Zůstati, zůstávati

Zůstati, zůstávati, setrvati na místě [Ex 16,29; 24,14; Nu 31,19 a. j.], setrvati v určitém stavu [Ž 51,6; L 1,22; Ř 6,1 a j.], přenocovati [Gn 24,23; Sd 19,9; L 19,5; J 1,39n a j.], bydliti [2S 11,1], zůstati na živu [Ex 8,31], zbýti [Ex 10,26; 29,34; Lv 7,16n; 8,32; 1Kr 19,10; 2Kr 4,43; J 6,12 aj.], smluviti se vespolek [Jb 2,11], ‚z. v Zákoně‘ [Dt 27,26] = plniti Zákon, a pod.

Bible staví proti proměnlivosti a pomíjitelnosti člověka a pozemských věcí neproměnlivost a věčnost Boha a toho, co Bohu náleží a k Bohu přísluší. Hospodin sám zůstává, trvá na věky [Ž 102,13; Dn 6,26]. To platí také o jeho slovu [Iz 40,8, sr. Žd 1,11; 1Pt 1,23.25], jeho radě [Ž 33,11], jeho spáse [Iz 51,6], jeho spravedlnosti [Ž 22,4; 111,3; Iz 51,8; Jr 12,1], jeho věrnosti [2Tm 2,13] a pod. Ale ani spravedlnost zbožných nepomíjí, pokud mají libost v Božích přikázáních [Ž 112,3.9]. Totéž platí o jejich *dědictví [Ž 37,18; sr. Dn 12,13].

V NZ-ě se praví nejen o Bohu, ale i o Kristu, že zůstává na věky [J 12,34]. Duch Boží při křtu zůstal na něm trvale [J 1,32]; byl tedy víc než proroci, kteří byli naplňováni Duchem jen občasně, aby mohli vyřizovat své prorocké úkoly. Otec přebývá, zůstává v Synu a Syn v otci [J 14,10]. Jeho kněžství zůstává na věky [Žd 7,24, sr. v. 3]. Podobně zůstává, trvá vše, co nějak s Kristem a jeho dílem souvisí a z něho vychází: pokrm k životu věčnému, který dává Syn [J 6,27], víra, naděje, láska [1K 13,13], NZ služba spravedlnosti na rozdíl od SZ pomíjející služby, prostředkující odsudek [2K 3,9nn].

Věřící zůstávají v Kristu [J 15,4-7; 1J 2,6. 27n; 3,6.24, sr. J 6,56; 14,20] a Kristus ve věřících právě tak jako věřící přebývají, zůstávají v Bohu [1J 4,16, sr. 2,24] a Bůh v nich. Jde tu o vyjádření nejužšího obecenství, založeného na lásce [J 15,9: „Zůstaňte v milování mém“ – udržte si mou lásku]. Praktickým důsledkem tohoto zůstávání v Kristu je plnění jeho příkazů [J 15,9n.12n; 1J 3,24], plná radostnost [J 15,11], jakou měl na tomto světě Kristus [sr. J 14,27; 17,13; 1J 1,4; 2J 1,12], vyslýchání modliteb [J 15,7, sr. 14,13n] a takový odpor k hříchu, že svévolné hřešení je vyloučeno [1J 3,6]. Jan toto zůstávání v Kristu přirovnává k zůstávání ratolesti na vinném kmeni. Je to totéž, co Pavel vyjadřuje formulí ‚v Kristu‘ [viz heslo *Kristus, str. 357n] nebo co Jan popisuje jako zůstávání slova, věčného života, lásky Boží, pravdy, pomazání, semene ve věřících [J 5,38; 15,7; 1J 2,14; 3,15.17; 2J 1,9; 1J 2,27; 3,9] nebo jako zůstávání věřících v lásce [J 15,9n], v světle [1J 2,10], v učení Kristovu [2J 1,9]. Na druhé straně však ti, kdo nevěří v Krista, zůstávají ve tmě [J 12,46] a ve smrti [1J 3,14, sr. J 3,36; 9,41].

Někdy má sloveso z. význam vytrvati při něčem, na př. ve smlouvě Žd 8,9 [sr. Jr 31,32], v zachovávání Zákona [Gn 3,10, sr. Dt 27,26], ve vytrvalém přemýšlení, uvažování o něm s úsilím jej naplnit [Jk 1,25, sr. Dt 6,6nn; Ž 1,2; J 8,31]; vytrvati při někom [L 22,28], setrvati [Ř 6,1; 11,23; Ko 1,23], horlivě se zúčastniti, věnovati se [Sk 2,42].

F 3,16 překládá většina novějších vykladačů podle spolehlivějšího řeckého textu, než měli před sebou Kral. : „Jen tolik: jak daleko jsme již postoupili, v tom směru kráčet“, nebo, podle J. B. Součka: „Jen abychom stáli pevně v tom, k čemu jsme již dospěli“. To, co nám Bůh již dal poznati ze své pravdy a okusiti ze své lásky, má ovšem význam, a to veliký: je to zaslíbení ještě větších jeho darů budoucích a ovšem i závazek státi pevně v poznané pravdě a kráčeti neúchylně směrem, jenž nám byl ukázán [J. B. Souček, Výklad F, str. 66n]. Řecký text, který měli Kral., lze s Hejčlem překládati takto: „Jenom buďme v tom, k čemu jsme [již] dospěli, jedné mysli a podle téhož pravidla kráčejme dále!“ ‚Zůstávající‘ ve smyslu trvalý v Žd 13,14; 1J 3,15. Podobné má být láska bratrská trvalá [Žd 13,1]. Žd 4,9 překládá Žilka: „Zůstává tedy ještě v platnosti sobotní odpočinek [řecky: sabbatismos] pro lid Boží“. Jozue dovedl Izraele do země zaslíbené, ale nikoli do nebeské vlasti. Do této vlasti, do odpočinutí, jehož předobrazem byla sobota, dovede teprve Ježíš Kristus [sr. Zj 21,3n]. – Žd 10,26 překládá Škrabal: „Když jsme přijali jasné poznání pravdy, a dobrovolně hřešíme, nemáme už vyhlídku na oběť za hříchy“ a vykládá: „Kdo zapře Krista a jeho oběť, nenajde již jiné oběti, která by smyla jeho hříchy a zprostředkovala mu vstup do nebe“.

Ostatní místa jsou srozumitelná ze souvislosti.