Umírající, umírání, umírati, umříti

Umírající, umírání, umírati, umříti. O biblickém názoru na smrt viz hesla *Smrt, *Smrtelný. SZ sice ví, že umírá moudrý i *blázen [Ž 49,11; Kaz 2,16], ale zná rozdíl mezi způsobem umírání člověka ničemného, který byl bez soudního procesu zavražděn [2S 3,33n] anebo umírá v hořkosti ducha [Jb 21,25], a umíráním v plné síle, spokojenosti a klidu [Jb 21,23, sr. v. 13]. Balám touží po tom, aby umřel smrtí spravedlivých [Nu 23,10], t. j. těch, kteří žili v přízni Boží, jako na př. Abraham, jenž dovedl spolehnout na Boží zaslíbení [Gn 12,1nn; sr. Iz 41,2; Ž 37,37]. Jb 4,21 mluví o těch, kteří umírají, ale ne v moudrosti. Za celý svůj život se nenaučili pravé moudrosti, aby pochopili smysl životních zkoušek. SZ ví také o předčasném umírání [Jb 22,16; Př 10,27; Kaz 7,17].

Také NZ vychází ze skutečnosti, že je všechněm uloženo jednou zemříti [Žd 9,27, sr. Sk 15,22]; přece však je mezi lidmi zásadní rozdíl: jedni přijímají smrt jako nevyhnutelný osud a jejich život se řídí heslem „Jezme a pijme nebo zítra zemřeme“ [1K 15,32], druzí žijí a umírají v Pánu [Ř 14,7n]. Jedni jsou jati bázní smrti [Žd 2,15], druzí mají jistotu, že ani smrt je nemůže odloučiti od lásky Boží [Ř 8,38]. Člověk žije buď pro Boha nebo pro smrt [Ř 6,13-23], takže o mnohých lze říci, že už během života jsou mrtvi [Mt 8,22; Ef 2,1.5; 5,14; Ko 2,13; 1Tm 5,6; sr. Ř 7,10.24 a J 5,21.25; Zj 3,2]. Rozdíl v lidském životě a umírání způsobil Kristus. On umřel ve prospěch hříšných a za hříšné [Ř 5,6.8; 1K 15,3; 2K 5,15; 1Te 5,10], a tak smrt ztratila pro ně svou ničivou moc [2Tm 1,10; Žd 2,14], svůj *osten [1K 15,55], jestliže jsou vírou spojeni s ním. Pak v nich žije Kristus [Ga 2,20]; s ním byli ukřižováni, s ním zemřeli Zákonu [Ga 2,19], jenž byl příčinou smrti [Ř 7,4nn]; s ním zemřeli hříchu [Ř 6,6], s ním také jdou vstříc ke vzkříšení [Ř 6,8nn; 8,11], ano už za svého pozemského života přešli ze smrti do života [J 5,24; 1J 3,14]. V tom smyslu praví J 6,50; 11,25n, že ten, kdo v něho věří, neumře, byť i tělesně umřel. Věřící se stal Kristovým majetkem; ani život ani smrt na tomto majetnictví Kristově nic nemění. Život i smrt věřícího stojí ve službě Pánu [Ř 14,7n]. A byť umíral jako mučedník, je blahoslavený, jestliže až do posledka vytrval věrně při Kristu [Zj 14,13; sr. 1K 15,18; 1Te 4,16]. Není divu, že věřící, který má před očima nerušené přebývání s Kristem, jež je zatím skryto v Bohu [Ko 3,3], považuje smrt za zisk [F 1,21.23, sr. Ř 8,18-30; 2K 5,1-8; F 3,9-14], a jest ochoten umříti pro jméno Pána Ježíše [Sk 21,13]. Neboť i svou smrtí oslavuje Boha [J 21,19].

Bez Krista ovšem čeká člověka smrt v hříších [J 8,21.24; Ř 8,13]. Evangelium, t. j. to, co se stalo v Kristu, je pro zatvrzelé smrtelnou vůní, jež způsobuje smrt [1K 1,18; 2K 2,16; 4,3n; F 1,28]; zůstávají ve smrti [1J 3,14; sr. J 3,36; 9,41; 15,22]; jsou za živa mrtvi [1Tm 5,6].

U L 15,24.32 se mluví obrazně o synu, který odešel z otcovského domova jako o člověku, který umřel a byl tedy pro otce ztracen. Oživl teprve tenkrát, když se vrátil k otci.