Nenáviděti

Nenáviděti. Nenávist je opakem lásky [Dt 21,15; 2S 13,15; Př 13,24; Kaz 3,8; Mi 3,2; Mal 1,2n]. Může mít ovšem různé stupně od omrzení a nepřekonatelného odporu [Gn 29,31.33; Dt 22,13.16; 24,3; Sd 14,16; 15,2; Iz 60,15] až k vyloženému nepřátelství [Gn 26,27; Sd 11,7; 2S 5,8; 13,22; 22,18.41] ať politickému nebo – a to především, ne-li výlučně – náboženskému [Ž 18,41; 21,9; 25,19; 69,15]. Bezbožník n-í spravedlivého [Ž 34,22; Př 29,10], často bez příčiny [Ž 35,19; 69,5]. Ale nenávist se nevyplácí [Ž 34,22]. Z přesvědčení o vyvolení Božím plyne názor, že Izraelovi nepřátelé jsou také nepřáteli Božími [Nu 10,35; Dt 7,15; 30,7; 33,11; Ž 89,24; 105,25; 129,5].

I Bůh n-í. Především falešný kult [Dt 12,31; Jr 44,4] bez poslušnosti srdce [Iz 1,14; 61,8; Oz 9,15; Am 5,21] a ovšem ty, kteří jej provozují a dopouštějí se bezbožnosti [Lv 26,30; Ž 11,5; 45,8]. Př 6,16-19 vypočítává šest věcí, které n-í Hospodin [sr. Př 8,13]. Zvláště nekanonická kniha Moudrosti trvá na přesvědčení, že Bůh nenávidí jak hřích, tak hříšníka. A jako Bůh nenávidí zlo, tak je mají nenávidět i zbožní [Ex 18,21; Ž 97,10; 119,104,128.163; Př 8,13; 13,5; 28,16; Am 5,15]. Ovšem nejde tu o přirozené hnutí lidského srdce, nýbrž o odpor věřícího člověka vůči zlu, kterého se vášnivě zříká, protože je sám Bůh nenávidí. Zbožný se tu ztotožňuje s Božím úsudkem o zlu [Ž 26,5; 101,3; 119,113; 139,21n]. Zbožný miluje dobré a n-í zlé, zatím co bezbožní milují zlé a n-í dobré [Mi 3,2]: kázeň [Ž 50,17; Př 5,12], *umění [Př 1,22.29], domlouvání [Př 12,1], ponížení [Př 26,28], upřímné [Př 29,10], spravedlivé [Ž 34,22] a p.

Bible ovšem mluví také o nenávisti k Bohu [Ex 20,5; Dt 5,9; 7,10; 32,41.43], jež se projevuje vědomým a úmyslným přestupováním jeho zákonů a lhostejností k nim, pronásledováním a zesměšňováním zbožných. Tato nenávist je znamením vzpoury a zatvrzení. Proto se žalmista ve svých modlitbách obrací proti Božím nepřátelům [Ž 68,2; 74,4.23; 83,3; 139,21] a těší se, že budou zahubeni [Ž 34,22; 35,19; 86,17].

Nenávist vůči bratru a bližnímu je ve SZ zakázána [Lv 19,17; Dt 19,11]. Ale rabínští vykladači všelijak omezovali toto přikázání a ukazovali, že je třeba nenáviděti epikurejce, svůdce a udavače [sr. Mt 5,43], jiní však v nenávisti viděli kořen všeho zla.

V době NZ bylo mezi Židy všeobecným pravidlem milovat bližního a nenávidět nepřítele [Mt 5,43]. Jen první část tohoto pravidla je ve SZ [Lv 19,18], kdežto druhou část přidával průměrný Žid jako „domyšlení“ Božího příkazu. Že toto heslo v židovství doby Ježíšovy skutečně bylo takto výslovně formulováno, je doloženo spisy židovské sekty z této doby, které byly r. 1947 objeveny v jeskyni u Mrtvého moře. Ježíš však zásadně zakazuje splácet nenávist nenávistí [L 6,27] a zavazuje učedníky k milování i nepřítele [Mt 5,44]. Ovšem, učedníci a už před nimi zbožní byli a budou nenáviděni [L 1,71; 6,22.27], zvláště v „posledních dnech“ [Mt 10,22; 24,9; Mk 13,13; L 21,17]. Zejména Jan vidí v této nenávisti poslední důsledek toho, že se v Kristu zjevila láska Boží a tím byla vyprovokována tma k nenávidění světla [J 1,10; 3,19n]. Svět proto nenávidí Ježíše i jeho učedníky [J 7,7; 15,18; 17,14; 1J 3,13; L 19,14] a proto i Boha [J 15,23n]. Nenávist je tu chápána jako démonická síla [1J 2,9.11; 3,15; 4,20], ovládající tento svět. Právě proto musí křesťan milovat bratří, aby byl světlem tomuto světu a nebydlil „v temnosti“ [Tt 3,3], ve starém éonu [1K 3,3; Ga 5,20].

Jsou ovšem věci, které n-í i křesťan anebo ten, jehož se dotýká Duch svatý, byť skrze Zákon [Ř 7,15.17n]. Zvláštního druhu nenávist je popisována u Ju 1,23. Bludař má sice okoušet starostlivou péči sboru, ale přitom se má sbor varovat i dotyku jeho šatů, aby se neposkvrnil. Sem patří také Zj 2,6, kde se mluví o nenávisti k Mikulášencům. Ovšem, zde už můžeme spatřovat přechod k jinému významu nenávisti, jež se vyskytuje v NZ. Jestliže láska spojuje, nenávist odlučuje. Nenávist může tedy znamenat odloučení, opuštění, vzdání se něčeho nebo někoho [L 14,26]. Učedník Ježíšův je volán do služby. Musí být tedy hotov vzdát se i nejužších svazků právě tak, jako voják při mobilisaci. Nenávidět duši [= život] znamená tedy vzdát se svého soukromého povolání, svých zálib, ano i nasadit život, vyžaduje-li toho služba Ježíšova [J 12,25; Mt 19,29]. V tom smyslu jest rozuměti také Mt 6,24. Nejde tu tedy o nenávist v psychologickém slova smyslu, nýbrž o vědomé zřeknutí, odmítnutí, odvrat a sebezapření [Mk 8,34; L 9,23; 14,27] kvůli Kristu. Zřeknutí, odmítnutí, které neroste z lásky a k lásce, nemůže se dovolávat NZ. Jde o svaté odmítnutí a odvrat od zla a o spojení s Kristem bez ohledu na lidské spojení a přirozené závazky. Je příznačné, že Zj 2,6 mluví o nenávidění skutků Mikulášenců, nikoli Mikulášenců samotných.

O nenávisti Boží se mluví v Ř 9,13 v citátu z Mal 1,2n, když se chce zdůraznit svrchovanost Boží ve *vyvolení k určitému úkolu [sr. Dt 7,6-8], jeho nezávislost na lidských předpokladech, jeho soudní moc. Žd 1,9 [Ž 45,8] popisuje Krista jako toho, který miluje spravedlnost a nenávidí nepravost. Tím je popsán Kristův soudcovský úřad.