Vzdělati (vzdělávati se), vzdělání

Vzdělati (vzdělávati se), vzdělání. V staré češtině znamenala tato slova takřka totéž co *stavět, [*Vystavět. *Ustavět. Stavení]. Slov obou skupin se v Kral. bibli používá skoro stejnou měrou k překladu téhož podkladu v původních jazycích [hebr. b-n-h, řec. oikodomein a jejich odvozenin]. Jen ojediněle je vzdělat atd. překladem jiných hebr. slov ['-s-h dělat, n-t-n dáti, k-v-n upevnili, k-v-m vztyčili, j-s-r založili]. – Obě česká slova se liší leda tím, že ‚stavět‘ se méně hodí k přenesenému a obraznému užití než ‚vzdělat‘. Ani toto slovo však v mluvě Kral. bible ještě nikterak neztratilo původní význam ‚stavět‘, jak se stalo v novočeštině. Svou vhodností k doslovnému i přenesenému významu se biblické ‚vzdělat, vzdělání‘ podobá novočeskému budovat, jež v Kral. bibli nenajdeme. – V tomto článku výběrem přihlédneme ke všem místům, kde se v bibli mluví o budování, ať už je v Kral. překladu užito kteréhokoli slova.

1. Stavění ve Starém zákoně

Stavění příbytků, měst, pevností, svatyň atd. patřilo od pradávna k nejdůležitějšímu podnikání, jímž se člověk z pouhého přírodního stavu propracovával k uvědomělému, organisovanému, civilisovanému životu. Nepřekvapuje proto, že i SZ často mluví o stavbách a že stavění připisuje velkou důležitost. Jde předně o stavby domů Gn 33,17; Dt 20,5; 2S 5,11; 1Kr 2,36; Jr 29,5.28 a j., měst Gn 4,17; 11,5; Nu 13,23; Dt 6,10; 1Kr 15,17.22; 16,24; Ž 51,20; 69,36 a j., zdí Neh 2,17; 7,1, věží Iz 5,2; Pís 4,4 a pod. Důležitost stavění vede k tomu, že se tohoto pojmu často užívá v rozšířeném nebo obrazném smyslu. Stavba domu bývá obrazem založení rodu [Ex 1,21; Dt 25,9; Rt 4,11; 1S 2,35] nebo řádného uspořádání rodového života [Př 14,1; 24,3], ale také ustavení národa a jeho pokoje a blaha [2S 7,24; Jr 31,4; 42,10]. V tomto smyslu se obraz stavby [vzdělání] někdy doplňuje nebo střídá s obrazem ‚štípen [setby], sr. Jr 1,10; 18,9; 42,10; Sof 1,13. Jeho přirozeným protikladem je boření [Jr 1,10; 24,6; 42,10; 45,4; Jb 12,14; 20,19; Kaz 3,3]. Obměnou téhož motivuje užití slova ‚vzdělávat se‘ o růstu osobního blahobytu Mal 3,15, v jiné obměně může vzdělat znamenat totéž co stvořit Gn 2,22 [o stvoření ženy]. Stavitelé, o nichž se mluví Ž 118,22, jsou asi velmocenští ředitelé dějinných událostí, přehlížející Pomazaného Izraelova, který je přesto Hospodinem určen za základ stavby nového věku. Ani stavba domů a měst není věcí výhradně světskou, odtrženou od služby Hospodinu. Ukazuje to odsouzení zpupnosti bábelské Gn 11,5 i zápověď opětné výstavby města postiženého prokletím Dt 13,16; Joz 6,26. Zvláštní význam v SZ ovšem má stavba oltářů [Gn 8,20; 26,25; 35,7; Dt 27,6; Joz 22,10; 2S 24,18; 1Kr 18,32 a j.] a chrámu čili domu Hospodinova v Jerusalemě [2S 7,5.13; 1Kr 3,2; 5,5; 6,2; 8,17.19; 9,3 a j.]