Poslední

Poslední, nejzazší, na př. věcně p. [Mt 5,26; L 12,59] nebo prostorově p. [Sk 1,8] nebo časově p. [2S 19,11; 23,1; Mt 12,45; 20,8.12; 27,64; L 11,26; J 7,37; 2Pt 2,20; Zj 2,19; sr. Mk 12,6.22] nebo konečně p. významem [Dt 28,44; L 14,9n; 1K 12,24], bezvýznamný. Ap. Pavel v 1K 15,8 připomíná v tomto smyslu, že jemu se ukázal Kristus nejposléze, t. j. naposledy jako *nedochůdčeti, protože je nejmenší z apoštolů a není hoden nazývati se apoštol. Současně však v tomto „nejposléze“ je obsažena skutečnost, že se Kristus od svého zjevení Pavlovi přestal už zjevovat, že tedy řada jeho zjevování po zmrtvýchvstání byla uzavřena. V 1K 4,9 Pavel ironicky poukazuje na blud Korinťanů, kteří se domnívali, že již vešli do království Božího. Pavel poukazuje na to, že o apoštolech tato výsada ještě neplatí. Bůh je doposud ponechal na podívanou celému světu a nechal je jako blázny, mdlé, opovržené až na konec [Kral. : „poslední“], kdy po všech ostatních, kteří skrze ně uvěřili, vejdou do království Božího. Ježíš radí, aby ten, kdo chce býti první, byl poslední a služebník všech [Mk 9,35, sr. 10,44], a vyslovil přesvědčení, že mnozí, kteří se domnívají být první, budou poslední a naopak [Mk 10,31; Mt 19,30; 20,16; L 13,30].

Často má výraz p. význam eschatologický [*Den c. d. *Eschatologie. *Konec světa. *Nejposlednější], t. j. označuje dobu, kdy Bůh sám zasáhne do běhu dějin patrným způsobem [Iz 2,2; 30,8; Dn 9,27; Oz 3,5; Mi 4,1; Ag 2,10]. Pro křesťany začaly tyto p. dny příchodem Kristovým [Žd 1,1; 1Pt 1,20], jenž je pm *Adamem [1K 15,45nn], a od té doby trvají. Základními znaky těchto *p-ch dnů jsou jednak vylití Ducha sv. [Sk 2,17], jednak obtížnost časů [Kral. : „nebezpečné časy“ 2Tm 3,1], vystoupení posměvačů [2Pt 3,3; Ju 1,18] a Antikrista [1J 2,18]. Zakončením těchto p-ch dnů bude charakterisováno podle Zj 15,1; 21,9 p-mi sedmi ranami, přemožením p-ho nepřítele – smrti [1K 15,26] a p-m zatroubením [1K 15,51], po němž dojde ke vzkříšení mrtvých, k soudu a spáse [J 6,39n.44.54; 11,24; 12,48; 1Pt 1,15].

Výraz „p. věci“ může označovat konec člověka, jeho konečný osud [Jb 8,7] nebo konečný výsledek snažení a života [Am 8,10, sr. Kaz 7,8; Dn 12,8] nebo i smrt [Dt 32,20]. Moudří proto uvažují o těchto p-ch věcech [Dt 32,29; Ž 73,17]. Ž 37,37 možno též překládat s Duhmem a Zemanem: „Pozoruj bezúhonného a hleď na upřímného [= dbej dokonalosti a hleď si upřímnosti], nebo muž pokoje má [šťastnou] budoucnost“ [sr. Jr 29,11].

O formuli „první a poslední“ viz *Alfa.