Job, kniha Jobova

Job, kniha Jobova

A. Obsah knihy

I. Prolog [kap. 1-2]

Prolog líčí nejprve Jobovu zbožnost a štěstí [1,1-5]. Satan podezřívá zbožnost Jobovu [Zdaliž se Job marně bojí Boha? v. 9] a žádá Boha, aby Joba vyzkusil [1,6-12]. První zkouška: Job ztrácí majetek a děti 1,13-19, ale přijímá vše pokorným: „Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.“ [1,21]. Druhá zkouška: Job je stižen malomocenstvím [2,1-10], ale i tu obstál přes výzvy ženiny, aby zlořečil Bohu a umřel: „Dobréliž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati?“ [v. 10]. Návštěva tří přátel [2,11-13], kteří při pohledu na Joba nedovedli než rozpačitě mlčet. Jobovo naříkání, vyprovokované mlčením přátel: proklíná den svého zrození [3,1-10] „Proč jsem neumřel v matce?“ [3,11-19]. „Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?“ [3,20-26]. To je thema knihy Jobovy.

II. První rozhovor [4-14]

Elifaz napomíná Joba, aby se přece rozpomenul na svoji zbožnost a nezlořečil: „Nebyloliž náboženství tvé nadějí tvou?“ [4,1-6]. Nikdo nehyne bez viny [4,7-11]. Nikdo není čist před Bohenij o čemž se dostalo Elifazovi zvláštního poučení skrze vidění, o němž však není řečeno, že by pocházelo od Hospodina, a jež vskutku později [42,7] příkře odmítá [4,12-21]. Každý je podle Elifaza sám vinen svým neštěstím [5,1-7]. Je třeba pokorně obrátiti se k Bohu s prosbou o vysvobození [5,8-16]; blahoslavený člověk, kterého tresce Bůh! Je to výraz Božího zájmu o člověka [5,17-27]. Jobova odpověď [6-7]. Odůvodňuje své naříkání nesmírností svého utrpení [6,1-7]; kdyby aspoň teď mohl umříti, aby se nezhroutil pod utrpením [6,8-13]! Vytýká přátelům, že nemají nejmenšího soucitu [6,14-30]. Znovu obnovuje svoje naříkání, aby pohnul Boha i přátele k soucitu: dnové jeho pomíjejí v bolesti a v beznaději [7,1-10]; proč jej Bůh straší? Proč mu nedá aspoň na chvíli pokoje? [7,11-21]. Bildad hájí Boží spravedlnost. Synové Jobovi zemřeli pro svůj hřích. Budeli Job prositi Boha o milost, dočká se nápravy [8,1-7]; je to stará pravda, že bezbožníci musejí zahynout [8,8-19]; jeli Job zbožný, Bůh zase naplní ústa jeho smíchem [8,20-22]. Job ví, že s Bohem se nelze příti s úspěchem [9,1-12]; i kdyby byl bez viny, nedovedl by se obhájit, protože Bůh je mocný [8,13-20]; Bůh skutečně zahlazuje upřímného jako bezbožného [9,21-24]; Jobův život mizí rychle v bolestech; nemůže se dovolat žádného soudce. Rád by se odpovídal před Bohem, kdyby ho zbavil bolesti a hrůzy [9,25-35]. Jak jen je to možné, že vševědoucí Bůh, který přece musí znát jeho nevinu, jej pronásleduje? [10,1-7]. Už když ho formoval, určil patrně, že bude trápen bez ohledu na vinu nebo nevinu [10,8-17]. Ó, kdyby zahynul anebo kdyby ho Bůh aspoň na chvíli propustil z trápení! [10,18-22]. – Zofar prohlašuje Jobovy výklady za pouhé žvanění. Jen kdyby Bůh chtěl promluvit, ukázalo by se, že Job je trestán vlastně velmi mírně [11,1-6], neboť Bůh vidí i skrytý hřích [11,7-11]. Jen ať Job činí pokání, pak dosáhne milosti. Bezbožníci zahynou [11,12-20]. Job prohlašuje, že je zrovna tak moudrý jako jeho přátelé; moudrost s nimi nevymře [12,1-5]; jeho zkušenost jej učí, že Bůh nechává často hříšníky bez trestu, zjevuje sice svoji moudrost a moc, ale není důsledně jednajícím soudcem [12,6-13,2]; jeho přátelé jsou špatnými obhájci Božími. Jsou v nebezpečí, že popudí proti sobě hněv Boží [13,3-12]; Job sice už nedoufá, že bude zbaven svého utrpení, ale vyzývá Boha k jednání. Je přesvědčen, že Bůh uzná jeho nevinu [„by mne i zabil, což bych v něho nedoufal?“ v. 15], jen kdyby aspoň na chvíli jej zbavil trápení [13,22]; neboť Bůh mu nemůže ukázati hřích, kterým by ospravedlnil jeho utrpení [13,23-28]. Ale Bůh mlčí, a tak Job upadá znovu v trpké naříkání [14,1-12]; kdyby aspoň v podsvětí znovu ožil, aby se dočkal vysvobození [14,13-15]. Ale tato naděje je marná. Smrtí je všemu konec [14,16-22].

