Vina

Vina. Ve SZ-ě jde jednak o překlad hebr. náká [= býti bez trestu, Ex 21,19; Nu 5,28; 1S 26,9; Př 6,29; 11,21; 16,5; 17,5; 19,5.9; 28,20; Jr 25,29] a nákí [= bez závazků, Gn 44,10; Ex 21,28; Joz 2,19; 2S 14,9], většinou však o překlad kořene '-š-m, jejž Kral. tlumočí výrazy v. [Gn 26,10], hřích [Ž 68,22; Př 14,9], ‚to, čím je kdo vinen‘, co je povinen [Nu 5,7], *provinění [Nu 6,12; 1S 6,8.17; Jr 51,5], ale také *oběť za v-u [Lv 5,6.15.18; 7,2.7.37], oběť za provinění [Lv 5,19; 7,1.5; 1S 6,3], *oběť za hřích [1S 6,4; Iz 53,10], proviniti se [Gn 42,21; Ezd 10,19], zhřešiti hříchem [Lv 4,3], býti vinen [Lv 4,13.22.27; 5,2n] a pod. Původně jde o dluh, který je člověk povinen splatit, nebo o škodu, kterou způsobil a má nahradit. Vzhledem k Božím rozkazům [sr. Ex 20; Dt 4,1n; Mi 6,8] se cítí člověk Božím dlužníkem i tehdy, když šlo nejen o zkrácení Božích práv a nároků [Nu 5,6n], nýbrž i o zkrácení práv bližního [Lv 6,5]. Ovšem, teprve tehdy, když lidská vůle vstoupila do vědomého odporu proti Bohu a jeho příkazům, stává se v. objektivní skutečností. SZ oběti za v-u nebo hřích měly za účel prohloubiti vědomí v-y a bázeň před Božím hněvem [Lv 5,16n; 6,1nn], i když se vztahovaly převážně, ne-li výhradně, na porušení předpisů kultických, na poskvrny z nepozornosti a z neznalosti. Ezechiel v předpisech pro nový chrám pamatuje na oběť za v-u velmi často [Ez 40,39; 42,13; 44,29; 46,20]. Posléze '-š-m označovalo vše, zač je člověk odpovědný a co nebylo odstraněno zadostučiněním. Pod vlivem prorockého kázání jsou *hřích, vina a trest ve SZ-ě tak úzce spojeny, že nelze jednati o jedné z těchto složek, aniž by se člověk nezabýval s oběma zbývajícími. Pro v-u užívají SZ pisatelé, a zvláště proroci, různých obrazů. Člověk ji táhne za sebou [Iz 5,18], nemůže se jí zbavit [Gn 4,13], je shromažďována u Boha [Gn 15,16], svázána v uzlíčku [Oz 13,13], zapisována do knihy [Ž 90,8; Oz 7,2]. V. je přirovnávána ke stěně, jež odlučuje od Boha [Iz 59,2]. Není-li odstraněna, rozjídá se na všecky, kdo patří k provinilci, jako nakažlivá nemoc. Proto vědomí v-y provází zvláště poexilní židovstvo při pohledu na minulost Božího lidu [Ezd 9,5nn; Iz 64,4nn]. SZ zná ovšem také subjektivní vědomí v-y. Pěkně to vyjadřuje vypravování o ráji a pádu člověka, kdy zhřešivší Adam a Eva se skrývají před Hospodinem [Gn 3,8]. Přímo je to vyjádřeno obraty „těžce padnouti na srdce“ [1S 24,6; 2S 24,10], „srdce mne zahanbuje“ [Jb 27,6]. Zvláště vypravování o provinění Davidově [2S 12,13-22] ukazuje, jak v. doléhá na srdce hříšníkovo jako těžké břímě [sr. Gn 42,21n]. Kající žalmy pak vyjadřují nesnesitelnou palčivost v-y [Ž 6,3n; 32; 40,13; 51,10; 139,7nn; sr. Iz 48,22].

V NZ-ě jde o překlad pěti řeckých výrazů: aitia [= provinění, Mt 27,37; Mk 15,26; J 18,38; 19,4.6; Sk 23,28; 28,18]; adikós [= nespravedlivě, 1Pt 2,19]; paraptóma [= přestupek, Ef 2,1]; ofeiléma [= dluh, provinění, Mt 6,12]. V modlitbě Páně jde o dluh, který má člověk vůči Bohu [sr. Mt 18,23nn; L 7,41nn]. L 11,4 nahrazuje toto slovo výrazem hřích. V Ř 5,16 jde o řecké krima [= soud], jak naznačuje Karafiátův překlad. Žilka tlumočí: „Zde se soud nad jedním hříchem stal odsouzením, tam se přes mnohé poklesky dar milosti stal ospravedlňujícím činem“. *Hřích. *Obviňován, -í.