Přikázaní (nvč. = přikázání)

Přikázaní (nvč. = přikázání), přikázati, ve smyslu nařízení, vydaného od oprávněné autority [*Mandát]. Ve SZ jde většinou o překlad hebr. misvá [= předpis, na př. Ex 16,28; 20,6; Lv 27,34; Nu 15,40; Dt 4,2; 7,9; aj., 1S 13,13; 2Kr 2,3; Jb 23,12; většinou v žalmech; Př 3,1; 4,4; 6,20.23; Kaz 12,13; Iz 48,18; Mal 2,4:], sává [= příkaz Ex 6,13], chukká [= ustanovení, Lv 18,3; 1Kr 3,3], pikkúdim [= rozkazy; to, co bylo uloženo 2 19,9; 103,18; 119,15.63.69.78.100.104.173], pé [= ústa, výrok, rozkaz Nu 14,41] a j. Příslušná slovesa jsou většinou sává, 'ámar, dábar a j. Může jít při tom o nařízení lidská [krále, Mojžíše 2S 18,5; Lv 9,5], při čemž Kral. raději užívají výrazů rozkaz [2Pa 35,10], rozkázaní [2Pa 29,25; 35,16], nařízení [Dn 3,12], poručení a pod., kdežto výrazy přikázání, přikázati vyhrazují většinou pro Boha. Jde přitom o jednotlivé příkazy SZ Zákona [Ex 15,26; Dt 10,13; 27,10; 2Kr 17,13], což je patrno zvláště tam, kde se vyskytuje přikázání pohromadě se Zákonem, na př. Ex 24,12; Joz 22,5. Oblíbeným výrazem pro plnění příkazů Božích je „ostříhati p.“ [Dt 8,1.2.6.11; 26,18; 1Kr 8,58 a j.]. Židovští učitelé Zákona tvrdili, že v Pentateuchu je 613 p., 365 zápovědí a 248 příkazů, jež začínají slovesem „čiň!“ Tím se stalo zachovávání těchto ustanovení velmi složité a obtížné. Mi 6,8 se sice snažil shrnouti všechny povinnosti člověka ve tři jednoduché příkazy a naučná literatura SZ se pokoušela o krátkou summu všech přikázání [Kaz 12,13], ale židovští bohoslovci přesto trvali na tom, že pochopení ducha Zákona nesmí vést k opomíjení jednotlivých příkazů, a věřili, že je možné, aby člověk všecka vypočítaná p. zachovával [sr. Mt 19,20; L 15,29]. Pro prostého však a pod tíhou denních starostí stojícího člověka bylo takové zachovávání všech příkazů nemožné, protože je ani nemohl znát.

NZ řeckým entolé označuje jak Zákon, zvláště *Desatero [Mt 5,19; Mk 10,17nn; L 23,56], tak mojžíšovská ustanovení [Mk 10,5; J 8,5]. Ježíš bral a učil brát p. Desatera naprosto vážně [Mk 10,17nn] jako podmínku vejití do života [Mt 19,17]. I u Mt 5,19, kde Ježíš mluví o „nejmenších“, t. j. nejméně závažných p-ch [podle pojetí zákoníků, kteří mluvili o lehkých a těžkých, t. j. důležitých p-ch], je míněno Desatero. Ježíš ovšem jako mesiášský Zákonodárce prohlubuje význam jednotlivých p. Desatera [Mt 5,21nn] a vytýká současným bohoslovcům, že svými ustanoveními, přijatými z tradice [řecky paradosis Mt 15,2; Mk 7,3.5.8n.13], zlehčují [Mt 15,6], ruší [Mk 7,9.13], přestupují [Mt 15,3] přikázání Boží. Na otázku po velikém, prvním, t. j. nejdůležitějším p. v Zákoně odpovídá, že jsou v podstatě dvě [Mk 12,30n], jež však tvoří organickou jednotu [Mt 22,39; „druhé je podobné“, řecky: homoia, Žilka: „Druhý (příkaz) je s ním stejný“]: milování Boha všemi silami a dary a milování bližního. Láska k bližnímu plyne z lásky k Bohu a je příležitostí, jak uplatnit a vyzkoušet lásku k Bohu. Jde tedy o dvojjediné přikázání, na němž „visí“ [Kral. : záleží] celý Zákon i Proroci [Mt 22,40]. Ježíš tu vyzdvihuje to, co znal i zákoník [Mk 12,32n; L 10,27], který si denně opakoval Dt 6,4n a Lv 19,18 pokládal za shrnutí druhé desky Desatera. Avšak v současné rabínské literatuře se vyskytuje spojení těchto dvou příkazů jen ojediněle.