III. Druhý rozhovor [15-21]

Elifaz kárá Joba z marných řečí [„umění povětrné“] a z duchovní nadutosti [15,1-10]; jak se může odvážiti odmlouvati Bohu, on – člověk! [15,11-16]. Je starou zkušeností, že bezbožní jsou trápeni zlým svědomím a propadají zkáze [15,17-35]. Job odmítá s pohrdáním toto potěšování [16,1-5]; obrací se k Bohu a naříká nad utrpením: Bůh chce, aby před lidmi platil za hříšníka, ačkoli je nevinen [16,6-17]; jen jediný by mohl dokázati jeho nevinu, Bůh sám [16,18-17,9]. Ovšem, v návrat štěstí už nedoufá; jedinou jeho útěchou je podsvětí [17,10-16]. Bildad prudce odmítá Jobovy předhůzky [18,1-4]. Bezbožníci zcela určitě zahynou, ano i památka jejich bude vykořeněna [18,5-21]. Job naříká nad podezříváním přátel. Buď mu mají dokázati hříchy anebo uznati, že Bůh jej trápí bez příčiny [19,1-5]; Bůh sám ho zbavil všeho: cti [19,6-9], štěstí [19,10-12], přátel [19,13-14]. Jeho domácí jím pohrdají [19,15-16], ba i své ženě se protiví [19,17-20]; proto by měli mít s ním soucit [19,21-22]. Přál by si, aby jeho nářky byly sepsány pro věčnou paměť [19,23-24]. Přece však ví, že obhájce jeho živ jest a že jednou jeho čest obhájí [19,25-27]. Jeho hněv hrozí všem, kdo se dotýkají cti Jobovy [19,28-29]. Zofar znovu kárá Joba [20,1-4] a ujišťuje ho, že štěstí bezbožných trvá jen na chvilku, ale neuspokojuje, nýbrž stává se jedem; nebe a země se spojí k jeho zničení [20,5-29]. Job žádá, aby ho aspoň dříve vyslechli, než ho odsoudí [21,1-6]. Popírá mravní řád na světě. Často bezbožní tráví život ve štěstí [21,7-16]; co jim je po smrti po tom, když jejich děti jsou trestány za jejich bezbožnost? [21,17-21]. Proč tedy chtějí popírat, že není žádného soudu pro bezbožné? [21,22-26]. Tvrdíli jeho přátelé opak. zkrucují skutečnost [21,27-34].

IV. Třetí rozhovor [22-31]

Elifaz se pokouší dokázat vinu Jobovu: člověk je strůjcem svého osudu. Podle velikých utrpení Jobových lze souditi na hrubé hříchy: nelaskavost a násilí, jež vyrostly z jeho bohatství [22,1-11]; rouhavé řeči a smýšlení [22,12-20]. Znovu ho vyzývá ke včasnému obrácení [22,21-30]. Job je si vědom své neviny, proto klidně očekává pře s Bohem. Jen se diví, že Bůh vytrvale mlčí, což ho ještě více děsí než nemoc [23,1-17]. Znovu se obrací k převrácenému řádu světa, kde Bůh trpí řádění těch, kdo utlačují chudé [24,1-12], a nehledí na bezbožnost hříšníků [24,13-17]. V. 18-24 jsou nesrozumitelné. Text v hebrejštině je porušen. Bildad se ptá, jak by mohl člověk obstáti před Bohem, před nímž měsíc i hvězdy samy od sebe nejsou čisté [25,1-6]? Job ironicky odmítá Bildadovy vývody [26,1-4]. 26,5-14 patří hned za 25,6 jako pokračování řeči Bildadovy. 26,1-4 patří před kap. 27. Job se nechce zříci své neviny [27,1-6]; svým nepřátelům přeje osud bezbožných [27,7-23]; i když člověk vytuší ty nejskrytější poklady země [28,1-11], přece jen moudrost nenajde a za všecky své poklady ji nekoupí [28,12-19]; k moudrosti zná cestu pouze Bůh [28,20-24]; při formování světa viděl a vystihl moudrost [28,25-27], ale člověku řekl:' „Aj, bázeň Páně jest moudrost a odstoupiti od zlého rozumnost“ [28,28]. Někteří se neodůvodněně domnívají, že kap. 28 patří za Epilog jako přídavek. Poslední monolog Jobův [29-31] vypadá jako obhajovací řeč. Job vzpomíná na své štěstí a váženost mezi lidmi [29,1-25]; pak ukazuje, jak je nyní posmíván od nejnižší chátry [30,1-15], což v něm vyvolává opět nejtrpčí naříkání [30,16-31] a slavnostní odpřisáhnutí neviny [31,1-34.38- 40]; jen kdyby Bůh přistoupil na spor s ním, předstoupil by před něho s jistotou vítězství [31,35-37].

