Dlužník, dluh

Dlužník, dluh. Ve SZ se počítalo s tím, že se lidé dostanou do dluhů pod tlakem okolností [neúrodou, nemocí a p.], ale dluh byl pokládán za neštěstí [Dt 15,11; 28,12.44] a dlužník za nešťastníka, jemuž nutno pomoci. „Dobrý člověk slitovává se a půjčuje“ [Ž 112,5]. „Kdo uděluje chudému, půjčuje Hospodinu“ [Př 19,17 sr. Dt 15,7n; Mt 10,42]. SZ zakazoval bráti úrok [stč. lichvu Ex 22,25; Lv 25,36; Dt 23,19] od příslušníka vlastního lidu, nikoli však od cizinců. Od vlastních se směla brát jen zástava [záruka] podle přesných předpisů [Dt 24,10-11], ba i rodina se směla dát v záruku a vstoupila do otroctví věřiteli [Lv 25,39.47; Ex 21,7]. Kdo se dal do otroctví cizinci v zemi, měl nárok na to, aby jej příbuzní vykoupili [Lv 25,47n]. Zvláštní ustanovení se týká sedmého léta [léto sobotní], kdy podle některých vykladačů musel být dluh vůbec odpuštěn, podle druhých nesměl býti vymáhán [Dt 15,1-11; sr. Neh 10,31]. Když se někdo pro dluh dostal do otroctví, měl býti sedmého léta propuštěn, nerozhodl-li se arci dobrovolně zůstat dále u svého pána. Byl-li propuštěn, měl býti bohatě obdarován [Dt 15,12-18].

SZ zná i ručení za dlužníka, ale varuje před ním [Př 20,16; 17,18 čti: „za přítele svého“].

Je ovšem otázka, jak tyto zákony byly zachovávány v praxi [2Kr 4,1-7]. Aspoň v době Nehemiášově [kap. 5] si lid naříká nad krutými následky dluhů a proroci i žalmisté mají plno zmínek a narážek na nedodržování zákona o půjčkách [Iz 24,2; Ž 15,5; 37,21; Jr 34,8n; 15,10; Am 5,11, kde břímě = úrok; Jb 24,3].

V době NZ platil i v Palestině římský zákon o dlužnících, jak vysvítá z Mt 5,25; 18,25.30; L 12,58. Ježíš ve svých výkladech užívá několikrát poměru dlužníka a věřitele, aby ilustroval řády království Božího [L 7,41-50; 16,5; 19,23] a k projevům milosrdenství řadí i ochotné půjčování bez naděje vrácení [L 6,32-36]. Vzhledem k Bohu jsme všichni dlužníky. U Mt 6,12 je „vina“ v řeckém textu označena jako dluh [sr. Iz 50,1], který ničím nemůže býti splacen, nýbrž jen odpuštěn. Ap. Pavel se prohlašuje za dlužníka všech národů [Ř 1,14] ne proto, že by od nich byl něco přijal, nýbrž proto, že je zavázán čili „dlužen“ přinésti jim evangelium. Jinde vyzývá, abychom žádnému nebývali nic dlužni [Ř 13,8] kromě lásky.