P. ve smyslu pověření, uložení, úkol: nejde o rozkaz, jemuž je nutno se podrobit proti vlastní vůli, když Ježíš praví u J 10,18, že vzal přikázání od Otce, aby položil duši svou [= dal svůj život], anebo když podle J 12,49n vyřizuje na základě pověření [doslova: přikázání] Otcova jeho vzkazy, jež přinášejí věčný život, anebo když podle J 14,31 jedná tak, aby svět poznal, že Syn miluje Otce. Jde tu vždy o určení a zmocnění, pramenící z otcovské Boží lásky, jímž se Syn dobrovolně podrobuje [sr. J 15,10].

V podobném smyslu, ale s větším důrazem na imperativní složku [ve smyslu příkaz, povinnost] mluví Ježíš o novém p., jež dává svým učedníkům. Mají se milovati vespolek. Nové na tomto příkazu je jeho zdůvodnění: jako je Ježíš miloval, tak se mají milovat navzájem [J 13,34] a tak se stát pokračovateli jeho lásky. Láska Kristova je novým druhem lásky a příkaz k této lásce je tedy novým p-m [J 15,12.17], uskutečnitelným jen tomu, kdo si znovu a znovu dává posloužit Kristovou láskou. Zachovávání příkazů Ježíšových, t. j. jednání podle jeho vůle, jeho slova [J 8,51n, 55; 14,23; 17,6; sr. 1J 2,5], je důkazem a osvědčením lásky k němu [J 14,15.21; 15,10; sr. 1J 3,22.24; 5,2n; 2J 1,6]. Při tom jednotlivé příkazy nutno chápati jako různé stránky jediného p. lásky; ale zachovávání p. Ježíšových je možné jen tomu, kdo má osobní poměr lásky k němu. I v tom je jeho p. lásky nové.

U Pavla, který bojoval proti zákonictví jako cestě spásy, tvoří Zákon a přikázání vnitřní jednotu, při čemž Zákon je celek, p. pak jednotlivé příkazy Zákona [Mojžíšova]. Je to patrné na citovaném p. z Desatera Ř 7,7 [Ex 20,17], jež vybral proto, že zákaz „Nepožádáš“ vystihuje niternost hříchu, něco, co se odehrává v srdci. Zákon a jeho konkrétní příkazy jsou svaté, spravedlivé a dobré přesto, že vedou k poznání a oživení hříchu [Ř 7,9-13], a to proto, že vedou k touze po *ospravedlnění [Ř 7,24] z víry a z milosti. Bůh ve své spasitelné prozřetelnosti užívá Zákona a přikázání, jež samy o sobě nemohou vést ke spáse, jako přípravného prostředku na cestě k dosažení spásy v Kristu [Ř 5,1]. Neboť Kristus vymazal svým životem a smrtí zápis [dlužní úpis], svědčící proti nám právě ustanoveními Zákona [Ko 2,14]. Kristus svou smrtí zrušil Zákon jakožto usvědčující a zatracující obžalobu proti nám, protože sám naplnil spravedlnost, kterou Bůh vyhledává na člověku. Tím také odstranil přehradu [Kral. : hradbu] mezi Židy a pohany. Tato přehrada podle Ef 2,15 zakládala se v „Zákoně příkazů s nařízeními“ [Kral. : „Zákon přikázání v ustanoveních“ jež byla židovským výkladem Zákona]. Židé i pohané se tak dostali na jednu úroveň a v Kristu tvoří nového člověka [sr. Ko 3,10n], závislého jedině na milosti Boží, na Božím ospravedlnění. Toto ospravedlnění však vede k docela novému zachovávání Božích p., Boží vůle, jež Pavel nepřestává zdůrazňovat [1K 7,19]. Ovšem, základem a pohnutkou přitom je víra, účinkující láskou [Kral. : „víra skrze lásku dělající“, Ga 5,6]. To je projevem nového stvoření, způsobeného Kristem [Ga 6,15], Všecka p. se také Pavlovi soustřeďují v příkazu lásky k bližnímu [Ř 13,9; Ef 6,2]. Praví-li Pavel v 1K 14,37, že jeho rada o mluvení jazyky [nebo o chování žen ve shromáždění?] je p-m Páně, pak snad chce říci, že „dané pokyny jsou odvozeny ze slova Božího, které pochází od Pána a jehož obecná platnost je doložena tím, že se ho dostalo každé církvi. Není to tedy pouhá osobní autorita Pavlova, nýbrž autorita apoštolská, opřená o církev a její tradici, v posledku pak o samého Pána“ [J. B. Souček, výklad 1K, str. 156].

