Obrácen, obrácení, obraceti (se), obrátiti (se)

Obrácen, obrácení, obraceti (se), obrátiti (se). Tyto výrazy mají v bibli rozmanitý význam: otočiti [Ž 78,26; Ab 1,9]; otočiti se [2Pa 29,6; Ž 114,3; Mt 7,6; 9,22; L 7,44; J 20,14; Sk 9,40; Zj 1,12]; proměniti [Gn 50,20; Ex 17,17; Dt 23,5; Jb 17,12; Ž 30,12; 64,10; 66,6; 69,11; 78,44; 114,8; Jr 48,9; J 16,20; Sk 2,20; 2Pt 2,6; Zj 11,6]; zahnati [Ž 6,11; 9,18; 35,4; 56,10]; v nic obrátiti = zničiti [Jb 5,12; 6,18; 14,19; Ž 33,10; Iz 41,11; Sk 5,36]; získávati [2S 15,6; Sk 5,37; 20,30]; seslati, vrátiti [Dt 28,60; 2S 16,8; Neh 4,4; Ž 94,23; Mt 26,52]; navrátiti se [Jr 11,10; Ga 4,9]; uchýliti se [Sd 19,11nn; Rt 1,16; 1S 14,7; L 19,7]; věnovati pozornost, dbáti na někoho, věnovati se [2Kr 18,7; Jr 15,19; Sk 13,46; 2Tm 4,4]; útočiti [řečí Jb 32,14]; hledati pomoc [Iz 19,22; Jr 3,10]; upříti [oči Ž 34,16; tvář Nu 6,26; Jr 44,11; zřetel Iz 45,22]; odvrátiti se [pro hanbu Pl 1,8] a pod.

O-ní ve smyslu náboženském zahrnuje v sobě vše, co SZ vyžaduje a pokládá za osobní odpověď člověka na Boží pozvání k osobnímu obecenství a nabídku odpuštění: pokání a vyznání hříchů [Lv 5,5; 16,21; Nu 5,7 sr. 1S 7,5n; Jl 2,12-14 a zvl. v žalmech, na př. 25,7; 32,5; 51,6nn], hledání Boha [2S 21,1; Iz 55,6; Oz 5,6.15; Am 5,4; Sof 2,3]; ponížení před Bohem [Lv 26,41; 1Kr 21,29; 2Kr 22,19; 2Pa 7,14; 12,6], upření srdce na Boha [1S 7,3], obměkčení srdce [2Kr 22,19], půst, stud, roztržení roucha, kvílení, spaní na zemi a p. [1Kr 8,47; 21,27; Iz 46,8; Oz 7,14], učit se, dobře činit a přestat zle činit [Iz 1,16n sr. Ž 34,15; 37,27], poslouchat [Iz 1,19], polepšit se [Jr 7,3; 26,13], naklonit srdce k Hospodinu [Joz 24,23], učinit si nové srdce [Ez 18,31], obřezat srdce [Jr 4,4; sr. Dt 10,16], zorat ouhor [Jr 4,3; Oz 10,12], obmýti srdce [Jr 4,14], umýti se a očistit se [Iz 1,16] a p. Ve všech těchto výrazech jde o nejvnitřnější účast toho, jenž hledá odpuštění.

Všecky tyto opisy pravého postoje člověka k Božímu nabídnutí spásy jsou obsaženy v hebr. výrazu šúb [obrácení, vrácení] a v jeho odvozeninách. Jde o návrat poddaného, který se vzbouřil proti svému pánu, nebo o návrat nevěrné ženy k svému muži, tedy o odvrácení od dosavadního životního směru a současně o obrat, návrat k Bohu [Joz 24,23; 1S 7,3; 1Kr 18,37].

Zvláště proroci [Am 4,6.8nn. 11] a mezi nimi na předním místě Ozeáš [Oz 3,5; 5,4; 6,1n; 7,10; 14,2n] a Jeremiáš, jimž byla zjevena Boží láska jako záchranná, spasitelná moc, tvořící nové srdce, užívali rádi tohoto výrazu. Vědomí Boží lásky vedlo k hlubšímu poznání hříchu a k nutnosti naprostého životního obratu. Předním úkolem proroků je podle Jeremiáše [Jr 23,14.22; 25,4n; 26,3; 35,15; 36,3.7] výzva k rozhodnutí srdce pro Boha, [Jr 25,5 sr. 3,21]. Jeremiáš je si ovšem vědom toho, že i toto rozhodnutí pro Boha, k němuž ve svých kázáních vyzývá, je možné jen slitováním Božím [Jr 31,18-20] a stvořením nového srdce [Jr 24,7; 31,31nn; sr. 15,19; 17,14; 1Kr 18,37].

Podobně je tomu i u t. zv. druhého Izaiáše, u něhož je jasné, že obrácení k Hospodinu je odpovědí na Boží vykoupení [Iz 43,23nn; 44,22; 53,1-6; 55,7]. Známkou toho, že si dal člověk Bohem posloužiti k obrácení, je vstup do svědecké služby Boží [Iz 41,9.26n; 42,19; 43,10.12.21; 44,8.21.26; 45,23-25; 48,6]. Obrácení není sice podmínkou spásy – spása je nepodmíněným darem Božím – ale spása není možná bez svobodného a vědomého přitakání k Boží milosti [sr. podobenství Ježíšovo o člověku, který neměl roucha svatebního Mt 22,1-14]. Proroci trvají na obojím: na svobodném rozhodnutí Boží svrchovanosti i na ochotném přitakání se strany člověka.