V. Řeči Elihuovy [32-37]

Řeči Elihuovy [32-37] působí v celkové sestavě knihy Jobovy dojmem mezníku. Po slovech tří přátel, kteří marně hledají rozumového vysvětlení lidského utrpení a nadarmo dorážejí na trpitele vývody své lidské moudrosti, přichází Elihu, aby Jobovi připomněl, kdo vlastně Bůh je a jak se k němu musí člověk blížit. Ani ten nejspravedlivější nemá před Bohem nic, nač by se mohl odvolávat. Bůh je svrchovaným Pánem. Tak tvoří řeči Elihuovy přípravu pro řeči Boží [kap. 38n]. Někteří z neporozumění pokládají řeči Elihuovy za pozdější přídavek „zákoníka“, který nemohl snésti ti, že řeč Jobova zůstala bez odpovědi [32,2n]. Obsah první řeči [32-33]. Vstup Elihův [32,1-5]. Úvod k řeči [32,6-33,7]: Elihu vystupuje proto, že přátelé Jobovi nedovedli řádně odpovědět. Chce k Jobovi mluviti po lidsku [33,1-7] o tvrzení Jobově, že Bůh je nepříte lem nevinnosti [33,8-11]. Bůh je větší než člověk [33,12]. Varuje člověka před pýchou buď sny [33,13-18] nebo, neníli to nic platné, utrpením [33,19-22]. Potvrdíli anděl vykladač, že člověk činil pokání, odpouští Bůh v milosti [33,23-25], takže uzdravený zpívá žalmy v chrámě [33,26-28]. Tak zachraňuje Bůh člověka od zahynutí [33,29-30]. Job nechť odpoví, můželi [33,31-33]. Obsah druhé řeči. Výzva k pozornému naslouchání [34,1-4]. Vyvrácení tvrzení Jobova, že Bůh ruší spravedlnost [34,5-9]. Bůh je Stvořitel, Pán a Udržovatel světa. Nemůže tedy rušiti práva a spravedlnosti. [34,10-30]. Řeči Jobovy jsou nenáležité [34,31-37]. Obsah třetí řeči. Elihu navazuje na Jobovo tvrzení, že pobožnost není k ničemu užitečná [35,1-3]. Bůh je příliš vznešený, aby si všímal dobrých nebo zlých činů. Člověk sám nese následky svých skutků [35,4-8]. Námitku, že někdy ztrápení marně volají o pomoc, vyvrací Elihu tím, že se patrně jednalo o nedostatečnou zbožnost [35,9-13]. Jak jsou tedy Jobovy obžaloby na Boží spravedlnost bláhové! [35,14-16]. Obsah čtvrté řeči. Boží nesrovnatelná moudrost [36-37]. Elihu dovede Boha ještě lépe obhájit [36,1-4] poukazem na Boží zázračné působení v utrpení pobožných [36,5-25] a v přírodě [36,26-37,23].

VI. Řeči Boží [Rozřešení problému] [38,1-42,9]

Bůh sám se nyní zjevil a předkládá Jobovi v první řeči několik otázek [38,1-3], jež se týkají založení země [38,4-7], uzavření moře [38,8-11], vymezení místa ranním červánkům [38,12-15], hloubky moře a širokosti země [38,16-18], sídla světla a tmy, sněhu a krup, větrů a deště, mrazu a hvězd, blýskání a oblak [38,19-38], různých zvířat [38,39-39,30]. Na otázku, zda se chce ještě příti, odpovídá Job, že nelze než umlknouti [39,31-35]. – V druhé řeči vychází Bůh z Jobova popírání jeho spravedlnosti a nabízí mu otěže světa [40,1-4], zvláště nad bezbožnými [40,6-10]. Pak popisuje slona [hrocha? 40,11-19] a krokodila [velrybu? 40,20-41,25]. Job vyznává, že nyní poznal teprve Boží moc a moudrost. Byla to hloupost, že chtěl mluviti o věcech, které jsou nad jeho chápání; odvolává a kaje se [42,1-6]. Nyní dochází k úsudku Božímu: Elifazovi, Bildadovi a Zofarovi je pohroženo, že nemluvili o Bohu tak, jako Job. Mají obětovat sedm volků a sedm skopců a vyprositi si Jobovu přímluvu. Kvůli němu je ochoten Bůh odpustiti [42,7-8]. Elifaz, Bildad a Zofar uposlechnou [42,9].

