Vražda, vražed(l)ník, vražed(l)ný

Vražda, vražed(l)ník, vražed(l)ný. Podle bibl. podání hned po potopě vydal Bůh ustanovení, že skrze člověka bude vylita krev toho, kdo vylil krev člověka [Gn 9,6], s odůvodněním, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Krevní mstitel, nejbližší příbuzný zavražděného, měl za povinnost zabíti vražedníka [Nu 35,19]. Jestliže však ten, který někoho zabil, dostihne *města útočištného, byl na čas chráněn před krevním mstitelem v tom případě, když se dopustil zabití neúmyslně [Nu 35]. Šlo-li však o skutečného vraha, nepomohlo mu nic, že se chytil oltáře. Měl býti od něho odtržen a vydán smrti [Ex 21,14; sr. 1Kr 2,28-34]. V útočištném městě byl uprchlík podroben výslechu, při čemž ho museli aspoň dva lidé usvědčiti z vraždy [Nu 35,30; Dt 17,6]. Byl-li usvědčen z úmyslné vraždy, nebylo od něho přijato žádné výkupné [Nu 35,31]. Byl odevzdán krevnímu mstiteli [Nu 35,19.31; Dt 19,12]. Dokázal-li svou nevinu, bylo mu poskytnuto právo asylu do smrti nejvyššího kněze. Potom už krevní mstu nebylo lze uplatnit. Podle Ex 21 ubití svobodného člověka k smrti bylo trestáno smrtí [v. 12], stejně jako úmyslná vražda [v. 14], za ubití otroka následoval trest, jestliže následovala smrt ihned [v. 20]; zemřel-li však až za několik dní, byl vrah beztrestný [v. 21]. Zabil-li někdo svobodného člověka neúmyslně, mohl hledati útočiště v nejbližším vyhrazeném městě [v. 13].

Ten, kdo olupuje svého otce, je podle Př 28,24 *tovaryšem vražedníka [sr. 19,26; Mk 7,11]. Podle Př 29,10 v-ík nenávidí *upřímného. Sr. Sapientia 2,12: „Protož úklady čiňme spravedlivému, nebo nevhodný jest nám, a na odpor se staví skutkům našim; k tomu vyčítá nám hříchy proti Zákonu a roznáší hříchy obcování našeho“ [2K 6,14]. Podle 1J 3,15 je v-íkem i ten, kdo nenávidí svého bratra [sr. Mt 5,21n]. Neboť vražda má sídlo v srdci [Mt 15,19; Mk 7,21], je skutkem těla [Ga 5,19.21] a prozrazuje příbuzenství s ďáblem, který je vražedníkem od počátku [J 8,44; sr. 1J 3,12; Gn 3,1; 1J 3,8; Ř 5,12]. Není divu, že 1Pt 4,15 považuje téměř za samozřejmé, že křesťan nebude trpět jako vražedník nebo zloděj nebo zločinec a pod., proti nimž stojí Zákon [1Tm 1,9; sr. Desatero, jehož postup je v seznamu neřestí přibližně zachováván]. Ve Zj 9,20n; 21,8; 22,15 stojí vražedníci v jedné řadě s modláři, traviči, smilníky, zloději, zbabělci [Kral. „strašlivými“], nevěrnými, poskvrněnými [Kral. „ohyzdnými“], čaroději, lháři, necudnými a pod., pro něž je připravena druhá smrt, ohnivé jezero.

V Ž 26,9; 55,24; 59,3; 139,19 se mluví doslovně podle hebrejštiny o mužích krve, lidech, kteří prolévají krev; Ez 22,2; 24,6.9 je označen Jerusalem jako město krve [sr. Ez 23,37; Iz 1,15.21; 4,4]. Snad se tu myslí jednak na vraždu, spáchanou na Zachariášovi [2Pa 24,21; Mt 23,37; L 13,34], jednak na krutost tehdejšího panstva [sr. Mi 3,10n; Iz 1,17.23; Ab 2,12]. U Na 3,1 jde o označení Ninive. Assyrské pomníky dotvrzují toto označení: vidíme na nich zajatce, za živa napichované na koly, stahované z kůže, stínané, vláčené k popravě na řetězech, zavěšených na jejich rtech, oslepované samotnými králi, zavěšované na křížích a pod.