. Čteme také někdy o stavbě oltářů nebo svatyň božstvům cizím [1Kr 12,31; Jr 7,31; 19,5]. To vše je dobře srozumitelné v rámci názorů a obyčejů starého Východu: všude byl chrám vyvrcholením stavební činnosti a středem veškerého pospolitého života, všude vládlo přesvědčení, že řádná výstavba a fungování svatyně uvádí národ nebo město do správného poměru k božstvu a tím mu zaručuje trvání a blaho. Méně samozřejmé na tomto pozadí je však to, že Davidovi je zakázáno stavět chrám s výslovným odůvodněním, že on ani žádný jiný člověk nemůže ve skutečnosti postavit Hospodinu dům, v němž by přebýval [2S 7,5, sr. 1Kr 8,27; Iz 66,1] – naopak, Hospodin sám buduje dům Davidovi i všemu Izraelovi [2S 7,11.24]. V SZ se často objevuje tento důraz, že pravým stavitelem chrámu, Jerusalema, Izraele je toliko Hospodin sám [Lv 26,11; Ž 51,20; 68,29; 69,36; 102,17; 147,2]. Je tím vyjádřena jeho svrchovanost nad chrámem i svoboda od něho, jak je patrno v prorokově hrozbě, že Hospodin chrám zavrhne a zničí [Jr 7,12-15; 26,6]. Touto hrozbou zániku chrámu Jr jen vyostřuje obecné prorocké zvěstování soudu čili dne Hospodinova [sr. Am 5,18; 6,1.7.11; Iz 2,12-3,26 aj.]. Spolu s ostatními proroky však Jr také zvěstuje, že po provedení bořícího soudu Božího dojde zase k obnově Izraele, což vyjadřuje obrazem nové stavby čili nového vzdělání [Jr 1,10; 30,18; 31,38; 33,7]. Podobně už Am 9,11.14 mluví o opětném vzdělání stánku Davidova a o novém vystavění zpuštěných měst po zajetí. Tento motiv zboření a opětného vystavění chrámu, Jerusalema, Izraele se vlivem dějinných událostí stal středem zájmu SZ proroctví, ať už bylo vyjádřeno ve výpravných [dějinných] spisech či ve vlastních knihách prorockých. Ezechiel má prorocké vidění budoucího dokonale obnoveného chrámu [Ez 40-48], druhá část knihy Iz na sklonku exilu zaslibuje opětné vystavění ‚starodávných pustin‘, t. j. od mnoha let zbořených měst judských, zejména Jerusalema [Iz 44,26; 54,12; 58,12; 60,10; 61,4, sr. Ez 36,10.33; Ž 69,36]. O tom, jak byl skutečně znovu stavěn Jerusalem, jeho zdi, ale zejména chrám, vypravují knihy Ezd [zvl. 1,2-5; 3; 4; 5,2] a Neh [sr. zvl. 2,17; 7,1]. K novému stavění domu Hospodinova povzbuzují a jeho význam vykládají některé soudobé knihy prorocké [Ag, zejm. 1,2-8.14; 2,4-10; Za 1,16; 6,12-15; 8,9; 9,16]. Ze všech těchto výpravných i prorockých oddílů je zřejmé, že nová stavba chrámu byla možností, která byla Izraelovi po uplynutí doby soudu a hněvu [sr. Iz 40,1-2] z milosti Boží darována jako příležitost k obnově věrnosti smlouvě a zákonu Hospodinovu [sr. zvl. Ezd 10; Neh 8-10]. Obnovou chrámu tedy začíná nové období vztahu Božího k Izraeli čili nový věk – nové postavení chrámu má povahu eschatologickou. Toto hledisko, v něž vyúsťují SZ myšlenky o stavbě čili vzdělání, má ovšem také druhou stránku: teprve eschatologická. skutečnost v plném slova smyslu, totiž příchod nového věku, nového nebe a nové země, bude pravým uskutečněním toho, k čemu směřovalo a nač ukazovalo stavění chrámu. Tento obrat myšlenky v sobě skrývá kritiku každého pozemského chrámu, i obnoveného chrámu poexilního. Tato eschatologická kritika se spojuje s dávnými prorockými pohrůžkami soudu nad pozemskou svatyní i s poznáním, že Hospodin nebydlí v chrámech postavených člověkem [1Kr 8,27]. Tímto spojením vzniká v apokryfní apokalyptice představa, že Hospodin sám odstraní starý „dům“ a přinese dům nový, jejž sám postaví a v němž bude přebývat. [Sr. apokalypsu Henochovu 90,28-29]. Postavení nového chrámu samým Bohem se tak stává obrazem příchodu nového *věku plné vlády Hospodinovy.