VII. Epilog [42,10-17]

Epilog [42,10-17] referuje o tom, jak Job došel opět svého někdejšího štěstí i majetku.

B. Co chce řešiti kniha Jobova

Pisatel knihy Jobovy se zaměstnával otázkou, proč i zbožní musejí trpěti. Neřešil tuto otázku theoreticky, nýbrž formou tehdy obvyklého vypravování [14,14, 14,20] o člověku ze země Uz [1,1], jež ležela někde v území Edomově [36,28], proslulém svou lidskou moudrostí [49,7]. Job je některými badateli neprávem líčen jako král edomský [36,34]. Ve skutečnosti je to muž, který statečně čelí domnělé moudrosti svých „edomských přátel“, jejichž jména jsou rovněž edomského původu. Je příznačné, že žádný z těchto přátel neužívá jména Jahve [Hospodin] pro označení Boha. – Nelze zjistiti, od které doby byla tato historie známa v Izraeli. Je jistě velmi starého původu. Patrně byla mnohokrát zpracována. Zdá se, že zpracování, které máme v bibli, pochází až z doby poexilní.

Jsou dva názory o tom, jakou otázku měl básník na mysli, když zpracovával staré vypravování : zda mu šlo o čistě theoretický problém, proč zbožný trpí, či o problém praktický: jak si má pobožný počínat, když na něho dolehne utrpení? -Jisté je, že řeči Jobovy nepřinášejí žádného rozluštění theoretické otázky, proč zbožný musí trpět. Ovšem ani řeči Jobových přátel nedovedou rozřešit tento problém. Pro ně v jejich lidské [edomské] moudrosti vlastně neexistuje: utrpení je pro ně vždy trestem za hřích. Částečné řešení je v řečech Elihuových: v každém člověku, i pobožném, dřímá hřích. U Joba je to duchovní pýcha, které ho chce Bůh zbavit. Proto na počátku sám upozorňuje na Jobovu zbožnost, aby ji mohl vyzkoušet a očistit. Utrpení je tedy utrpením spasitelným a proto spravedlivým. Dáli se člověk očistit, zbaví jej Bůh utrpení; zůstaneli zatvrzen, promění se utrpení v zasloužený trest. Elihu svými řečmi pomohl Jobovi nalézti pravý postoj k Hospodinu v mlčenlivé pokoře a připravuje tak vrcholné zjevení Boží. Můžeme přejít mlčením názor některých badatelů, že prý Elihuovy řeči porušují výstavbu knihy Jobovy, protože tím jen dokládají, že vůbec nepochopili poslání této jedinečně hluboké knihy. V řečech Božích vrcholí problematika knihy a dochází praktického rozřešení. Ukazuje se tu, že člověk nikdy nemůže proniknouti svým rozumem vedení Boží, a velmi ostře jsou odsouzeny samospravedlivě povznesené řeči přátel J-ových [42,7n], jejichž počínání lze srovnat s pošetilostí moudrých, o nichž mluví apoštol [1K 1]. – Z toho ze všeho lze uzavřít, že jde spíše o otázku, jak si má počínat a jak má o Bohu souditi zbožný člověk, přijdeli na něho utrpení. Job poznává velikost Boží právě ve svém utrpení: „Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí“ [42,5]. Je to povrchní názor, že časné utrpení musí být trestem. Co Bůh na člověka sesílá, má vždy spasitelný význam. Proto prohlašuje Job v jistotě víry: „Vím, že Vykupitel můj živ jest a že v den nejposlednější nad prachem se postaví“ [19,25]. Bůh přese všechno utrpení zůstává jeho obhájcem a vykupitelem. Je mnoho nepochopitelných věcí na světě. Člověk je musí prostě brát, jak jsou, i když je nechápe. Tak je to i s utrpením. I apoštol ještě připomíná věřícím, že „nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář...“ [1K 13,12]. Vždyť člověk je před svým Stvořitelem jako hlína v ruce hrnčířově, jak by mohl do důsledků pochopiti jeho věčné plány? Celé Písmo nás učí od této časnosti obraceti mysl a srdce k věčnosti. – V knize Jobově se do jisté míry ozývá tentýž problém jako u Iz 53 a v mnohých *žalmech, pojednávajících o utrpení spravedlivého, řešený tam však namnoze s jiných hledisek než u Jb.