Svár, svárlivý

Svár, svárlivý. Tak překládají Kral. ve SZ-ě tři různé hebr. výrazy – nejčastěji mádón [Ž 80,7; Př 6,14; 10,12; 17,14; 18,19; 21,9; 22,10; 25,24; 26,21; 28,25; 29,22; Jr 15,10; Ab 1,3 a j.] -, jež však překládají také výrazy *nesnáz, *odpor, *rozbroj, *rozepře, *různice, *sváda a pod. Sr. také hesla *Hádati se, hádka, *Meribah, *Vody sváru. S. jako opak *pokoje, jenž byl podle bibl. názoru považován za hlavní složku blahoslaveného života jednotlivce i pospolitosti ve smlouvě Hospodinově, byl pokládán za jedno z největších zel, zvláště mezi bratřími, přáteli a příbuznými [Gn 13,8]. Zejména Př prohlašuje s. za zvláštní nebezpečí pro jakoukoli pospolitost [Př 19,13; 21,9.19; 25,24; 27,15]. Původce s-u nazývá člověkem nešlechetným [Př 6,12.14], hněvivým [Př 15,18; 29,28], převráceným [Př 16,28], vysokomyslným [Př 28,25], bláznem [Př 18,6], posměvačem [Př 22,10]. Kořenem s-u je pýcha [Př 13,10], nenávist [Př 10,12], láska ke hříchu [Př 17,19], a jen Bůh může skrýti člověka před svárlivými jazyky jako ve stanu [Ž 31,21]. Veleben je muž, který se nedá vyprovokovat k hněvu a dovede upokojit s. [Př 15,18; 17,14; 20,3; 25,8]. Iz 58,4 vytýká zámožným vrstvám, že využívají postních dnů k rozněcování s-ů, různic, rvaček a útisku pracujících. Jiní vykladači mají za to, že půst činí tyto lidi nevrlými a svárlivými, takže si svou špatnou náladu vylévají na svých podřízených, při čemž dochází i k násilnostem. Pro proroka je bolestné, že byl Bohem povolán k tomu, aby byl mužem s-u [Jr 15,10], a pro Boží lid, že se stal předmětem su mezi sousedy [Ž 80,7]. Ab 1,3 naříká před Hospodinem, že ho nutí, aby se díval na nepravost Judských, a dopouští, aby v zemi byli lidé, kteří vzbuzují s. a různici.

V NZ-ě jde o dva řecké výrazy: maché [sloveso machomai] = fysický boj, zápas; slovní boj, hádka [opak pokoje], a eritheia – činnost námezdníka; přeneseně: smýšlení námezdníka, pracujícího za denní mzdu [tak na př. Ř 2,8; 2K 12,20; Ga 5,20; F 2,3; Jk 3,14.16, kde Kral. mají výrazy *dráždění], tedy takové počínání, jehož cílem je jen bezprostřední vlastní prospěch. Na význam tohoto slova však snad působila i zvuková podobnost s eris = spor. Žilka na uvedených místech postupně překládá: osobivý, řevnivost, spory, osobní zaujatost. Je přirozené, že také NZ pokládá s. za úhlavního nepřítele pospolitostního života Kristových učedníků. Jeho kořenem je podle L 22,24-27 touha po významnosti, velikosti a moci, jež je neslučitelná s Ježíšovým příkladem a příkazem sebeobětovné, pokorné služby i těm nejmenším a nejbezvýznamnějším [Mk 9,33-37; 10,35-45] i poslušného nesení kříže [Mk 8,34]. S. je vypočítáván mezi charakteristickými znaky života bez Boha [Ř 1,29], pečování o *tělo a podléhání tomu, co z těla pochází [Ř 13,13n; 1K 3,3; Ga 5,20]. S. ničí pospolitost církve [1K 1,10nn; 3,3nn; 2K 12,20; F 2,3, sr. J 17,20nn]. Zvláště falešní učitelé, kteří ve starokřesťanské církvi vedli spory o slova a jejich domněle tajemný význam, rozsévali s. mezi věřícími [1Tm 6,4; 2Tm 2,23; Tt 3,9]. „Služebník Páně si nesmí libovati v boji, ale má býti vlídný ke všem, přístupný poučení, snášelivý ke křivdám, ve výchově odpůrců vlídný“ [2Tm 2,24 v Žilkově překladu. Sr. 1Tm 3,3; Tt 3,2]. Jk 3,14-4,2 varuje před závistí a žárlivostí, jež prozrazují rozdělené srdce a vedou k nelaskavým s-ům a bojům. Jk tu myslí nejen na s-y slovní, ale také sociální.

Všecky tyto výstrahy před s-y však neznamenají, že křesťan nemá a nemusí bojovat. Někdy dokonce budí dojem člověka, jenž všecko kolem znepokojuje [Sk 17,6]. Ale ve svém boji užívá jiných zbraní a pohnutky tohoto boje jsou jiné než sebeláska, závist a touha po moci. Viz heslo *Rytěřovati.