Poskvrna, poskvrniti

Poskvrna, poskvrniti. Nověji poskvrna, poskvrniti. Stč. p. = skvrna [Lv 13,2], vráska, vada; úhona. Člověk, zvíře bez p-y = bez vady, dokonalého vzrůstu [Lv 4,3.28; 2S 14,25; Pís 4,7; Dn 1,4; Mal 1,7n]. Poskvrniti ženu = znásilniti [Gn 34,5.13; Ez 18,6.11]. Poskvrniti lože = dopustiti se cizoložství [Gn 49,4, sr. s Gn 35,22; 1Pa 5,1]. Poskvrněná žena = znesvěcená, zbavená panenství [Lv 21,7.14]. Většinou však jde ve SZ o kultické vady, jež znečišťovaly tak, že vylučovaly z účasti na bohoslužbách anebo vůbec znemožňovaly bohoslužebný život, protože poskvrňovaly svatyni nebo chrám [*Čistý. *Nečistý]. To, co podle SZ poskvrňovalo, mělo v souhlase se starověkým názorem nějaký vztah k démonickému působení [na př. vše, co souviselo s pohlavním životem a jeho zrůdnostmi, Lv 12; 15; 18; snad také tělesné vady byly uváděny ve vztah k působení démonů] nebo k magii, hlavně však k cizím kultům [Nu 35,34; Jr 2,7.23; 7,30; Ez 20,30nn]. Tak poskvrňovaly dotek mrtvoly [Lv 21,1nn; Ez 4,14; 9,7], malomocenství [Lv 13 a 14], určité pokrmy [Lv 19,6nn; Dn 1,8; Oz 9,4] aj. Oltář, jehož kameny byly otesávány železnými nástroji, byl kulticky poskvrněn [Ex 20,25]. Kdo se dotkl něčeho, co poskvrňuje, byl nejen sám nečistý, ale jeho dotek a sama přítomnost kulticky poskvrňovaly [Lv 5,3; 15,31; 20,3; Nu 5,3; 19,20; sr. J 18,28; Sk 21,8; 24,6]. Ezechiel vytýká kněžím, že nečiní rozdílu mezi svatým a poskvrněným [Ez 22,26], že poskvrňují svaté věci [Ez 22,26, sr. Sof 3,4], svatyni [Ez 44,7]; lidu pak, že poskvrnil [= znesvětil] sobotu [Ez 20,13; sr. Ex 31,14; Iz 56,2.6]. Tak bylo poskvrňováno [= zneucťováno] i svaté jméno Hospodinovo [Ez 36,20; sr. Lv 19,12], takže i „ta země poskvrněna jest“ [Iz 24,5; sr. Ž 106,38; Jr 2,7; 3,1.2. 9]. Jr 23,15 vyčítá jerusalemským falešným prorokům, že svými prázdnými řečmi, jež vycházejí z vidin jejich srdcí, poskvrnili celou zemi. Proroci ovšem prohloubili obsah pojmu poskvrněnost a nečistota, takže zahrnoval především přestoupení Božích příkazů v oblasti mravní [Iz 1,15nn; 6,5; 24,5; 59,3; Oz 6,6.10; Ez 14,11, sr. Ž 89,32], a slibují jménem Božím, že vysvobodí lid ze všech poskvrn [Ez 36,25. 29].

