Voda

Voda patřila k nejcennějším statkům na Východě vůbec, v Palestině pak zvlášť [Př 25,25; Jr 17,8], protože průměr ročního deště činí 76 cm, a to ještě jen od měsíce dubna do října. V letním žáru bylo jediným osvěžením pro rostlinstvo rosa [Gn 27,28; Dt 33,13; Ž 133,3], pro lidi v. buď studniční nebo cisternová. Jen málokteré řeky palestinské mají vodu po celý rok [Jordán, Jarmuk, Jabbok, Císon], většina t. zv. potoků měla v-u jen v době dešťů. Není divu, že bible mluví o vodách nestálých [Jr 15,18; sr. Iz 58,11]. A tak všechno záleželo na tom, aby studnice byla dostatečně hluboká [našly se prastaré studnice přes 20 m hluboké], a cisterny pro dešťovou v-u dobře udržované, aby se z nich nadržovaná v. neztrácela [Jr 2,13]. Každá vesnice měla svou cisternu a každý dům svoji nádrž pro dešťovou v-u. Cisterny byly přikryty velkým kamenem. Zasypati cisterny nebo studně na východě znamenalo učiniti krajinu neobyvatelnou [Gn 26,15n; 2Kr 3,19.25; 2Pa 32,3n]. Bylo obecným zvykem v Orientě nechávati u cesty nádobu s vodou pro pocestné. Odepření v-y bylo přísně odsuzováno [Gn 24,17n; J 4,7]. Pro stáda ovšem musela být v. kupována [Gn 24,19nn; Nu 20,19]. Není divu, že nedostatek *studnic a cisteren vyvolával časté spory [Gn 26,15nn; Ex 2,16n] a že hojnost v-y byla symbolem požehnání mesiášské doby [Iz 58,11; dále sr. Iz 12,3; 55,1 s J 7,37n; 4,14]. Od nejstarších dob bylo zvykem umělé zavodňování pomocí primitivních vodovodů [Ez 17,7.10; „brázdy“]. Zvláště v římské době bylo založeno několik povrchových vodovodů, v nichž v. protékala z rybníků [2S 2,13; 4,12; Neh 3,16] nekrytými koryty. Ve starších dobách z důvodů vojenských byly stavěny podzemní chodby z měst k prameni mimo město, aby byl přístup k v-ě i v době obležení. Takové chodby byly nalezeny v Gezeru, [viz Bič I., 63], v Gabaonu, *Mageddu, Gibleamu, Rabbot Ammonu a v Jerusalemě [viz Bič I., 260n]. Je známo, že Joáb vnikl touto chodbou do Jerusalema [Kral. ‚žlabem‘, 2S 5,8]. Za obležení byla v. odměřována [odtud název ‚voda soužení‘ u Iz 30,20; sr. 1Kr 22,27], Čerpání v-y pro domácí potřebu bylo vyhrazeno většinou ženám [Gn 24,11nn; J 4,7]. Na daleké cesty byla brána v. v kožených vacích [Gn 21,14 mluví o ‚láhvici‘].

V. hořká, posvátná v. [Kral. ‚v. svatá‘] v hliněné nádobě, smíšená s prachem s podlahy svatyně [Nu 5,17n] a určená ke zjištění viny nebo neviny ženy, obžalované vlastním mužem z cizoložství, nebylo-li pro toto obvinění svědků. Zdá se, že šlo jen o případ podezření z mimomanželského těhotenství. Obviněná žena byla přivedena do svatyně, kde jí kněz odkryl hlavu, vložil do ruky suchou oběť z ječné mouky [t. zv. oběť horlivosti nebo řevnivosti, hebr. minchat k’ná’ót, Nu 5,18], avšak bez oleje a kadidla; sám pak držel v ruce hliněnou nádobu s hořkou v-ou [hliněná byla proto, aby ji po obřadu mohl rozbíti], jíž smyl proklínání, napsané na kusu kůže nebo papyru [Nu 5,19-22]. Prohlásil, že se ženě nic nestane, je-li bez viny; jestliže se však skutečně dopustila cizoložství, všecko prokletí, napsané na kůži nebo papyru, postihne její lůno a břicho. Žena na to řekla: Amen. Kněz jí dal vypíti hořkou v-u, načež pozdvihoval její oběť směrem k oltáři a její část hodil na oltář. Byla-li žena vinna, zhořkla jí voda v ústech a kletba se splnila. Neměla-li viny, v. nepůsobila. Žena byla prohlášena za čistou a byla schopna dalšího početí. Podstatou této praktiky „Božího soudu“ byla vlastně přísaha; šlo o starobylý symbolický úkon, jehož účinnost byla přenechána Bohu [Nu 5,11-31].

V. živá [J 4,10-14; 7,38], pramenitá, tekoucí [Lv 14,6], která nikdy nevysychá. Obrazně se živou v-ou míní dary Ducha sv., kterými je obdařen každý, kdo věří v Ježíše Krista, netoliko ke své spáse [J 4,14; 5,24nn], nýbrž i ku pomoci jiným, „tak aby šlechetným obcováním, činěním i napomínáním i jiným k dobrému sloužili, padlé pozdvihovali a užitky srdce svého jako řeka i jiné zalévali“ [Kral. v Poznámkách]. Sr. J 6,35; Iz 44,3; 55,1; 58,11; Jl 2,28; Zj 7,17; 21,6.

