Heslo
Alfa
Alfa, první hláska řecké abecedy [*Alef], jejíž poslední hláska je omega [v hebr. tav Ž 119,169]. V hellenistických spekulacích byla někdy písmena abecedy symbolicky spojována se zvěrokruhem, jenž představoval astrální božstva, a to tak, že vždy dvě písmena – na př. první [alfa] a poslední [omega] – byla symbolem jednoho ze 12 zvířat ve zvěrokruhu. Celý systém pak vyjadřoval celek „světa“ [kosmos, aion]. Alfa-ómega se tak stalo symbolem božstva. V rabínských spisech výraz alef-tav znamenal celek. Zachovávati Zákon od alef po tav = zachovávati celý Zákon. Jindy alfa [alef] znamenalo to nejlepší [na oleji, mouce, víně atd.].
Ve SZ máme v Iz 44,6 [„Já jsem první, a já poslední“] to, co je v NZ na několika místech ve Zj v ústech Božích [1,8; 21,6], v ústech Kristových [1,17; 2,8; 22,13]. Chce se tím říci, že v Bohu [nebo v Kristu] je počátek i konec; že On je stvořitelem i dokonavatelem všeho, že z něho, skrze něho je všecko a že k němu všecko směřuje. Sr. „kterýž byl a kterýž jest a kterýž přijíti má“ [Zj 1,4; 4,8; 11,17]. Při tom je důraz na přicházejícím, na tom, že Kristus je také poslední, což dodává představě věčného Boha [Krista] dynamičnost, trvalý vztah k budoucnosti.