NZ v zásadě přemohl ceremoniálně-kultické myšlení navázáním na proroky a hlavně pod vlivem Ježíšovým, a nahradil je myšlením nábožensko-mravním, což jest patrno i tam, kde ohled na křesťany původu židovského vedl k vydání určitých zásad pro křesťany původu pohanského [Sk 15,20]. Motivem tohoto usnesení byla bratrská láska podobně jako rady Pavlovy o požívání masa, obětovaného modlám [sr. 1K 8]. Ježíš jasně ruší všecky předpisy ceremoniálního zákona o tom, co poskvrňuje [řecky koinûn = činiti obecným, znečišťovati, znesvěcovati], t. j. vylučuje člověka z obecenství Božího výrokem, zaznamenaným u Mk 7,15nn [Mt 15,11.20]. Nikoli pokrmy, nýbrž zlé myšlenky, necudnosti, cizoložstva, vraždy, krádeže, lakota, zloby, lest, nestřídmost, závistivý pohled, rouhání, pýcha, lehkomyslnost. K v. 19 připsal nějaký opisovač: „Tím prohlašuje [Ježíš] za čisté všecky pokrmy“ [Kral. „čistěci všeliké pokrmy“]. Toto Ježíšovo prohlášení mělo pro křesťanství dalekosáhlý význam, protože je zásadně oddělilo od kultického židovství. NZ má na mysli především tyto mravně-náboženské poskvrny, i když užívá tu a tam kultické terminologie. Pavel srovnává církev s Božím chrámem, který nesmí být poskvrňován [řecky ftheirein = ničiti] světskou moudrostí, jež církev rozděluje a rozdvojuje ve skupiny a strany [1K 3,16-20]. Ježíš Kristus vydal totiž sebe samého za církev, aby ji sám sobě postavil bez poskvrny [řecky spilos = skvrna] a vrásky [Ef 5,27]; jednotlivé její údy vyvolil před založením světa, aby byli svatí a neposkvrnění [řecky amómos = bez úhony] a Pavel vyzývá Timotea, aby zachovával jeho příkazy, jež jsou z ducha Kristova, bez poskvrny [řecky aspilos = bez skvrny] až do příchodu Kristova [1Tm 6,14; sr. 2Pt 3,14]. Neboť do království Kristova nevejde nic obecného [řecky koinon, Kral. poskvrňujícího, Zj 21,27]. Výrazy, jichž je tu užito, až na dva nepatří ani do oblasti kultu. Ale Kral. je všude přeložili výrazy poskvrniti, poskvrna. Kultických výrazů je užito však v 2K 7,1; Žd 12,15; Tt 1,15; Ju 1,8; 2Pt 2,20; Zj 3,4; 14,4 [miainein, molynein, molysmos]. 2K 7,1 vyzývá věřící, aby se očistili od všeliké poskvrny těla i ducha. Ze souvislosti je patrno, že se tu myslí na mravně-náboženskou úhonu, plynoucí z napodobení pohanského způsobu života. Věřící se mají naprosto odloučit od všeho pohanského [sr. 2K 6,14nn]. Podle Žd 12,15 ten, kdo odpadne od milosti Boží, poskvrňuje ostatní. Poskvrněnost rozumu a svědomí [Tt 1,15, sr. 1Tm 4,2nn] vede ke gnostické nauce o nečistotě některých pokrmů, což je rovno zapírání Boha skutky. Podle Ju 1,8 vystoupili v křesťanské církvi falešní učitelé, které pisatel nazývá „snáři“ [Kral. „v hluboký sen pohřížení“ sr. Dt 13,5]. Jejich hříchem je poskvrňování těla. Snad je tu myšleno na bezuzdné pohlavní výstřednosti, známé z různých současných kultů a mystérií [sr. v. 7; 2Pt 2,10-19]. Jsou při společných hodech lásky [agapé] nebezpečným skaliskem [řecky spilas, Kral. poskvrna], o něž může loď církve ztroskotat [Ju 1,12]. Věřící mají míti nad nimi lítost, přesvědčovat je, ale s nenapravitelnými mají přerušit všecky styky a míti v nenávisti i ten jejich šat, poskvrněný mravní bezuzdností [Ju 1,23]. Na podobné poskvrny myslí 2Pt 2,20 s vážným připomenutím, že ten, kdo jim jednou unikl na základě poznání Ježíše Krista, propadne ještě hrubším pokleskům, jestliže se znovu oddá těmto neřestem. Ve Zj 3,4 a 4,14 jde snad o symbolické vyjádření věrnosti ve víře. Církev je tu přirovnávána k nevěstě, která se svému nebeskému ženichovi nezpronevěřila [sr. 2K 11,2].