V. života [Zj 22,17], v podstatě totéž co v. živá, t. j. obrazné popsání Ducha sv., který žíznící po milosti Boží [sr. Mt 5,6] a po spasení osvobozuje od hříchu a tudíž i smrti, a to skrze Ježíše Krista, jenž je dárcem života. Sr. Iz 55,1; Za 13,1.

V. očištění, očišťování [Nu 8,7; 19,9. 13.21; 31,23]; očistná v., jež patřila mezi nejdůležitější prostředky kultického očišťování. Zvláště kněží se museli povinně umývat před bohoslužebnými obřady [Ex 30,17nn]. „I roucho se přepralo nebo obléklo jiné [Gn 35,2]. V určitých případech se účinek v-y zesiloval přidáním popela z červené jalovice, která se spálila s cedrovým dřevem, *yzopem a karmazínem [červcem dvakrát barveným, Nu 19]. Touto ‚svěcenou‘ v-ou se očišťovalo vše, co přišlo do styku s mrtvolou, třetí a sedmý den. Při vyléčeném malomocenství se uzdravený po mnoha jiných obřadech též pokropil jakousi červenou v-ou, jenže zde se do ní nechala nakapat krev jednoho vrabce a pak se v ní omočilo cedrové dřevo, yzop a karmazín [Lv 14,4nn]. Máme tu jistě ohlasy velmi starých obyčejů, které se uchovaly, aniž je kdo dovedl vysvětliti. “ [Bič II., 138n]. Ale ještě Ez 36,25nn užívá obrazu kropení v-ou k popisu očištění, které způsobí Hospodin.

O úlitbě v-y čteme v 1S 7,6. Snad byla symbolem zármutku nad hříchem [sr. Ž 22,15] anebo bezmocnosti [2S 14,14]. – Při novoroční slavnosti byla slavnostně nošena v. do jerusalemského chrámu a vylévána k oltáři za vytrubování a klanění. Tímto symbolickým aktem se snad měla zajistit potřebná vláha [Bič II., 162].

V-y sváru, odpírání. *Meribah [Ex 17,1-7]. O jiné místo jde snad v Nu 20,3.13.24; 27,14; Dt 32,51; Ž 106,32; Ez 47,19; 48,28; sr. Ž 81,7; 95,8n. Leželo někde u Kádes Barnea.

U J 3,5 je v. symbolem křtu. Ježíš tu patrně myslí na křest Janův, který křtil v-ou ku pokání [Mt 3,11]. Pokání tu znamenalo naprostý odvrat od dosavadního způsobu náboženského myšlení i života, jak mu rozuměli zbožní lidé doby Ježíšovy; nejde tu jen o lítost nad osobními vinami a odvrat od základního směru, jímž kráčel tehdejší veřejný náboženský život, a o návrat k Bohu; odvrat od spoléhání na to, že člověk pochází z Abrahama, že se zúčastňuje Bohem předepsaných bohoslužeb, že má Zákon i zaslíbení, slavné náboženské dějiny a proslulou theologickou tradici [Mt 3,7nn]. Voda tu znamená pochování a potopení ne toho, co doposud platilo za špatné, nýbrž právě toho, co doposud platilo za nejlepší. Nikodém se musí podrobit tomuto křtu dříve, než může být pokřtěn Duchem svatým k novému životu. V. je průchodiskem, Duch je vstupem do království Božího. *Vinař, víno.

1J 5,6.8 v souvislosti s důkazem, že Ježíš Kristus, a nikoli gnostické tajemné obřady [mysteria], jest jedinou cestou k věčnému životu, praví, že Ježíš Kristus přišel skrze v-u a krev. Nejen s v-ou, ale s v-ou a krví. V. tu je obrazem Ježíšova křtu [J 1,31.33n], krev symbolem výkupné smrti na kříži [J 1,29]. Obojí pak je polemikou proti gnostikům, kteří učili, že ve křtu Kristus sice vstoupil na Ježíše, ale před utrpením a smrtí jej opustil, protože trpícího Mesiáše – Boha pokládali za rouhání a nutnost smírčí smrti neuznávali. 1J však prohlašuje smrt Kristovu za něco vyššího než křest. Proto zdůrazňuje: „Nejen s v-ou, ale s v-ou a krví“. Je to téměř totéž, co symbolicky naznačuje J 19,34, kde v. a krev jsou důkazem výkupné a smírčí smrti Kristovy. Při tom snad jde o poukaz na křest a večeři Páně, křest jako působivé, základní, očistné uvedení do nového života [J 3,3nn], sv. večeře Páně jako vrcholná, hříchy odpouštějící oběť [1J 1,7; J 6,51. 53-58; 15,2n]. Proti gnostickým mystériím staví 1J křesťanské svátosti, jež výkupný život Ježíše Krista zpřítomňují, ovšem jen pod svědectvím Ducha sv. Má tedy 1J tři svědky [sr. Mt 18,16; 2K 13,1] pro pravdu evangelia: Ducha, vodu a krev [1J 5,7n], kteří však ve skutečnosti jsou jedno, protože v. a krev bez Ducha sv. nepůsobí. V. a krev odkazují na Ducha sv. a Duch sv. potvrzuje svědectví v-y a krve.