2. Stavění v Novém zákoně

V NZ se slova stavět [vzdělávat] někdy také užívá o stavbách v prostém technickém smyslu. Tak L 4,29 o hoře, na níž byl postaven Nazaret, L 7,5 o vystavění synagogy v Kafarnaum, Mt 23,29; L 11,47n o budování a udržování hrobů prorockých. Několikrát se motiv stavby objevuje v podobenstvích Ježíšových. Někdy patrně patří zcela do obrazové složky a má tedy jen technický význam [tak L 12,18; 14,28.30; 17,28], jindy se však nepochybně ozývá také význam budování v duchovním smyslu [Mt 7,24.26; 21,33; Mk 12,1; L 6,48]. Při tomto hlubším významu slova navazuje NZ předně na eschatologickou kritiku každé pozemské svatyně a na očekávání budoucího dokonalého chrámu, jenž bude zbudován samým Bohem. Výslovně je tato kritika naznačena v řeči Štěpánově Sk 7,47.49. Stejně jasně však vysvítá i z proroctví o zboření a opětném vystavění chrámu, které podle žaloby před synedriem pronesl sám Ježíš [Mk 14,58; 15,29; Mt 26,61; 27,40]. Byla to zajisté výpověď falešných svědků, zakládala se však na skutečném výroku Ježíšově, jak je patrno z toho, že obdobný výrok je zachycen i v podání čtvrtého evangelisty [J 2,19] a že jeho podstatu přejímá do své zvěsti Štěpán [Sk 6,14]. Falešnost žaloby spočívala v tom, že slovo o zboření chrámu prohlašovala za rouhavou hrozbu násilného zničení jerusalemské svatyně ozbrojeným zásahem. Ve skutečnosti Ježíšovo slovo sice mělo nepochybně vztah k očekávané dějinné katastrofě druhého chrámu [sr. Mk 13,1nn; Mt 24,1nn], ale jeho podstatou bylo proroctví nového věku, znázorněného obrazem nového chrámu, ač v novém věku nemělo být místa pro skutečný chrám a jeho bohoslužbu [sr. Zj 21,22]. Eschatologickou povahu tohoto proroctví jasně ukazuje J 2,21, když je vykládá jako poukaz na budoucí vzkříšení. Obdobný vztah ke vzkříšení je naznačen ve 2K 5,1, kde „stavení od Boha“ označuje budoucí vzkříšené tělo, které Bůh chystá každému věřícímu v Krista.

Zvláště důležitá je další stránka tohoto eschatologického pojetí stavby. Pravým chrámem je pospolitost nového věku, lid Mesiášův. To je snad naznačeno už ve výroku, že Ježíš znovupostavením chrámu myslil na „chrám těla svého“ [J 2,21], výslovně je to však řečeno 1K 3,16-17; 2K 6,16; Ef 2,21. Ve světle toho je třeba chápat známý výrok Ježíšův: „na té skále vzdělám [= zbuduji] svou církev“ Mt 16,18. Nový lid Boží, jejž Ježíš Kristus vytvoří svou smrtí a vzkříšením, bude stavbou eschatologického chrámu, který vystřídá chrám pozemský. Na tuto myšlenku navazuje apoštolské použití pojmu vzdělání [stavby] jako obrazu pro tvoření a soužití církevního obecenství [sr. už Sk 9,31]. Ježíš Kristus je jediným a nezbytným základem této stavby, na nějž má být ve vnitřním souhlase s ním stavěna všechna další práce v církvi [1K 3,10-17]. S poněkud jiným důrazem je týž obraz vysloven 1Pt 2,4-10: na úhelný kámen, Krista, mají býti stavěny živé kameny věřících, poslouchajících, svůj život ukázňujících lidí, kteří tímto svým vestavěním v Krista tvoří duchovní dům, pravý eschatologický chrám. Obdobnou myšlenku vyslovují i výroky Ko 2,7; Ef 2,20, spojujíce obraz stavby s obrazem růstu podobně jako v některých místech SZ, zejména u Jr.

