy. Jiní chápou výraz „plnost“ v trpném smyslu a vykládají: Církev je naplněna Kristem, t. j. jeho milostí. Podle toho vypadají různé překlady: „Církev, jež jest jeho tělo, jako náplň toho, jenž si všechno vším naplňuje“ [Žilka]; „Jeho tělo, doplnění toho, který má ze všech celou náplň“ nebo „který si všechny vším naplňuje“ [t. j. má životní vliv na všechny údy; Škrabal]. „Plnost času“ [Ga 4,4] = naplnění, dovršení onoho času, který vyměřil Bůh pro seslání svého Syna [sr. Za 14,7; Sk 1,7] a splnění konečného plánu se světem [Ef 1,10]. „Plnost [Izraelova]“ je označením konečného připojení všeho Izraele k církvi Kristově [Ř 11,12], kdy Izrael se stane plně skutečným lidem Božím. Podobně „plnost pohanů“ [Ř 11,25] označuje onen cíl spásy, k němuž Bůh vede pohanstvo, po případě konkrétněji souhrn všech pohanů, kteří jsou určeni za údy nového pravého lidu Božího. – „Plnost Zákona“, t. j. nejvlastnější obsah Zákona, jeho souhrn a jeho uskutečnění je láska [Ř 13,10].