Také v Žd je Zákon a p. v poměru celku ke konkrétním jednotlivostem [Žd 7,5.16.18; 9,19]. P. znamená vždy některé ustanovení Zákona. Ale tato p. se ukázala býti tělesná, mdlá a neužitečná [Žd 7,16.18] právě příchodem Kristovým; stala se zastaralými, protože nedovedla přivésti člověka k dokonalosti.

Epištoly Janovy se obracejí proti falešnému učení gnostiků, kteří „poznání“ a mystické zůstávání v Kristu [1J 2,6] stavěli nad nejjednodušší povinnost věřícího: lásku. Proto tyto epištoly nepřestávají zdůrazňovat, že věřící musí svou lásku k Bohu projevovat láskou k bratřím [1J 4,20-5,3] a ostříháním p. [1J 2,3; 3,22; 5,3]. Pravá gnose [poznání] není dosažitelná bez pravého vztahu k p-m [1J 2,6.9]. Víra v Ježíše Krista je vždy spojena s milováním jedněch druhých [1J 3,23; 4,9nn]. Jako rozvinutí myšlenek z J 13,34 jest snad chápati 1J 2,7n; 2J 1,5. Na počátku křesťanského života slyšeli věřící přikázání o lásce; ale toto „staré“ p. je věčně nové. Podobně jako v janovských epištolách je tomu i ve Zj [3,8.10; 12,17; 14,12; 22,7.9.14] a v 2Pt [2,21; 3,2], ačkoli tu už máme přechod k době, kdy učení apoštolské bylo pokládáno za „nový zákon“.

V 1Tm 6,14 má p. snad smysl svěřeného příkazu, úřadu v církvi.

Přehlédneme-li biblické výpovědi o p. a přikazování, neujde nám skutečnost, že Boží p., shrnutá v Zákon, souvisí se *smlouvou Boží s Izraelem, jejíž předobraz byla smlouva s Noémem a jeho pokolením [Gn 6,18nn] a patriarchy. P. Boží jsou proto jiným výrazem pro zaslíbení, jak je patrno z Dt 5,27-32. Právě plněním Božích p. je smlouva s Bohem utvrzována, a jejich neplněním porušována [Lv 26,14n]. V NZ je tato smlouva uskutečněna v Ježíši Kristu, jímž Bůh uplatňuje své smluvní nároky na člověka. J 6,28n to vyjadřuje tak, že plnit p. [činit skutek Boží] znamená „věřit v toho, kteréhož on poslal“, v Ježíše Krista. Lze říci, že Ježíš Kristus je pro nás jediným svrchovaným příkazem Božím. *Rozkázati. *Soud. *Ustanovení. *Zákon.