Host (cizinec, příchozí)

Host, cizinec, příchozí. Cizinci měli ve starověku dvojí na pohled protichůdné postavení. Na jedné straně byli představiteli neznámého a pravděpodobně nepřátelského světa, byli „nepřátelé“ a snad i nositelé nebezpečných nadpřirozených sil. Na druhé straně však stáli pod zvláštní ochranou božstev, a byli-li určitými ustálenými formami přijati do svazku pohostinství, těšili se mimořádné, přímo privilegované péči a ochraně se strany svých hostitelů [Jb 31,32]. To se jevilo i v Izraeli, a udrželo se to na východě až podnes na př. mezi arabskými beduiny, proslulými svou pohostinností. – Pohostinnost byla předpisována i ustanoveními Zákona, jak je zřejmé z Lv 19,33.34. Cizinec se nesměl nechat dlouho doprošovat o přijetí. Spíše to mělo být pokládáno za milost, když k němu zavítal [Gn 19,3; Sd 19,5n.20]. Rychle měl býti předložen nejlepší pokrm a při jídle sám hostitel mlčky posluhoval, aniž se sám zúčastnil hostiny. Hostící hospodář doprovodí nakonec své hosty na hodný kus cesty [Gn 18,16]. Lot raději obětoval své dcery, než by byl vydal cizince, které přijal do domu [Gn 19,8; sr. Sd 19]. Porušení pohostinství bylo pokládáno za hanebnou nepravost, zasluhující přísné pomsty [Gn 19,4n; Sd 19,22-24; 2S 12,4n]. V době NZ se farizeové uráželi nad tím, že Ježíš přijímal pohostinství publikánů [L 5,27-32; 19,7]; to proto, že nabídnutí i přijetí pohostinství zakládalo zvlášť těsný vzájemný vztah mezi lidmi, a publikáni byli považováni za vyvržené z Izraele. Ježíš však právě k nim přicházel jako lékař [Mk 2,17] a přítel [Mt 11,19], což projevoval i tím, že přijímal jejich pohostinství.

Prvotní křesťané nezůstali co do pohostinnosti za Izraelem. Milosrdný Samaritán byl zde vzorem. Nepřijetí příchozího bylo pokládáno za provinění proti Kristu [Mt 25,43]. Apoštolové horlivě nabádali k pohostinnosti [Ř 12,13; Žd 13,2]; na biskupu se žádá, aby byl příkladem křesťanské pohostinnosti [1Tm 3,2]. Příležitosti k pohostinnosti bylo v prvotní církvi velmi mnoho zvláště v době, kdy křesťanští kazatelé nesli evangelium od města k městu a kdy pronásledování zbavilo mnohé nejen zaměstnání, ale i výživy a domova. Pohanství žaslo nad prvokřesťanskou pohostinností. Vyskytly se pověsti, že „se křesťané poznávají podle tajných znamení a že se milují dřív, než se znají“ [Minutius Felix]. Ovšem, že se našli i takoví lidé, kteří zneužívali křesťanské pohostinnosti, takže starokřesťanský spis zvaný Učení 12 apoštolů [Didaché] v 11. kap. přináší rozličné pokyny, jak takovému zneužívání čelit. *Pohostinu, pohostinný.

Doplněk: *Pocestný.