Ezechiel měří o. konkrétně na odvratu od model a ohavností života [Ez 14,6 sr. 11,18; 20,7] a na zachovávání Božích ustanovení [Ez 18,21.27.30n; 33,14]. Podobně i Dt 4,39n; 30,2.10 [sr. 2Kr 17,13]. Přes tuto konkrétnost však neztrácí bible vědomí, že nejde jen o jednotlivé činy, ale o nové srdce a nového ducha [Ez 18,31], o obřezání srdce [Dt 10,16], jež je dílem Božím [Ex 11,19; 36,26nn; sr. Dt. 30,6], za něž nutno prosit [1Kr 8,33.35.47, sr. Sd 10,10; Lv 26,40]. Některá místa pak zřejmě ukazují na „poslední dny“, jež přinesou pravé obrácení [Dt 4,30; Ez 36,25nn; sr. 11,19; 37,24].

Ovšem v konkrétním vypočítávání určitých známek o. spočívalo jakési nebezpečí, zvláště v době, kdy se zbožnost soustřeďovala na Zákon, takže hledání Hospodina se rovnalo horlivému studiu Zákona [Ž 119,2.10] a odpadnutí od Hospodina znamenalo odpadnutí od Zákona [Neh 9,29; 2Pa 12,1]. Zvláště pak rozdělení lidu na „zbožné“ a „bezbožné“, při čemž „zbožní“ necítili potřebu obrácení [Mt 3,7], mohlo přispěti k tomu, že se zapomínalo na podstatu o.: návrat celého člověka, obrat srdce k Bohu. Toto nebezpečí je patrno zvláště v apokryfní literatuře židovské a v kasuistických předpisech rabínských.

Hebr. výraz tᵉšúbá [šúb] je překládán v řeckém NZ výrazem metanoia, jež Kral. všude tlumočí pojmem *pokání. Ale nejde tu jen o vnitřní, duchovní změnu, hnutí mysli, lítost, změnu smýšlení, nýbrž, jak ukazuje SZ, o základní, radikální obrat v celém životě, který je přiměřenou odpovědí na obrat v situaci člověka, nastalý příchodem, po př. přiblížením království Božího. Je to odvrat od všeho, co člověka zdržuje a poutá na cestě k Bohu, a rozhodný obrat k Bohu v celé poslušnosti. Jde tu o obrat, který se týká celého člověka, nejen jeho nitra [Mt 12,33nn; Mk 7,15], ale potom i všeho jeho počínání [Mt 18,23-35; L 19,1-10]. Jde o novou orientaci celého života, z níž roste víra jako rozvinutí obrácení k Bohu [Mk 1,15; Sk 11,21; 26,18 sr. L 22,32]. Ježíš mohl účinněji volat k pokání než Jan Křtitel [Mt 3,2] a ovšem než proroci, kteří o-ní viděli v eschatologických dálavách, kdy Bůh dá nové srdce, protože v něm bylo eschatologické království Boží přítomno jako Boží nabídka a požadavek.

Řecký výraz epistrefein překládají Kral. v NZ slovem obrátiti, odvrátiti se a p. Jde tu většinou o obrat z falešného směru k Bohu ve smyslu metanoia [L 1,16.15; Jk 5,19n; 1Pt 2,25 sr. J 12,40; Iz 44,22; 55,7]. U pohanů [Sk 15,3] jde prakticky o odvrat od model a obrat k Bohu [Sk 14,15; 15,19; 1Te 1,9], od moci ďábelské a temností k světlu [Sk 26,18], u Židů od nepravostí [Sk 3,26] ke Kristu [Sk 9,35; 11,21; 2K 3,16]. Někde jsou spojeny oba výrazy: pokání a obrácení [Sk 3,19]. Že jde nikoli jen o vlastní rozhodnutí, ač ne bez vlastní osobní účasti, [člověk se vůči Boží nabídce a ponoukání může zatvrdit: Mt 13,15; Mk 4,12; Sk 28,27 sr. Iz 6,9n; Mt 23,37], je vidět na formulaci Sk 5,31; 11,18; Ř 2,4; 2Tm 2,25 a zvláště 1Pt 2,25: „obráceni jste ku pastýři duší svých“ [sr. Pl 5,21; Mal 3,17n; Ez 34,16]. S obrácením souvisí shlazení hříchů [Sk 3,19; 26,18; Jk 5,20], protože o. znamená návrat z odcizenosti a vzdálenosti od Boha [1Pt 2,25] do obecenství s Bohem skrze Krista [sr. 2K 3,14-18].

Praví-li se u L 1,17, že Jan Křtitel „obrátí srdce otců k synům“ [Mal 4,5n], myslí se tím sotva jen návrat pokoje do rozvrácených rodin [Mk 9,12], nýbrž spíše naplnění proroctví z Iz 29,22n a 63,16. Praotcové se nebudou muset stydět za své nábožensky degenerované potomky; neboť přijetím Krista bude navázáno spojení věřících s patriarchy [Godet].