V jiných výrocích apoštolských je obraz budování [‚vzdělán‘] zaostřen na vnitřní pouto, jímž je sjednocováno obecenství lidu Kristova. Jejím zřetelné a jasné zvěstování slova Kristova, označované pojmem proroctví [1K 14,3-5. 12.17, sr. Ef 4,29], vůbec pak vnitřně zvládnuté a zharmonisované projevy duchovních obdarování ve sborových shromážděních [1K 14,26], v nejhlubším pohledu pak láska [1K 8,1; Ef 4,16]. Láska vede k tomu, že nikdo bezohledně nenutí ani nesvádí bratra, aby „vybudoval své svědomí k jednání, které se protiví tomu, co sám ve své mysli nahlíží *[1K 8,10], láska se neptá po tom, co si smí dovolit, nýbrž po tom, co slouží budování bratrství v církvi“ [1K 10,23]. Podobné zařazení a podobný smysl mají výroky o ‚vzdělání‘ v Ř 14,19; 15,2.

V pospolitosti církve mají apoštolé zvláštní postavení, které nemůže být beze zbytku srovnáno s postavením jiných údů a pracovníků. Pavel položil svou misijní zvěstí základ, na kterém druzí stavějí 1K 3,10, kdežto apoštol sám se řídí zásadou nestavět na cizím základě, t. j. nepracovat tam, kde už byl jinými ústy zvěstován Kristus [Ř 15,20]. Toto zvláštní postavení ovšem ukládá apoštolovi i zvláštní odpovědnost. Musí si na př. dávat bedlivý pozor, aby nebudil dojem, že chce znovu budovati to, co svou zvěstí dříve zbořil, totiž závaznost obřízky a Zákona a vyplývající z toho přehrady mezi Židy a pohany – tak napomíná Pavel Petra [Ga 2,18]. Všechna pravomoc a autorita apoštolova je přece zaměřena nikoli k boření a roztrhování církve, nýbrž k jejímu budování v opravdovosti víry a svobodě lásky [2K 10,8; 12,19; 13,10; Ef 4,12].

Až posud se pojem ‚vzdělání‘ jevil jako pojem po výtce „církevní“, jako označení toho, čím jsou údové církve spojováni v jednotný celek. Budování církve slovem a Duchem Kristovým se však nutně projevuje také osobním životem jednotlivých údů, z něhož jedině může vyrůstat obecenství v lásce. Pojem vzdělání má proto nutně také subjektivní stránku. Vyjadřuje také pokrok křesťanů ve víře a lásce, ve vzájemném pochopení a službě. Obraz budování se tu blíží obrazu růstu, který se ještě lépe hodí pro vystižení této subjektivní stránky života křesťanova. Tato stránka pojmu je dobře patrná 1Te 5,11, kde výzva ke vzájemnému napomínání je doplněna slovy „vzdělávejte jeden druhého“. Přihlédneme-li ještě k v. 14, nemůžeme to chápat jinak než jako výzvu, aby údové církve jeden druhému pomáhali k upevnění víry a k nalézání správné orientace v životních otázkách, čili k prohlubování osobního duchovního života. Vztah k obecenství přitom ovšem není zapomenut: vždyť napomenutí v. 14 směřuje k zařazení do obecného řádu a k trpělivému a ohleduplnému vztahu k bratřím. Podobně celá souvislost ukazuje, že ve Sk 20,32 Boží moc vzdělat učedníky znamená také, ano předně, moc uvést je v jednotu církve přes ‚vlky hltavé‘, kteří ji ohrožují a na vzdory mdlobě mnohých jejích údů, i když ovšem v tomto pojmu je zahrnuto také stále hlubší pronikání do pravdy slova Božího. Ve výrazněji a jednostranněji individuálním a niterném smyslu je pojmu vzdělání užito teprve v pozdní složce NZ sbírky, v epištole Judově 20. V pozdější církevní mluvě, zejména v nové době, však zcela převládla tato individuální náplň pojmu vzdělání, jímž se označuje prohlubování osobního náboženského života. Při četbě Písma je však třeba oprostit se od tohoto zúženého pojetí podobně jako od novodobého pojmu vzdělání, které snad má s biblickým některé společné kořeny, ale zcela jinou náplň [= soustavné osvojení vědomostí i ostatního kulturního bohatství]. Biblický, zejména NZ pojem vzdělání je nerozlučně spjat se skutečností církve jako živého obecenství víry a lásky, v němž se všichni s pochopením a ochotou zařazují na příslušející jim místo v jednotě lidu Kristova a uplatňují ku prospěchu všech dary, jež jim byly svěřeny.