Knížata, kníže

Knížata, kníže. Ve SZ jde většinou o politické nebo vojenské vůdce [Jb 29,7nn], hlavy pokolení [Nu 1,1] nebo rodu. Původně tu šlo patrně o vážené občany, z nichž se postupem času stala knížata měst [1Kr 22,26], podléhající králi a tvořící pomocníky královy [Jr 36,12nn]. Časem se v jejich rukou soustředila nejvyšší moc. Také v čele navrátilců z Babylona stál z počátku světský kníže [Ezd 1,8], jehož hlavní povinností však bylo pečovat o bohoslužbu [Bič I., 299 sr. Ez 45,17]. Poexilním ideálem byl nikoli král, nýbrž kníže [Ez 45,8n.18].

V NZ Kraličtí slovem k. překládají několik řeckých výrazů, z nichž nejdůležitější je archón – vládce, často ovšem v oslabeném významu: předák. Tak se mluví o k. čili vládcích tohoto věku [1K 2,6 sr. Tt 3,1], a často v rozmanité obměně o k. židovských [Mt 9,18; L 14,1; 18,18; J 3,1; 7,26; 12,42; Sk 3,17; 23,5 a j.]. Mluví-li se o „k. školy“, bývá podkladem jiné, byť příbuzné slovo, označující představeného synagogy [Mk 5,36; L 13,14; Sk 18,8.17]. Mt 2,6 je podkladem jiný výraz pro vladaře [hegemón], Zj 18,23 pro velmože [megistan], Sk 28,7 stojí prosté „první“. – Mluví-li se o k. čili o vladaři [archón] ďáblů čili démonů [Mk 3,22; Mt 9,34, sr. „k. světa tohoto“ J 12,31; 14,30; 16,11, sr. Ef 2,2, snad i 1K 2,6.8], je to výrazem představy, že démonské bytosti jsou organisovány v jakési říši, jež má svého vladaře a jež je protikladem a nepřítelkyní *království Božího. Ježíš své mocné činy chápe jako vítězné nájezdy do této říše a předzvěsti jejího blízkého pádu a tedy i jako vlom království Božího [Mt 12,28, sr. 12,24]. Stejná myšlenka se ozývá i v epištolách Pavlových, sr. *Knížatstvo.

Někdy se slova k. v Kralické bibli užívá i o Ježíši Kristu. [Sk 3,15 a 5,3] se tím překládá slovo archégos, které jinde [Žd 2,10; 12,2] je přeloženo „vůdce“ a které znamená „vládce“, „vůdce“, ale mívá přitom spodní význam „průkopník“, „zakladatel“. Ježíš Kristus první přemohl smrt a je tedy průkopníkem života [Sk 3,15 sr. „prvorozený z mrtvých“ Ko 1,18; Zj 1,5 sr. Ř 8,29], prorazil nám cestu ke spáse Žd 2,10, k víře Žd 12,2. – „K. pastýřů“ 1Pt 5,4 je překladem titulu „vrchní pastýř“ nebo „velepastýř“ [archipoimén]. Tento titul vybavuje staré představy o Mesiáši jako pastýřském králi [sr. Iz 44,28; Jr 3,15; 23,4; Ez 34,23; 37,24], ale zároveň zdůrazňuje: není jiného pravého pastýře, dokonce arcipastýře mimo Ježíše Krista! [sr. J 10,2-16].