Příjmy kněžské

Příjmy kněžské.

1. Desátky z desátků, t.j. jedno procento z úrody [Nu 18,26-28].

2. Každý třetí rok veškeré desátky [Dt 14,28; 26,12]

3. Výkupné pět šekelů z hlavy za prvorozeného, ať člověka nebo zvířete [Nu 18,16].

4. Výkupné nebo výplaty, zvlášť slíbené [Lv 27].

5. Z kořistí, zajatých jak z lidu, tak i z hovad [Nu 31,25-27]

6. Chleby posvátné, které se týdně vyměňovaly, maso z obětí zápalných, z obětí pozdvižení a sem i tam obracení [Nu 18,8-14; Lv 6,26.29; 7,6-10; 10,12-15].

7. Prvotiny z prvních úrod země, žita, vína a oleje [Ex 23,19; Dt 26,1-10]

8. Když se Izraelci usadili v Kanaanu, bylo rodinám kněžským přikázáno třináct měst útočištných i s předměstími [Joz 21,13-19].

Po rozdělení říše bylo Jeroboámem zřízeno kněžstvo „z lidu obecného“ [1Kr 12,31], které nebylo uznáváno pravověrnými kruhy z jihu. Jsou to t. zv. kněží výsostí [1Kr 12,32]. Na jihu pak dochází k centralisaci kultu za Joziáše r. 622 př. Kr. a kult se stává předním úkolem kněží na úkor zvěstování vůle Boží. Ukazuje to jasně polemika proroků proti kultickému pojetí kněžství.

Kněžství bylo všeobecně dědičné; čeledi kněžské v Dan [Sd 18,30] a v Sílo [1S 2,27n] kladly váhu na to, že jejich rodokmen sahá až k Mojžíšovi. Při svatyních bývalo více kněží; tak v Nobe 85 [1S 22,18]. Za Davida byli podle tradice kněží rozděleni na 24 třídy, kterým stál v čele nejvyšší kněz [1Pa 24,1-19; 2Pa 23,8; L 1,5]. Kněžími ponecháni pouze potomci Sádochovi, ostatní levité konali jen nižší služby chrámové, hlavně porážení dobytka k obětem [Ez 44,15]. Každá třída byla vždy týden ve službě [2Pa 23,18]. Po zajetí babylonském se uvádějí navrátivší jen ze 4 tříd [Ezd 2,36–38], ale záhy obnoveno rozdělení na 24 tříd. Nejvýše stojí nejvyšší kněz, za ním hned druhý kněz [2Kr 25,18], který snad je totožný se správcem domu Božího [2Pa 31,13; Neh 11,11] a s úředníkem chrámu [Sk 4,1; 5,24]. Na rozdíl od ostatního kněžstva byl velekněz zvlášť pomazán [Ex 29,7; Lv 8,12]. Jeho úkolem bylo přinášeti oběti v den smíření a s krví obětního zvířete vejíti do svatyně svatých [Lv 4,16n]. Jeho význačné postavení je patrno zvláště z Nu 35,28; Joz 20,6, kde je ustanoveno, že vražedník se v den veleknězova úmrtí smí vrátit beztrestně z útočištného města do svého bydliště. [Sr. Bič, II. 121.] Ústroj velekněze je popsán v Ex 28. Ve funkci velekněze vystupovali někdy i králové [1Kr 8,14]. V době poexilní ovšem zmizel král a velekněz se stal hlavou židovstva. Vedle kněží pak se objevují zákoníci, jejichž autorita jako vykladačů Zákona časem zastínila autoritu kněžskou.

V dobách NZ úřad nejvyššího kněze býval určován a někdy i rušen libovůlí cizích vládců; také politické vlivy zasahovaly. Kněz měl v době Ježíšově vedle velekněze a zákoníka celkem malou úlohu. Ježíš sice uznával kultické předpisy [Mt 8,4; Mk 1,44; L 5,14 sr. Lv 13,49], ale Samaritána staví nad kněze [L 10,31n] a sebe jako mesiášského krále staví výše než chrám [Mt 12,2-8]. Podle Žd 7 a 8 Kristus jako velekněz jedinou dokonalou a dostatečnou sebeobětí učinil kněžství zbytečným a podle 1Pt 2,5–9 kněžství přeneseno na církev [všeobecné kněžství], sr. Zj 1,6; 5,10.