Posměch, posměvač, posmívati se

Posměch, posměvač, posmívati se. Hebrejština má nejméně devět různých výrazů pro posměch a smích, aniž vždy činí rozdíl mezi radostným, nevinným smíchem a škodolibým, pohrdavým výsměchem. Naopak: většina z těchto výrazů má příchuť něčeho, co se nesrovnává s pravým vztahem k Bohu a k lidem [Př 17,7; 30,17]. Kaz 3,4 sice připouští, že je „čas pláče a čas smíchu“, ale Kaz 2,2; 7,3 naznačuje, jak o smíchu smýšlí ve skutečnosti. Smích pro SZ je totiž nejednou výrazem skutečné nebo domnělé povýšenosti [Př 21,24], převahy [na př. pštros podle Jb 39,18 se posmívá koni a jezdci, kteří ho pronásledují] a lepší zpravenosti, takže v poměru k Bohu a jeho lidu hraničí až na hříšné pohrdání v povýšenecké sebejistotě. Gn 17,17; 18,12.13. 15 má sice vyložit jméno Izákovo [hebr. jischák od slovesa sáchak – smáti se], ale v pozadí je odsouzení povýšeneckého a nedůvěřivého úsměvu nad Božím výrokem. Gn 21,6 překládají Kral. v souhlase se LXX hebr. kořen schk výrazy „radost učiniti“, „radovati se“ jako projev zbožné veselosti, ale tento verš je možno také chápat tak, že se Sára sama nyní stala předmětem nevěřícího posměchu. Ostatně je příznačné, že rabíni v midraších [výkladech] ke Gn a Ex hebr. schk uvádějí v souvislost s modloslužbou, proléváním krve a přestupováním předpisů o manželství. Tak vykládají zvl. Ex 32,6, kde Kral. hebr. „aby se smáli“ překládají „aby hrali“ [sr. Iz 57,4nn]. Hříšník je pro Izraelce současně posměvačem [hebr. lís, léš, Př 3,33n]: posmívá se všemu božskému [Ž 1,1; 119,51; Př 1,22; 19,28; sr. Jr 6,10], zesměšňuje hřích [Př 14,9, kde Kral. mají „přikrývá hřích“], není schopen nápravy [Př 9,7n.12; 13,1; 14,6; 15,12], takže blázen, opilec a posměvač jsou pro Izraelce příbuzné pojmy [Ž 39,9; Př 20,1; 24,9]. Zbožní jsou předmětem posměchu hříšníků, a to nejen tehdy, stíhá-li zbožné Boží výchovný trest [Jb 34,7; Ž 44,14n; 79,4; 80,7; 89,42; Pl 3,14; Ez 5,15; 23,32], nýbrž vždycky. Jejich zbožnost je jim směšná [2Pa 30,10; Neh 2,19; Jb 12,4; Ž 22,8n; 35,15; 109,25; 119,51; 123,4; Jr 20,7; 48,26n]. Bůh ovšem povýšenecké posměvače stíhá svými tresty [Iz 29,20]. Jednou z příčin pádu Izraelova je, že se *posmíval prorokům [2Pa 36,16] v bláhové sebejistotě [Iz 28,14-22]. Na druhé straně i bezbožní pro svou nepochopitelnou nadutost a falešné spoléhání na božstva nebo bohatství jsou předmětem posměchu zbožných a spravedlivých [1Kr 18,27; Jb 22,19; Iz 37,22; 2Kr 19,21], ale tento posměch je spojen se svatou bázní nad Božími soudy [Ž 52,7nn]. Bezbožnost, pýcha a rouhání je pro SZ člověka něco nepochopitelného a směšného.

Čtyřikrát se mluví ve SZ o smíchu [posměchu] Božím [sáchak: Ž 2,4; 37,13; 59,9; Př 1,26, kde je řeč o Boží moudrosti], ale tento smích je výrazem Boží naprosté vyvýšenosti nad hříšníky, kteří se vzpírají uznat jeho svrchovanost.

V NZ jde hlavně o slovesa gelán, katagelán [= smáti se] a ekmyktérizein [= posmívati se] a subst. gelós [= smích]. Všecky tyto výrazy lze správně pochopit jen na pozadí SZ zbožnosti. Když Ježíš řekl o Jairově dceři, že neumřela, ale spí, posmívali se mu ti, kteří byli shromážděni v domě, protože se domnívali, že jsou lépe zpraveni než on. Vyjádřili tak svou povýšenost nad Ježíšem a tudíž i nevěru [Mt 9,24]. Podobný význam má řecké myktérizein u L 16,14n. Farizeové se tu Ježíšovi posmívali nejen proto, že byli bohatí a že nesouhlasili s jeho tvrzením o výlučnosti bohatství a zbožnosti, nýbrž proto, že si byli jisti svou povýšeností a duchovní převahou nad Ježíšem. Jejich posměch byl výrazem jejich zatvrzelosti k Božímu zjevení v Ježíši Kristu. Stejně je tomu u L 23,35n, kde jde o naplnění Ž 22,7nn [sr. Mt 27,41; Mk 15,31]. Posměch patřil k mesiášskému utrpení Ježíšovu právě tak nerozlučně jako k utrpení SZ věřících [sr. Mt 20,19].

U L 6,25 vyslovuje Ježíš své *běda nad těmi, kteří se nyní smějí, protože jednou, až dojde ke konečnému rozhodnutí, budou kvílit a plakat. Ze souvislosti je patrno, že jde o ty, kteří nyní nepočítají s Bohem vážně, spoléhají na bohatství, v němž mají své potěšení, jsou nasyceni [v. 24] a netouží po spravedlnosti [sr. Mt 5,6; L 6,21; Jk 4,8nn]. Zato ti, kteří nyní pláčí, budou se smát, t. j. budou se radovat [Mt 5,4], protože se dočkají konečné spásy. Jde tu o navázání na Ž 126,2.